Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kofroň (* 1944)

• narodil se 8. června 1944 v Praze

• jeho otec, právník, byl po únoru 1948 vyhozen z ministerstva spravedlnosti

• kvůli kádrovému posudku musel pamětník studovat zemědělství

• po vojně pracoval v podnicích Agroprojekt a Oseva

• v létě roku 1968 vycestoval s kamarády do Itálie

• v roce 1972 se oženil

• s manželkou se účastnili tajných setkání věřících mladých lidí

• v roce 1988 využil možnosti a byl tajně vysvěcen na kněze

• po revoluci pracoval na Karlově univerzitě a na ministerstvu školství

• řadu let byl blízkým spolupracovníkem biskupa Václava Malého

Jan Kofroň se narodil před koncem druhé světové války. Jeho otec po první světové válce vystudoval práva, stal se soudcem a v roce 1930 byl přesunut na ministerstvo spravedlnosti. Jan si tak pamatuje, že jako malý jezdil s rodiči a dvěma staršími sourozenci na letní byt na Mírov. To však nemělo dlouhého trvání, protože den po únorovém převratu v roce 1948 hlásili v rádiu, že doktor Bohumil Kofroň byl z ministerstva propuštěn.

Táta mi řekl: Tak tam vstup

V roce 1950 začal pamětník chodit do školy. „Maminka mě přivedla do 1. B na Strossmayerově náměstí. Tenkrát mohli rodiče jít do třídy první den. Nad katedrou visely dvě fotografie a soudružka učitelka se nás ptala: ‚Víte, kdo to na tom obrázku je?‘ My jsme řekli: ‚Nééé!‘ A ona řekla: ‚To je soudruh generalissimus Stalin.‘“ Školu má Jan spojenou s komunistickým režimem i kvůli tomu, jaké učitelky na škole učily. „Byly tam i velmi kované soudružky a s nimi to bylo horší. Nebyl jsem žádným perspektivním žákem – to se vědělo, že můj tatínek byl vyhozený. Nemohl po vyhození šest měsíců najít práci. Chvíli dělal v nějakém úřadě Fondu národní obnovy a pak jezdil v trojském zámku s koňma. Uměl se k práci postavit, ale když celá ta léta pracoval hlavou, tak to pro něj musel být přeskok.“

Po osmi letech pokračoval pamětník na tzv. jedenáctiletce. Tam už musel vstoupit do Československého svazu mládeže. „Ze začátku jsem tam nevstupoval, pak zesílil tlak a tatínek řekl: ‚Tak tam teda vstup.‘“ O prázdninách ho neminula ani chmelová brigáda. Vzpomíná, že jich spalo v jedné místnosti na slamnících i čtyřicet. „Vedle sebe měl člověk ruksak, ráno se vstávalo, seběhlo se na dvůr a tam byl hrnec ‚nafty‘, k tomu byl suchej chleba a hrozivá oranžová marmeláda. Pak jsme museli jít na chmel a trhali jsme celý den.“

Na druhou stranu nutno říci, že byli ve škole i učitelé, na které Jan moc rád vzpomíná. Profesor Václav Čep, bratr spisovatele Jana Čepa, ho učil nepovinnou latinu, kterou pamětník dodnes považuje za velmi důležitou. „To byla mimořádná osobnost, na něj vzpomínám.“ Když se pak s nimi loučil, napsal na tabuli: „Není důležité žít, ale je důležité vyplout.“ Skvělým učitelem byl také češtinář, který chodil po škole vždy s knihami a při výuce chrlil citace z různých autorů. „Chtěl, abychom četli originální literaturu, a chtěl vědět, že jsme tu knížku opravdu četli.“

Chtěl jsem být knězem

Od svých třinácti let až do vysoké školy si Jan myslel, že se stane knězem. „Bylo to takové blouznění, trochu. Byl jsem nadšený, chodil jsem do kostela a modlil jsem se, abych byl tím knězem.“ Vedle toho byla jeho velkým koníčkem geologie, ale když se na ni chtěl přihlásit, otec mu řekl, že kvůli kádrovému posudku může jít studovat jedině zemědělství. „Tatínek byl u nás v rodině muž velké autority a prostě mi řekl, že musím na to zemědělství, úplně mě převálcoval a já jsem se tam ocitl.“ Nicméně i na vysoké škole se pořád snažil, aby rozvíjel své znalosti geologie – skládal z ní zkoušku a s geology také jezdil do terénu na různé výzkumy.

