Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Kočnarová (* 1936)

• narozena 3. května 1936 ve Vsetíně

• její otec byl legionářem v první světové válce v Rusku

• dětství prožila za války v hájence u Malé Bystřice se 6 sourozenci, rodiči a prarodiči

• od roku 1943 se v domě ukrývá partyzánská jednotka o až 25 členech

• po nástupu komunistické moci byla pamětnice obětí náboženské perzekuce

• pamětnice udržovala dvacet let korespondenci s partyzánem Nikolajem Kuzminem

• sovětskou invazi v srpnu 1968 vnímala jako velké zklamání, přesto se snažila odpustit

• s manželem oslavila 60 let od svatby, má jednu dceru

Dětství a začátek války

Jaromíra Kočnarová se narodila 3. května 1936 ve Vsetíně jako jedno z dvojčat rodičům Anně a Janovi Košárkovým. Dětství prožívala se svými šesti sourozenci v lesích na samotě daleko od školy i sousedů, protože tatínek byl hajným. Přesto ke Košárkovým docházelo mnoho lidí, kteří rodině dělali společnost, protože maminka vedla dámské krejčovství a do učení brávala až sedm děvčat. K tomu měla rodina menší hospodářství, na němž se podíleli všechny děti a prarodiče.

Aby se rodina uživila a stihla všechnu práci kolem zvířat, měl každý v domácnosti své úkoly. Jaromíra se starala od čtyř let o husy. Později pomáhala s nádobím, při štípání dříví, pletla košíky, nebo pásla se sourozenci krávy. Do školy začala chodit za války. Cesta trvala malé holčičce dlouho a vedla lesem, kde se pamětnice často bála. Na cestách potkávala německé vojáky, kteří se vyptávali na cizí lidi z okolí, ale děti moc dobře věděly, že nesmí nic prozradit. Daleko a pěšky se chodilo i pro vodu, pro benzín se jezdilo do Vsetína nebo Valašského Meziříčí. Později, po nástupu do měšťanské školy, docházela Jaromíra šest kilometrů s o tři roky starším bratrem a děti čím dál intenzivněji vnímaly života za války.

„Večer často po setmění chodili různí lidé prosit o chleba a jídlo. Naši jim vždycky podali přes okno chleba s máslem.“ Podobně pomáhala hladovějícím i jejich blízká přítelkyně, matka pěti dětí. Tu ale přistihlo gestapo a oba rodiče odvedlo. Ani jeden z nich válku nepřežil a pět dětí, z nichž bylo nejmladšímu dva měsíce, si mezi sebe rozdělili lidé z okolí, aby se o ně mohli postarat.

První setkání s partyzánem

V listopadu 1943 se začal odvíjet příběh, který rodinu poznamenal ještě dlouho po válce. Podle slov pamětnice jednoho večera, kdy byli u rodiny Košárkových na návštěvě jejich přátelé, ve světnici v hájence znenadání objevil neznámý člověk v koženém kabátě s automatickou puškou, který rodině čítající tehdy rodiče, šest dětí a prarodiče, oznámil, že se bude v domě skrývat. Šlo o velitele partyzánské skupiny Nikolaje Kuzmina. Ustláno dostal na půdě. Celá rodina strachy nespala, strach je neopouštěl ani tehdy, kdy byl Nikolaj mimo dům. Na půdě totiž nechával zbraně, které by se při prohlídce gestapem staly rodině osudnými.

Partyzánská jednotka

Postupem času s sebou Kolja přiváděl další a další členy partyzánské jednotky. Jednoho, dva…jedenáct a ke konci války se v chalupě muselo vařit pro dvacet pět partyzánů plus členy rodiny. Všichni přespávali na půdě. O jejich nočních činnostech nevěděla rodina vůbec nic. Nedobrovolně se starala o celou partyzánskou jednotku, ale pamětnice vzpomíná, že to vnímali jako pomoc své zemi a přispívání k ukončení války.

Péče o tolik lidí byla ale za války nesmírně náročná. Tatínek a dospělé sestry sháněli jídlo v širokém okolí. Když už nebylo u Košárků z čeho vařit, přinesl Nikolaj celý batoh hovězího masa. Mamince Anně bylo hned jasné, že jde o maso kradené a odmítla z něho vařit. Jenomže uplynuly další tři dny, stále nebylo co jíst a rodičům nezbývalo nic jiného než maso přijmout. Kolja ho ukryl do zamrzlé řeky a ten den se u Košárků bdělo dlouho do noci. Nikolaj je učil vařit pelmeně nebo pirohy a všechno maso se muselo dobře zpracovat.

Když ve vedlejší vesnici soused nahlásil, že mu byla ukradena kráva, měla rodina velký strach. Němci prohledávali chalupy a chlévy v celém okolí. Pro větší bezpečnost musela celá rodina během noci držet stráž. Střídali se po hodině a i osmiletá Jaromíra sedávala na stoličce v dlouhé chodbě, kde přes mříže vyhlížela od lesa případné nebezpečí.

