Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikolaj nám říkal, abychom se na Rusy netěšili
narozena 3. května 1936 ve Vsetíně
její otec byl legionářem v první světové válce v Rusku
dětství prožila za války v hájence u Malé Bystřice se 6 sourozenci, rodiči a prarodiči
od roku 1943 se v domě ukrývá partyzánská jednotka o až 25 členech
po nástupu komunistické moci byla pamětnice obětí náboženské perzekuce
pamětnice udržovala dvacet let korespondenci s partyzánem Nikolajem Kuzminem
sovětskou invazi v srpnu 1968 vnímala jako velké zklamání, přesto se snažila odpustit
s manželem oslavila 60 let od svatby, má jednu dceru
V Malé Bystřici u Vsetína
Jaromíra Kočnarová se narodila 3. května 1936 ve Vsetíně v tehdejším Československu. Část svého dětství strávila na samotě číslo devadesát pět v Malé Bystřici: „V době války jsme bydleli v Beskydech v Malé Bystřici, kde jsme měli menší hospodářství. Naše chalupa stála na samotě v lese, stranou od silnice.“[1]
Pamětnice byla nejmladší ze šesti sourozenců. Nejstaršímu bylo v době války dvacet let. Tatínek Jan pracoval jako hajný a maminka Anna byla v domácnosti.
Setkání s Nikolajem Kuzminem
Zřejmě v roce 1943 přišel do domu rodiny Košárkových Nikolaj Alexandrovič Kuzmin (narozen 1921): „Jednou večer někdo zaklepal na okno, tatínek šel otevřít a přišel pán v koženém kabátu, černém baretu, kožených kalhotách a s automatem přes rameno. Zrovna u nás byla návštěva – jsme věřící, chodívali jsme a chodíváme do modlitebny – a zrovna byl u nás kazatel s paní.“
Dle líčení pamětnice Nikolaj Kuzmin namířil na kazatele pistoli a začal mluvit německy. Náhle se však ukázalo, že umí i český jazyk a žádá po obyvatelích domu, aby u nich mohl spát a bydlet: „Maminka ho prosila, aby šel někam jinam, ale on řekl, že nikam nepůjde. Ukázal nám mapu, měl tam Malou Bystřici zakroužkovanou červeně, a řekl: ‚Tady budu!‘“
Nikolaj Kuzmin měl k rodině důvěru i proto, že tatínek sloužil v první světové válce v československých legiích v Rusku a znal ruský jazyk. Strach rodiny Košárkových z ukrývání partyzána byl však oprávněný, protože jiná rodina byla zatčena za pouhé poskytnutí chleba.
(Ne)výhodou domu rodiny Košárkových bylo, že se jednalo o samotu, která byla pro partyzány vhodným útočištěm. Nikolaj Kuzmin tak hned první den přespal na půdě a další dny přiváděl své spolubojovníky: „Z jednoho partyzána se jich rozrostlo na dvacet pět a všichni spali na půdě. Maminka ustlala, čím mohla. Hned vedle bylo seno pro dobytek, tak posešívala prostěradla a posháněla nějaké deky. Známé – právě věřící, kterým jsme mohli důvěřovat – poprosila o nějaké potraviny, protože ve válce nebylo vůbec nic. Muselo se všechno odvádět Němcům.“
Spolupracovníky sovětských partyzánů
Jaromíra Kočnarová vzpomíná, že neznali jména partyzánů, a tak jim říkali různě, třeba velký Kolja, malý Kolja a podobně. Do spolupráce s partyzány byla zapojena celá rodina, včetně nejmenší Jaromíry. Maminka pro partyzány vařila, sháněla jim potravinové lístky, léky a obvazy, zašívala a prala oblečení a ve dne i v noci hlídala, zatímco tatínek sháněl víno, jídlo i cigarety, ukrýval zbraně, lovil pro partyzány zajíce a převáděl je na Slovensko.