Mezi prvním a druhým ročníkem, od května do listopadu, musel pamětník absolvovat výrobní praxi v zemědělství. Každou noc tak musel vstávat ve dvě hodiny ráno k dobytku. Nakonec ale na tuto zkušenost rád vzpomíná, protože díky ní poznal lidi na vesnici, naučil se komunikovat, jezdit s traktorem a zastat různé zemědělské práce.

Hned po škole šel na vojnu a po ní nastoupil do projektového ústavu. Od roku 1970 pracoval jako knihovník, technický překladatel a tlumočník v projektovém ústavu Agroprojekt. A poté byl třináct let v zemědělském podniku Oseva, který zaměstnával na 20 000 zaměstnanců. „Tam jsem seděl ještě s jedním tajně vysvěceným knězem. Ze začátku soudruzi vůbec nevěděli, jestli nás potřebují, jenom věděli, že neznají jazyky. Tak jsme v pracovní době mnoho studovali, překládali a účastnil jsem se pašování teologické literatury z východního Německa. 

Do Itálie

Na rok 1968 Jan vzpomíná jako na dobu uvolnění, vzpomíná, jak v osm hodin ráno byly vyprodané noviny, ve kterých vycházely léta zamlčované informace o zločinech z padesátých let. S kamarády také využil možnost vyjet do ciziny. „S kamarády jsme padělali pozvání do Itálie a oni nám to zbaštili. Sehnali jsme si cizí psací stroj, cizí papír, napsali jsme to v nějaký italštině nebo co, pozvání někam, a vyjeli jsme do Itálie. Naprosto naivní. […] Takže my jsme si na černým trhu, teď tady začalo bejt hodně cizinců, bylo to trapný, začali jsme oslovovat Němce, Italy: ‚Dobrý den, prosím vás, my jsme studenti, my bychom rádi to, můžete nám vyměnit?‘ A některý Němci nasazovali tvrdý kurzy, museli jsme to kupovat za drahý peníze. No, a dostali jsme se do té Itálie. To by bylo na zvláštní vyprávění o tom, jak jsme to tam prožili a jak jsme spali v přírodě a jak jsme měli zážitky. To bylo nádherný. No a když jsme byli v Ravenně, jednadvacátého srpna ráno přišel... tam nás ubytovali salesiáni zadarmo... a přišel ten Donerico a povídá: ‚Prosím vás, ono se zdá, že jste okupovaný.‘ Za chvíli přinesl noviny a teď tam byly ty tanky a tak dále. Tak jsme jeli, že pojedeme domů. Hranice byly zavřený. Tak napřed jsme chvíli zůstali v Benátkách a tam jsme se účastnili velké protisovětské demonstrace.“

Před odjezdem do Itálie s ním ještě hovořil jeho otec o tom, že si nemyslí, že by se měl stát knězem, ale pokud jím chce být, měl by studovat na té nejlepší škole, a má tak od něj svolení v Itálii zůstat. V Itálii se pak Jan setkal se svým přítelem Frantou Blažkem. „Franta mě objal a říkal: ‚Tak tady zůstaneš, to je bezvadný.‘ Ale mně najednou přišlo, že nevím, jestli to mám dělat.“ Nakonec se pamětník rozhodl pro návrat do Československa.

Když přišli estébáci, viděli chleba, nic jiného...

Nedlouho po návratu pak Jan přišel na to, že celibát není nic pro něj. Při čekání na uctění památky Jana Palacha potkal svoji první lásku. Po čase začal tajně studovat teologii a v roce 1972 se oženil. V té době se už znal se salesiánem Václavem Komárkem, který umýval okna na Václavském náměstí a pamětník mu pomáhal s různou administrativou a vyřizováním korespondence.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se mu tento salesián ozval s tím, že se otevírá možnost stát se knězem i pro ženaté muže. Jan se poradil s manželkou a začali společně chodit na tajná setkávání mladých lidí. „Byli jsme parta lidí, kteří jsme víru a její praktický život považovali za strašně důležitou věc. Modlili jsme se, zabývali jsme se Písmem, protože sbírka knih, které se říká Bible, není nic jiného než jakýsi dopis člověku.“ Jejich učiteli byli mnozí kněží, kteří se vrátili z kriminálu. „Rotovalo to od jedné rodiny ke druhé, každá rodina měla své číslo. Když se třeba změnilo, že se sejdeme jinde, zatelefonovalo se číslo motoru. Byla to čísla, když jsme k něčemu přičetli třicet, tak jsme věděli, kde, kdy a u koho se sejdeme.“ I tímto způsobem probíhala Janova příprava na kněžství.

