Rastko Kolaček

„Otec mi řekl: ,Budu tě podporovat do dvaceti pěti let, potom si pomoz, jak umíš.´ V naší rodině nikdy nebyla žádná protekce... Chlapče, prosím, najdi si práci. Děda své syny zaslal vyučit se u jiného řemeslníka: ,Pojď podívat se, jak je to u jiného, abys po návratu věděl, jak řídit naši dílnu.´ Je to velká zkušenost a tradice.“

„Moje děti si to tam krásně užily. Bylo jídla, rybích specialit. Jednou jsme zůstali sedm měsíců, protože jim to po kardiochirurgické operaci v Londýně dělalo dobře. Za prvé, tam je nula metrů nadmořské výšky, pak je dobrý vzduch, salinita a já zajišťuji čerstvé jídlo, prameny jsou dobré, čistá voda… Mé děti si dávaly datlovky vrtavé, sépie, chobotnice a všechny možné ryby, dokonce manželka dělala rybí pljeskavice. Je to moc zdravé, jelikož v rybích kostech je fosfor, který je moc dobrý pro myšlení a zdraví. Tak jsme tam postavili jeskyni. Je to dodnes jeskyně, protože dvě zdi jsou skály. Můj malý syn Janko, když to poprvé viděl, zeptal se mě: ‚Tati, jak jsi vnesl tuto skálu do domku?' Já mu povídám: ,No, normálně, skrz dveře.‘ Tak jsme tam léčili děti a bylo to úspěšně, to se nikomu nepovedlo.“

„V roce 1964 otec se strýci byli v Čechách a přivezli odtamtud fotografie, hezké zážitky a vyprávěli o tom, jak jsou lidé kulturní. Naši čeští příbuzní oplatili návštěvu v roce 1966 a byli nadšení. Pamatuji se, že potom existovala nějaká korespondence, moje maminka se toho účastnila. To byly zvací dopisy. Ti naši příbuzní nás prakticky požádali o zaslání zvacího dopisu, aby mohli vycestovat, ale uznali: ,Promiňte, my nepojedeme k vám, my to potřebujeme, abychom vycestovali z Čech, my chceme do Německa, Španělska…' Dnes málem přišel čas, abychom jim psali, ať nás dostanou odsud pryč.“