Pamětnice fungovala jako spojka a měla za úkol přenášet zprávy na malých papírcích. Jako dítě byla nejméně nápadná. Zprávy pro Nikolaje Kuzmina ukrývala do dutého stromu: „Nevěděla jsem, co v nich je. Kolja mi říkal, ať se na ně nedívám. Když mě chytnou Němci, tak to budou vymáhat, a když nevím, tak nepovím. Také jsem se podle toho zařídila. Nedívala jsem se. Vůbec nevím, co v tom bylo.“
Nepřenášela však pouze zprávy, chodila až do Valašské Bystřice a zdejšímu raněnému partyzánovi přinášela léky a obvazy. Dodnes vzpomíná, že na základě své zkušenosti rychleji dospěla a přišla o kus dětství.
Rodinu sužoval nedostatek jídla: „Maminka nechala zabít prase, abychom i s nimi měli co jíst. Jenomže prase se brzy snědlo a maminka neměla nic na vaření. Tak říkala: ‚Koljo, musíte někam jinam. Nemám, co dát dětem, a tedy ani vám.‘ Kolja další noc přišel a měl těžký ruksak plný hovězího masa.“ Jednalo se o ukradené hovězí a maminka z něj vařit odmítla. O týden později si to ale rozmyslela, a tak Nikolaj Kuzmin přinesl maso ze zamrzlé řeky.
Jaromíra Kočnarová na Nikolaje Kuzmina nevzpomíná jako na přičinlivého a hodného partyzána, ale jako na lehkovážného a brutálního jedince. Například jednoho dne přišlo k hospodáři Štůskovi pět partyzánů, na které ale podle slov pamětnice nacisté přišli a postříleli je. Stodola, kde se partyzáni schovali, do základu vyhořela. Rodině Štůskových se nic nestalo a partyzán měl jasno. „Kolja řekl: ‚To jim řekl on a přijde o život.‘ Maminka ho strašně prosila, že má děti a nemůže vědět, jestli to byl skutečně on. Neposlechl. Hlídal ho každý večer, až ho uviděl u okna a zastřelil. Maminka brečela a na Kolju zanevřela.“
V roce 2020 správci portálu Paměť národa obdrželi vzpomínky sepsané panem Stanislavem Škabrahou, manželem vnučky zavražděného Josefa Štůska, ve kterém popisuje verzi událostí, jak se tradovala v rodině Štůskových. Například rezolutně odmítá, že by od nacistů obdrželi odškodnění za vypálenou stodolu, jak se v okolí říkalo. Sepsané vzpomínky rodiny Štůskových na události z období 1944/1945 jsou uloženy v dodatečných materiálech.
Postupem času Kolju někteří sousedé zaregistrovali a Košárkovy varoval sám starosta, že se o jeho přítomnosti u nich na hospodářství ví. Četník František Špaček – který se poté s Kuzminem osobně seznámil – ale úmyslně vedl gestapo mimo rodinné sídlo.
„Jednou také přišel kominík a moje sestra řekla: ‚Počkejte, mám nahoře prádlo.‘ Tak přikryla [partyzána] peřinami, hodila na něj prádlo a řekla: ‚Už můžete jít.‘ A sedla si na postel. Tak on přišel, vymetl komín a zase odešel. Ale zapomněli jsme na Nikolajovu velikou brašnu, která se na Malou Bystřici nehodila. Tenkrát se nenosila. Tak jsme zase byli v úzkosti. Po válce, když byla ve Valašské Bystřici slavnost na ukončení války a byl tam Saveljev, Popov i Murzin, přišel k našim děvčatům kominík a povídá jim: ‚Že v té posteli tenkrát ležel partyzán?‘ ‚Ležel.‘ ‚Já jsem si to myslel.‘“
V roce 1945 se rodina dostala do kontaktu také s 1. československou brigádou Jana Žižky a s partyzány oddílu Štramberk. Jaromíra Kočnarová vzpomíná, že ke konci války se u rodiny Košárkových střídalo až dvacet pět partyzánů.