V roce 1980 společně s ostatními mladými páry koupili ruinu staré školy. „Nemělo to žádnou střechu, žádná okna, ani to nemělo pravidelný půdorys. Soustavně jsme to v létě opravovali. Na zahradě jsme měli kadibudku, bylo to primitivně vybavené, jezdili jsme tam i s malými dětmi. Přes den se opravovalo a večer byly modlitby, liturgie, přednášky. Byli jsme mladý, dva z nás byli elektrikáři, tak na roh toho domu umístili pouliční lampy a třeba ještě v půl jedný v noci jsme metali volejbal, čímž jsme jim už úplně zamotali hlavu.“

Dne 21. května 1980 byl Jan vysvěcen na jáhna a 18. srpna 1988 v 18 hodin na kněze. „Nevěděl jsem, kdo mě bude světit. Řekli mi: ‚Přijď na Bubeneč, tam budeš odveden.‘ Byl jsem pak uveden do komunity jako vysvěcený.“ Bohoslužby pak probíhaly následovně: „Večeři Páně jsme slavili takhle u stolu vsedě, bez zvláštních věcí, ustrojení, na stole byl chleba z konzumu. Později se to dělalo tak, že když to bylo v domácnosti, tak ta hospodyně sama upekla chleba, nějaká sklenička s vínem, a kdyby přišli estébáci, tak by viděli chleba, nic jiného.“

Biskup Malý hledá sekretáře

Po roce 1989 se začal podnik Oseva rozpadat, a pamětník tak hledal nové místo. Přes neteř se seznámil s budoucím kvestorem Karlovy univerzity, který hledal vedoucího zahraničního odboru. Na místě tak vystřídal bývalého předsedu, což byl člen komunistické strany a zároveň vyhoštěný špion z Francie, který uměl jen mizerně anglicky. Na univerzitě se také seznámil s rektorem a svým pozdějším přítelem Radimem Paloušem. Když byl na zahraničním odboru asi půl roku, Radim Palouš si ho zavolal, že potřebuje kancléře a že by ho mohl dělat on. „Já jsem říkal: ‚No, pane rektore, to je potřeba promodlit.‘ Jel do ciziny na čtrnáct dní, pak si mě zavolal, jak jsem se rozhodnul. Jelo to ze mě jako z chlupatý deky, že není zásadních překážek, proč bych to nemohl dělat. On řekl: ‚Deo gratias!‘ A pokřižoval se a stali jsme se blízkými spolupracovníky. Byla to nejkrásnější léta mého života.“

Od roku 1994 Jan přešel na ministerstvo školství, kde pracoval jako vedoucí zahraničního odboru. Po dvou letech potřebovali jeho místo uvolnit pro někoho jiného, a tak pamětníka, kterému bylo v té době už přes padesát let, poslali studovat do Lovaně. Tam semestr studoval mezinárodní vztahy a sociologii náboženství. Když pak přijel domů na Vánoce, zavolal mu kamarád, že biskup Malý hledá sekretáře. Po společném rozhovoru se domluvili a dalších šestnáct let Jan pracoval pro biskupa Václava Malého.

Na konci devadesátých let také začaly debaty o tom, že by se ženatý Jan, vysvěcený v podzemní církvi, měl znovu vysvětit. Pamětník tak byl 20. května 2008 tzv. reordinován. „Trochu jsem se toho bál. Je to jako nový porod, jako kdybych se měl vrátit do dělohy a být znovu narozen ve spirituální rovině. Když na vás kněz položí ruce, to není legrace, něco zásadního se děje. Ten dotyčnej je zvláštním způsobem spojen s Kristem. Ten den proběhl úžasně. Byly svatodušní svátky a měl mě reordinovat kardinál Vlk. Čekal jsem, že to bude oficiózní, jenomže on na neděli předtím dostal srdeční příhodu a musel do špitálu. Datum ale bylo stanovený, tak napsal zmocnění pro biskupa Václava Malého a ten to udělal takovým jemným způsobem. Když jsem byl potom vysvěcen, tak jsem tomu biskupovi dával do rukou svoje ruce, a když úplně všechno skončilo, tak jsem manželce dal kytici gerber a za potlesku celého kostela jsem ji políbil.“ Na otázku, jaký je jeho názor na celibát, pamětník odpovídá, že to je báječná věc, pokud je na svém místě. Do budoucna tak věří, že bude zdobrovolněn. V současné době Jan Kofroň pracuje v hospici a psychiatrické léčebně. Radost má především tehdy, pokud může být někomu platný.