Michal Kodíček

* 1946

  • „K tátovi chodily rodit ženy potentátů. Gottwaldova dcera a žena generála Čepičky a všechny tyhle ženy k němu chodily. A tenkrát se doktorům dávaly dary. My jsme bydleli ve Střešovicích a oni k nám jezdili v černých limuzínách a vozili nám dary. Gottwald byl vždycky opilý. Mysleli si, že budou honit zvěř, jako to dělal Masaryk v Lánech. Ten ožralý Gottwald tedy střílel bažanty a podobně a pak nám to nosili. Pamatuji, že tam viseli bažanti na balkóně. Tatínek si stěžoval, že jsme tak hubení a nic nejíme, tak jak to máme všechno sežrat. Husy a tak. A taky tam přinesli jednou štiku. Živou. Tu jsme dali do vany.“

  • „Myslím, že jsme měli lepší život, než mají mladí lidé dnes. Když jsme nikoho neprovokovali, nechodili na demonstrace a do ničeho se nemíchali, tak se nám nic nestalo. Chodilo se do hospody, pivo a všechno bylo levné. Žádné problémy jsme vlastně neměli, ačkoli jsme nemohli jezdit do ciziny. Když se to nemůže, lidi všeobecně nadávali na systém. Věděli jsme, že to k ničemu nevede a že se Praha rozpadá. Věděli jsme, že v Německu a dalších zemích je svoboda, kterou my nemáme. Ale všichni jsme měli dobrou dovolenou a chodili jsme plavat a chodili na houby a měli jsme dost jídla. Problémy nebyly, co se týká tohoto.“

  • „V BBC měli takovou akci, v níž hledali lidi, kteří by ubytovali na krátkou dobu české emigranty. Bylo tam plno českých studentů, kteří tam studovali v době, kdy sem přišli Rusové. Nevěděli, zda se vrátit, nebo ne. Takže udělali v BBC takovou akci a vyhlásili, aby lidé nabídli ubytování ve svém domě. Nás se ujali lidi blízko Greenwiche, se kterými jsme dodnes přátelé. Byli mladí. On byl architekt. Odepsali do BBC, že by nějakou rodinu vzali k sobě. Měli nabídku vzít k sobě dva muzikanty, a to jsem byl já a Zuzana s dítětem, anebo nějakou hysterickou ženu s výrostkem. Takže velká soutěž to vlastně nebyla a vzali nás.“

  • „On se jmenoval doktor Arnold Kodíček a pocházel z rodiny dost šikovných a uměleckých lidí, protože jeho bratr byl Josef Kodíček. To byl známý kritik, znal se s Čapkem a s Masarykem a dalšími lidmi z těch Pátečníků, kteří se scházeli v Mánesu. Všichni ti bratři odjeli do Anglie těsně před válkou a tím se zachránili. On byl ten nejmladší z těch bratrů Kodíčkových. Utekl před Hitlerem nejdříve do Polska, kde se utečenci setkali a pak pokračovali do Ruska. Očekávali, že Hitler napadne Rusko, jenže on to neudělal, protože Stalin měl pakt s Hitlerem. Oni ale chtěli bojovat. Pak jeli s generálem Svobodou přes Teherán a kolem Afriky do Británie. Chtěli se prostě nějak účastnit té války. Ta válka se jim pořád vyhýbala. Když se pak dostali do Británie, zůstali tam. Můj otec tam byl vojenský chirurg.“

  • „Tatínek byl z generace nadšených budovatelskou, pozitivní atmosférou. Takže táta byl taky komunista. Vstoupil do strany s takovým tím originálním nadšením, že bude všechno nové a jiné a výborné. Velice rychle ho to pak ale přešlo. Byl primářem vojenské nemocnice, kde říkal, co si myslel. Měli na něj spis, co kde řekl. Kádrové materiály. Všechno, co řekl, to napsali do těch materiálů a nakonec ho vyhodili. Byly tam takové nesmysly, jako že 'doktor Kodíček po třech letech čekání dostal konečně vůz Škoda, tak řekl, že to je hovno, a ne automobil.' Takové hovadiny tam o něm psali.“

  • „Měla krásný byt a v něm skvělou sbírku umění. Picassa a Gauguina, Braquese, Chagalla a další. Protože nikomu nedůvěřovala, tak já jí chodil třeba vymalovat byt. Nebo umýt obrazy. Vzpomněla si třeba, že Braque je špinavý a že bych ho měl umýt. Sundali jsme to tedy ze stěny, ona mi dala houbičku na nádobí a vodu se saponátem a prý, že to umyjeme. Divil jsem se, ale prý je to olej, tak to umyjeme. Pak ale chtěla, abych umyl obraz od Yvese Kleina, který tvořil na plátně takové modré fleky. Jeho obraz nebyl však olejový a když jsem ho otřel, houbička zůstala modrá. Říkal jsem, že bychom to asi radši neměli dělat a naštěstí si dala říct. Obraz jsme pověsili zase zpátky. Po své smrti odkázala celou sbírku jakémusi Boys Clubu a ten to prodal. Toho lehce smytého Kleina prodali asi za 100 tisíc liber."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.05.2018

    (audio)
    délka: 01:47:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1938 utekli před nacisty rodiče, my v roce 1968 před komunisty

Michal Kodíček 1967
Michal Kodíček 1967
zdroj: archiv Pamětníka

Michal Kodíček se narodil 20. června 1946 v Praze ve vojenské nemocnici, kde byl jeho otec plk. MUDr. Arnold Kodíček toho času primářem. Jeho matka Zdeňka, roz. Picková, byla tak jako jeho otec židovského původu. Pamětníkův otec prchl před válkou do Polska a během války se dostal do Londýna, kde pracoval jako vojenský chirurg. V Anglii se před holocaustem zachránili také jeho dva bratři, kteří se již do Čech natrvalo nevrátili. Matka Zdeňka Picková byla fotografka, která unikla holocaustu emigrací do Londýna, kde se Kodíčkovi seznámili. Vzali se po válce v Praze, kde Arnold do roku 1958 působil jako přednosta gynekologicko-porodnického oddělení ve vojenské nemocnici. Pro své politické názory byl vyloučen z KSČ a profesně i vojensky degradován. Michal Kodíček v letech 1963-1968 vystudoval klavír na hudební konzervatoři. Po srpnové invazi 1968 se svou manželkou a tříměsíčním synem emigroval do Anglie. Po výzvě BBC poskytnout útočiště českým imigrantům nabídli Kodíčkovým ubytování mladí angličtí manželé, s nimiž se přátelí dodnes. Kodíčkovi se v Anglii živili rozmanitými uměleckými činnostmi od výuky hry na klavír po divadlo. Na počátku 80. let se pamětník podruhé oženil s anglickou manželkou Agnes, s níž má dva syny, Maxe a Jakuba. Žije v Cornwallu, v Čechách se rozhodl žít jeho syn Max. Michalův bratr Milan je vědec v oboru biochemie. Strýc Josef Kodíček byl významný předválečný literární kritik, za války redaktor českého vysílání BBC a v 50. letech působil v Rádiu Svobodná Evropa.