Přechod fronty
Obec Malou Bystřici nakonec osvobodila Rudá armáda a kromě tatínka se celá rodina schovala před frontou do sklepa: „Přišli dva Rusové, maminka vyšla a oni říkali: ‚Tahle děvčata schovejte, za námi jde armáda a zneužila by je. Zavřete je, schovejte.‘ My jsme byly malé. Babička ani do sklepa nechtěla, zůstala ve světnici. Ale partyzáni se k Rusům nepřidali. Maminka je nechtěla, tak šli naproti k hospodáři a schovali se k němu do sklepa. Já jsem to nemohla pochopit. Myslela jsem si, že se přivítají radostně, a oni se schovali.“
Neuskutečněné Nikolajovo přání
Jaromíra Kočnarová vzpomíná, že měla z činnosti rodiny obrovský strach a z konce války měla upřímnou radost. Nikolaj Kuzmin však ke konci války vyznal jedné z jejích sester lásku: „Ona [řekla]: ‚Ani za nic.‘ On na ni vytáhl revolver. Maminka řekla: ‚To máme za to, že jsme za tebe a za vás všechny nasadili život?‘ ‚Ne, když si mě nevezme, tak já ji zastřelím.‘ Maminka ji tedy vzala k jedné chudobné paní, vzala jí nějaké jídlo a postarala se o ni. Moje sestra tam čtrnáct dní bydlela. Koljovi poté vychladla hlava, přinesl dort a prosil za odpuštění.“
S koncem války ovšem partyzánská „odysea“ neskončila – Nikolaj Kuzmin sice odešel a rodinu Košárkových už nenavštěvoval, ovšem o Kuzmina se začínala zajímat československá policie. „Čas od času k nám chodil esenbák, jestli u nás není Kolja. Jestli k nám nechodí. Vůbec nechodil. Ale proč ho pořád hledal? Kolja nám jednou řekl, že v Československu bude mít i po válce práci.“
Vztah k Rusům
Další vyprávění pamětnice je v souladu s celkovým vývojem historické narace. Během války Rusy a sovětskou armádu vnímala jako osvoboditele, ale kvůli poválečným událostem na ně zanevřela. „Kolja nám říkal: ‚Netěšte se na Rusy, všechno vám seberou, nadělají kolchozy a nic nebudete mít.‘ Měl pravdu. My jsme to tenkrát nechápali.“
Zaměstnání po válce
Rodina se po válce nakrátko odstěhovala do Nového Jičína, kde pomáhala vybudovat dům pro syna. Sama pamětnice se po válce vyučila na krejčovou a pracovala v oděvní službě a poté v Tesle: „V půl čtvrté ráno jsme museli vstávat, ve čtyři jel autobus, do Tesly hodinu cesta a bylo to tam těžké. Hlavně v zimě.“
V roce 1958 se provdala do Náchoda a rodiče se do stejného města přestěhovali o rok později. Zde Jaromíra Kočnarová pracovala v podniku MEZ: „To bylo na rizikovém pracovišti. Dělali jsme takzvané selsyny pro ruské rakety. Vždycky jsme na selsyn museli natlouct štítek: ‚Sdělano v SSSR.‘ Ale ‚sdělali‘ jsme to my. Dokud jsem neměla malou dceru, tak jsem tam pracovala.“ Jaromíra Kočnarová se v podmínkách, které panovaly na pracovišti, otrávila trichlorethylenem a kvůli tomu přišla o malé děťátko.
S Nikolajem Kuzminem si psala dopisy a dodnes vzpomíná, že byl spíše prudší povahy: „Někde píše, že má moc včelstev, krásnou zahradu a květiny. Potom už přešel na pohledy, jak zapomínal. (...) Psal: ‚Psaní mi dá strašně práce. Čtyři pět hodin, a stejně nic nenapíšu. Jen pár suchopárných slov. Děkuji tobě a Honzovi za dopisy. Jak se má Liduška? Je šťastná?‘“
V současnosti žije Jaromíra Kočnarová s manželem v Náchodě a ve stejném městě dodnes bydlí i její starší sestra.
[1] Jaromíra Kočnarová čte v tomto momentě sepsané vzpomínky své maminky. Nejedná se tak o vlastní vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Gabriela Míšková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)