Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Kodíček (* 1946)

• narodil se 20. června 1946 v Praze

• otec MUDr. Arnold Kodíček i matka Zdeňka, rozená Piková, byli židovského původu

• strýc Josef Kodíček byl literární kritik, redaktor českého vysílání BBC a Rádia Svobodná Evropa

• Michalův bratr je vědec v oboru biochemie

• rodiče i strýcové se zachránili před holocaustem emigrací do Anglie

• v letech 1963-1968 vystudoval klavír na hudební konzervatoři

• v září 1968 s manželkou a synem emigroval do Anglie

• v Anglii se manželé živili divadelní tvorbou a dalšími uměleckými činnostmi

• na počátku 80. let se podruhé oženil, zůstal v Anglii

Před Hitlerem prchli do Polska, Ruska a Anglie

Michal Kodíček se narodil 20. června 1946 v Praze ve vojenské nemocnici, kde byl jeho otec plk. MUDr. Arnold Kodíček toho času primářem. Oba jeho rodiče byli Židé.

„Můj otec pocházel z rodiny šikovných a umělecky zaměřených lidí. Měl dva starší bratry, z nichž známější byl Josef, který byl uznávaný i obávaný literární kritik. Znal se s Čapkem a Masarykem a dalšími Pátečníky, kteří se scházeli v Mánesu,“ začíná své vyprávění dnes dvaasedmdesátiletý Michal.

Jeho otec spolu se svými bratry prchli těsně před začátkem války do Anglie a tím se zachránili. Arnold utekl před Hitlerem nejdříve do Polska, kde se setkal s dalšími utečenci a s Ludvíkem Svobodou, který zde shromáždil stovky mladších emigrujících důstojníků, a po napadení Polska v roce 1939 pak pokračovali do Ruska. Na jaře 1941, ještě před napadením Sovětského svazu Hitlerem, vstoupil Arnold k tajné vojenské misi generála Heliodora Píky a odtud se přes Teherán dostal do Londýna, kde pak působil jako vojenský chirurg.

Z matčiny rodiny holocaust přežil pouze bratr František

V Anglii se za války Arnold Kodíček setkal s fotografkou Zdeňkou Pickovou, která pocházela z Nymburka. Byla též židovského původu a jako jediná z rodiny na poslední chvíli, než v Protektorátu Hitler zahájil protižidovské represe, vycestovala ze země.

Zdeňka s Arnoldem se, na rozdíl od jeho bratrů, po válce vrátili do Prahy a vzali se. Z její rodiny se po válce sešla už jen s bratrem Františkem.

Opilý Gottwald jim posílal bažanty

„Tatínek byl z generace nadšené budovatelskou, pozitivní atmosférou a do KSČ vstoupil s takovým tím originálním nadšením, že bude všechno nové a jiné a lepší. Velice rychle ho to pak ale přešlo,“ vypráví pamětník, jehož otec po válce působil jako primář vojenské nemocnice ve Střešovicích a právě tam se narodil také pamětník.

„Pamatuji si, že v 50. letech k tátovi chodily rodit ženy českých potentátů. Například Gottwaldova dcera, manželka generála Čepičky a další. Tenkrát se doktorům dávaly dary. Bydleli jsme ve Střešovicích, jezdily k nám naložené vozy těch papalášů. Věčně opilý Gottwald se snažil napodobovat T. G. M. a v Lánech pořádal hony. Střílel na bažanty a zajíce a pak nám to nosili. Pamatuji, jak nám ti bažanti a zajíci viseli na balkóně. Tatínek si stěžoval, že moc nejíme a jak to tedy máme všechno sežrat. Jednou přinesli i živou štiku a my jsme ji měli ve vaně,“ směje se pamětník poněkud bizarním vzpomínkám.

Vyhazov z KSČ a degradace

Arnolda Kodíčka budovatelské nadšení přešlo s nástupem tvrdého režimu, kdy na něj začali soudruzi sbírat kádrové posudky. Jeho syn Michal vzpomíná, že měl ve vojenské nemocnici, kde byl přednostou gynekologicko-porodnického oddělení, značné problémy se svou prostořekostí a nakonec ho ze strany vyloučili.