Přestřelka u chalupy

Ještě dramatičtější situace nastala, když se do chalupy přišlo nahlásit pět mladých chlapců z okolí, kteří se chtěli k partyzánům přidat. Vedoucí partyzánské jednotky Kuzmin jim ale nevěřil. Rodina paní Kočnarové se až ráno dozvěděla, že partyzáni všechny chlapce večer ubili k smrti pažbami v domnění, že jde o konfidenty. Jeden z chlapců, sedmnáctiletý, se ale probral z bezvědomí a do plazil se do další chalupy pod hájenkou, kde ho ošetřila tamější porodní asistentka. Ta následně i domluvila se spolehlivými známými převoz chlapce do bezpečí. Zda chlapec válku přežil ale pamětnice neví dodnes.

Skrýš ve vykotlaném stromě

Skvělým a věrným pomocníkem byl pro rodinu pamětnice český četník – strážmistr Špaček, který byl přidělen k německému gestapu jako překladatel. Bylo domluveno, že bude rodině nechávat tajné vzkazy v několika vykotlaných stromech po lese a informovat v nich o domovních prohlídkách, které se v okolí měly konat. Tehdy osmileté děvčátko – Jaromíru - partyzáni vyhodnotili jako nejméně nápadnou. „Já jsem měla za úkol do toho dutého stromu chodit a vyzvedávat tam ty zprávy, dávat je partyzánům a od nich zase různé šifry nosit zpátky. Nešlo o jeden strom, ale o několik a jelikož jsme byli děti hajného, tak jsem je všechny znaly. Já jsem se hrozně bála Němců, když jsem ty zprávy nosila,“ vzpomíná pamětnice. Ze strachu pak mívala vysoké horečky. Nepomohly ani prosby maminky, aby byl úkol svěřen někomu jinému. Jaromíra Kočnarová chodila pro vzkazy do starých stromů celé dva poslední roky války.

K jedné domovní prohlídce u Košárků málem došlo nebýt jedné velké náhody a štěstí. Informátor od přítele četníka vydal varování, že gestapo je na cestě do hájenky. Několik kilometrů před hájenkou bylo rozcestí. Jedna vyšlapaná cesta a jeden úzký chodníček. Němci sice neznali cestu, ale vydedukovali, že ke švadleně a hajnému chodí hodně lidí a vydali se širší vyšlapanou cestou. Jenomže ta vedla k sousedům vzdáleným asi patnáct minut od hájenky, k rodině Červinkových. Začalo prohledávání sousedovy chalupy. Tam na půdě, skrytý pod hromadou peřin, spal bratr souseda, který sběhl z totálního nasazení. Velitel Němců svým bodákem začal propichovat i peřinu a v tu chvíli se strhla vlna rychlých událostí. Napíchnutý spící bratr se vylekal a vymrštil, tím vylekal i německého velitele, který se také vyděsil a leknutím začal padat z půdy po hlavě dolů. A jak tak padal, dopadl do stodoly pod půdou do vydlabaného starého kmenu, ve kterém skladoval hospodář obilí. Hlavou se zapíchl do kupy obilí, nohy zůstaly komicky trčet ve vzduchu. Hospodář přiskočil a vyděšeného velitele vysvobodil. Byl dokonce tak pohotový, že současně strhl kus ukrývaného špeku z trámku a vhodil ho vděčnému veliteli gestapa do tašky. Ten, otřesený po pádu, zavřel tašku, poděkoval a stihl se přeptat, zda byl u Košárků. A soused, pan Černík, mu to odkýval. Do hájenky tehdy gestapo už nedorazilo.

Prohlídky se ale opakovaly následující týden a při jedné z přestřelek byl rodinný přítel, strážmistr Špaček, zastřelen. Tím rodina přišla o pomocníka, ochránce a informátora. Říkalo se, že ho zastřelili sami Němci, kteří ho v tu dobu již podezřívali z pomoci Čechům.

Vypjaté okamžiky

V chalupě nad hájenkou bydleli Štůstkovi. I tam přišlo pět partyzánů, kteří prosili o nocleh. Hospodář je uložil ve stodole. Dle vyprávění pamětnice Jaromíry Kočnarové ve dvě hodiny v noci začala stodola hořet. Požár údajně založilo němečtí ozbrojenci a vybíhající partyzány rovnou postříleli. „V noci ve dvě hodiny obstoupilo stodolu gestapo a zapálilo ji. Stodola hořela a partyzáni vybíhali ven. A jak vybíhali, Němci je postupně postříleli. Byla mezi nimi i radistka a lékařka,“ vzpomíná pamětnice. Jednomu z nich se podařilo zachránit. Popálený tajně vyběhl ze stodoly druhou stranou. Sousedé z okolí ho pak svépomocí ošetřovali a vyléčili. Rodinu Štůskových odvedli k výslechu, ale brzy je propustili  Když se to dozvěděl Kolja žijící u rodiny pamětnice, vzal pušku a hospodáře Josefa Štůska zastřelil. „Maminka ho před tím hrozně prosila, ať to nedělá, ale on ji odbyl, že je válka a s nikým se nemůžou mazlit,“ říká pamětnice. krátce po válce pozůstalí synové vystavěli za stodolu novou a přestavěli i celou chalupu na zděný dům. 

