Šošana Kohn roz. Weinberger

„Byli jsme v Praze. Tam jel jenom tatíček, maminka řekla, že nemůže se mnou jít. Jen tatíček byl se mnou. Myslela jsem si, že jsem mladá, ale že jim pomůžu, aby sem do Izraele přijeli. Nevěděla jsem, že je už neuvidím. To bylo těžké. Protože jsem zůstala jenom já. Oni zůstali tam a hned po válce jsem poslala telegram, co je s nimi.“

„Jak jsi po válce zjistila, co bylo? Přemýšlela jsi, jestli se vrátit?“ – „Ne. Protože já jsem vždycky byla pro odjezd sem, já bych byla přišla, pokud ne dnes, tak zítra. Plakala jsem mnoho, protože nebyli rodiče. Nemyslela jsem si, že je už neuvidím. Bylo velmi těžké od nich odjet a nevidět je. Napsali mi, abych se nestarala, zítra jedeme do nového města. To město bylo Osvětim, Auschwitz.“ – „Jak jsi to zjistila po válce?“ – „Věděla jsem, že přišel jeden můj kamarád a jeho strýček se vrátil, tak jsem mu napsala. On mi napsal, že už nejsou, že nemám nikoho, nikoho, nikoho.“