„Pak ho ponižovali. Byl výborný chirurg a gynekolog, měl prestižní pozici. Pak ho ale nechali jen přednášet těhotným ženám o zdravé životosprávě, mluvit na školních besedách s dětmi o sexu a podobně. Nebavilo ho to.“

Klavírista

Michal má první vzpomínky až na školní léta. Do školy začal chodit v roce 1952 ve Střešovicích, kde bydleli v pronájmu. „Nebyl jsem studijní typ. Mým zájmem bylo dělat co nejméně, na rozdíl od mého bratra Milana, ze kterého je úspěšný vědec v oboru biochemie. Já jsem byl líný a nejlépe mi šla hra na piáno,“ říká pamětník. Učila ho skvělá klavírní učitelka Zdena Janžurová, která vystudovala klavírní pedagogiku pod vedením Elišky Kleinové, která přežila koncentrák a jejíž bratr – skladatel Gideon Klein zemřel za války v Terezíně. „Klavír jsem vlastně studoval kvůli ní. Velmi si mě oblíbila a chodila k nám na hodiny každou neděli. Já byl velmi poslušný žák a dotáhl jsem to až na konzervatoř,“ vypráví Michal.

Hudební konzervatoř v Praze studoval v letech 1963–1968 a na tyto roky vzpomíná jako na šťastné období, navzdory tomu, že se nakonec rozhodl pro život v Británii.

V 60. letech se žilo dobře, ale nesvobodně

„Na systém se nadávalo všeobecně. Všichni věděli, že to nikam nevede, že se Praha rozpadá, že na Západě je svoboda, kterou my nemáme. Mí rodiče nebyli jediní, kteří byli potupeni. Přesto jsme ale nežili špatně. Když jste nikoho neprovokovali, nechodili na demonstrace a do ničeho se nemíchali, tak se vám nic nestalo. Žádné problémy jsme vlastně neměli, jen jsme nemohli jezdit do ciziny. Chodilo se do hospody, na pivo, všechno bylo levné. Měli jsme dobrou dovolenou, chodili plavat, na houby a měli jsme co jíst. Problémy nebyly, co se týká tohoto,“ vypráví pamětník.

Rozhodnutí k emigraci bylo rychlé

V roce 1968 končil Michal konzervatoř a nejvíce ho zaměstnávala příprava na koncert. V té době byl již ženatý s klavíristkou Zuzanou Opršalovou, dcerou malíře Ota Opršala. Byl také čerstvým otcem, navíc ho čekala vojna a přemýšlel, jak si zajistit modrou knížku.

„Když v létě vtrhli do Prahy Rusové, nastal chaos. Vylepovali jsme letáky, které jsme vozili v kočárku pod naším dvouměsíčním synem, ale nebylo to nic platné. Tisíce lidí odjížděly přes Rakousko na Západ a my si nakonec koupili letenky do Londýna a vycestovali jsme také,“ vypráví pamětník. Do Londýna odletěli oficiálně na klavírní kurzy a na návštěvu, ale doma oznámili, že s návratem nepočítají. Michalovi bylo 22 let, celý život před sebou, rozhodnutí bylo rychlé. Už v září 1968 byli v Londýně u strýce z manželčiny strany, ovšem brzy pocítili, že jsou mu spíše přítěží. Potřebovali najít nové zázemí.

Podpora českých emigrantů v Londýně

Nebyli jediní uprchlí Češi, kteří potřebovali v cizině pomoc do začátku. „V rádiu BBC vyhlásili akci na podporu československých imigrantů. Hledali zájemce, kteří by byli ochotní ubytovat u sebe na přechodnou dobu české rodiny i studenty, kteří utekli před komunistickým režimem. V Anglii bylo plno českých studentů, kteří tam studovali v době, kdy sem přišli Rusové. Nevěděli, zda se vrátit, nebo ne. Nás se po výzvě v BBC ujal mladý pár z Greenwiche. On byl architekt a dodnes jsme přátelé,“ říká pamětník o svých začátcích ve Velké Británii.