V roce 2020 správci portálu Paměť národa obdrželi vzpomínky sepsané panem Stanislavem Škabrahou, manželem vnučky zavražděného Josefa Štůska, ve kterém popisuje verzi událostí, jak se tradovala v rodině Štůskových. Například rezolutně odmítá, že by od nacistů obdrželi odškodnění za vypálenou stodolu, jak se v okolí údajně říkalo. Sepsané vzpomínky rodiny Štůskových na události z období 1944/1945 na Santově jsou uloženy v dodatečných materiálech

Jaromíra Kočnarová dále vzpomíná i na historku, kdy už si znovu myslela, že je celá rodina ohrožena na životě. K chalupě se v noci blížilo pět neznámých mužů, kteří bušili na chalupu tak, jako tlouklo gestapo. Kolja se utíkal schovat do lesa a rodina otevřela. Ukázalo se, že jde o mladé chlapce od sousedů, kteří chtěli své známé jen vystrašit. Partyzáni ale na odplatu udělali z jediného sousedova syna také partyzána, aby poznal jejich těžký život. Celou válku nakonec přežili.

V létě ztratil Nikolaj lísteček s šiframi a jen náhodou ho našli sestry pamětnice, které mu ho vrátily. Vyděšený Kolja jim hrozil smrtí a sestry nikdy nic neřekly ani své rodině. 

Je snad zázrakem, že se rodině podařilo po dlouhé dva roky udržet partyzánskou jednotku v utajení. Pamětnice si to vysvětluje tak, že už jako osmileté dítě musela myslet jako dospělá a přijmout zodpovědnost za bezpečí rodiny. Jen díky tomu ve škole ani jinde neprozradila nic o rodinném tajemství.

Netěšte se na Rudou armádu

Konec války prožila rodina ve velké radosti. Přestože byl stále velký hlad, pomáhala rodině jak potravinová pomoc amerických vojáků a tak i jejich vlastní dvě krávy a jedno prase. Rodina toužebně vyhlížela ruskou armádu, ale už tehdy je Nikolaj Kuzmin varoval: „Netěšte se na ně, všechno vám seberou a nadělají kolchozy.“

Po konci války se partyzáni, kterým rodina zachránila život, rozešli a nikdy se už nevrátili. V květnu 1945 požádal Kolja jednu ze sester pamětnice, Lidušku, o ruku. Ta ho ale odmítla s odůvodněním, že si nevezme za muže vraha. Kolja na ni v rozčilení vytáhl zbraň a jen díky pohotovosti maminky, která ukryla Lidušku do bezpečí, nedošlo k neštěstí. Kolja se sice po čtrnácti dnech přišel omluvit, ale Lidušku už nikdy neviděl.

Košárkovi doufali, že se s ním a dalšími ze skupiny ještě někdy shledají. Přeci jen společně, ač nedobrovolně, prožili nejtěžší období války. Ale zůstalo pouze u korespondence. Ta nakonec trvala přes dvacet let. Jaromíra Kočnarová nepřerušila dopisování ani po ruské invazi v srpnu 1968 s myšlenkou, že musí odpouštět.

Období po válce a život za totality

Rodina se na krátký čas přesunula do Nového Jičína, kde pomáhala jednomu z bratrů zakládat velké hospodářství. Pamětnice nastoupila do Prostějova na střední pedagogickou školu. Po jejím dokončení učit nesměla kvůli svému náboženskému vyznání. Vrátila se tedy do rodného domu a vyučila se na dámskou krejčovou jako maminka. Po nástupu komunistické moci už Jaromíra Kočnarová ani její maminka nemohly šít a společně se sestrou musely nastoupit do Valašského Meziříčí do továrny Tesla.

Seznámení s manželem

Krátce poté potkala Jaromíra svého budoucího muže, kterého si o rok později vzala a žili společně v Náchodě. O první děvčátko manželé přišli ihned po narození. V továrně. kde pamětnice pracovala, se nakazila výpary z trichlorethylenu a měla vleklou otravu, která ji znemožňovala mít hned další děti. Další dcerka proto přišla na svět až o několik let později.

Padesátá léta postihla především duchovní život Jaroslavy Kočnarové. Kazatelé její církve nemohli sloužit a později nastaly i problémy s přijetím dcery pamětnice na vysokou školu. Dcera nakonec vystudoval střední zdravotní školu. Přesto rodina nadále chodila do kostela a veřejně praktikovali víru.

Během komunistické totality se účast rodiny Košárkových v odboji projevila spíše negativně. Příslušníci SNB každý týden chodili k mamince paní Jaromíry a vyptávali se na Nikolaje, o kterém neměli žádné zprávy. SNB stále dokola přezkoumávala, zda rodina s Kuzminem dále udržuje vztahy a zda se navštěvují. Šikanu ze strany režimu ukončilo až odstěhování rodičů pamětnice do Náchoda v roce 1961.

V červenci roku 2018 oslavila Jaromíra Kočnarová se svým mužem 60 let manželství, žijí společně v Náchodě.