Ing. Emanuel Kolajta

„Já jsem tam procházel kolem šroubárny a kdosi říkal, že tam kryt dostal plný zásah. Já zvědavec jsem tam přičumoval, no udělalo se mi zle z toho. Mladí lidé tam byli. Mladý muž nesl v náručí snoubenku, která se tam skryla. Byla jen ve spodním prádle, tlaková vlna z ní strhla šaty. On řval bolestí. To byla hrůza. Jeden ozbrojený Němec, takoví staříci to už byli, ale věrní byli furt, řekl, ať vezmu provaz, a táhli jsme klenutí, tím se uvolnil kryt a vytahovali raněné, mrtvé. Jak já viděl tu krev smíchanou s hlínou, sebral jsem se, pustil jsem provaz a hnal jsem se za roh. Zrovna projížděla auta a na jedno jsem naskočil. Němec volal, ať stojím, že bude střílet, ale já už neměl pomyšlení se vracet. Skončil jsem ve Vratimově, tam auto zastavilo a já se tam v takovém břehu schoval. Tehdy zničili Rütkerza, to byla velká fabrika, která vyráběla z hnědého uhlí benzín."

„Při každém náletu, když se blížila letadla, Němci měli radary a na čtyřicet kilometrů je zachytili. Když začaly houkat sirény, my nechali práce. Zastavili stroje a kdo mohl, někam šel. Každý měl oblíbené místo. My jsme ho měli v lesíku v Mariánských Horách. Tam byla kdysi vodárna. Přestala fungovat, ale studny tam zůstaly. Byly tam takové tyče a po nich jsme sjeli dolů do studní. Tam v určité výšce byl kanál, kterým se dalo vyjít ven. Tak jsme s oblibou zaběhli do toho lesíka a tam jsme se schovali. Ale museli jsme si pospíšit, protože jak začaly střílet ty flaky, to byly děla protiletadlové, tak náboj, když netrefil letadlo, se autodestrukcí roztrhl a padaly z něho střepiny. Některé větší, některé menší, běda, když tím někdo dostal do hlavy nebo do těla, to byla vážná zranění."