Illa Knina, vdova po Josefu Kodíčkovi

S Čechy se v Anglii příliš nestýkali. Z rodiny Kodíčků zůstala na živu jen svérázná tetička Illa Knina, vdova po již zmiňovaném divadelním kritikovi Josefu Kodíčkovi. Tato Rakušanka za první republiky vlastnila v Praze a Vídni firmu na výrobu dámského prádla.

Michal s ní udržoval kontakt a navštěvoval ji. „Byla ‚corsetiére‘. Měla obchod s podprsenkami a korzety. S mým strýcem mívala docela dobré manželství a výborně se doplňovali. On žvanil o umění a nikdy nic nevydělal, kdežto ona vydělávala a díky muži se dostala mezi umělce, což jí dělalo dobře,“ říká s nadsázkou Michal, dobře si vědom, že jeho strýc měl ve skutečnosti velmi dobré renomé: za války byl redaktorem českého vysílání BBC a šéfredaktorem časopisu Central-European Observer, který vedl i po válce, a až do své smrti v roce 1956 pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, pro které natočil takřka sto dramatických děl.

Illa Knina žila až do své smrti v centru Londýna na Piccadilly, kde měla nádherný byt. „Měla tam ohromnou sbírku umění. Picassa a Gauguina, Braquea, Chagalla a další. Protože nikomu nedůvěřovala, tak já jí chodil třeba vymalovat byt. Nebo umýt obrazy. Vzpomněla si třeba, že Braque je špinavý a že by se měl umýt. Sundali jsme to tedy ze stěny, ona mi dala houbičku na nádobí a vodu se saponátem a prý, že to umyjeme. Divil jsem se, ale prý je to olej, tak to umyjeme. Pak ale chtěla, abych také umyl obraz od Yvese Kleina, který tvořil na plátně takové modré fleky. Jeho obraz nebyl však olejový a tudíž houbička zůstala modrá. Říkal jsem, že bychom to asi radši neměli dělat a naštěstí si dala říct. Obraz jsme pověsili zase zpátky.

Po své smrti odkázala celou sbírku jakémusi Boys Clubu a ten to prodal. To byla předválečná instituce na podporu chlapeckého boxu. Jeden známý zpěvák začal tetičku navštěvovat, když už byla trochu pomatená a stará a ukecal ji, aby dala všechny obrazy tomu Boys clubu. Mimochodem toho lehce smytého Kleina prodali asi za 100 tisíc liber,“ vypráví Michal Kodíček.

Do Čech se už nevrátil

Kodíčkovi se v Anglii poměrně rychle osamostatnili a za nějaký čas si na hypotéku pořídili domek. Narodil se jim další syn, po pěti letech dostali britské občanství. Michal učil hru na klavír v dívčí škole, komponoval divadelní programy pro školy, pro radost tvořil figurální objekty a se svým německým kamarádem také nějaký čas provozovali galerii.

Všestranně talentovaná Zuzana nezůstávala pozadu - kromě výuky klavíru psala scénáře pro dětské televizní pořady, psala a ilustrovala dětské knížky, vytvářela divadelní loutky, s Rostislavem Černým spolupracovala v jeho černém divadle. V roce 1994 byl v českých kinech uveden její britsko–český film Špendlík na motýla.

Vztah Michala a Zuzany se ale v 70. letech nakonec rozpadl. S anglickou manželkou Agnes má Michal dva syny, Maxe a Jakuba, od roku 1995 žijí v Cornwall v Británii. Zuzana Kodíčková zemřela v roce 2011.

Jak Michal říká, listopad 1989 předvídal a přivítal ho s radostí. Do Čech se natrvalo nevrátil, ovšem kolem roku 2010 se sem přestěhoval jeho syn Max.