Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Emil Kočnár (* 1916  †︎ 2015)

• narozen 22. listopadu 1916 v Černotíně u Přerova

• vyučil se zedníkem a absolvoval Státní průmyslovou školu stavební v Přerově

• pracoval ve slovenském Breznu nad Hronom

• roku 1939 utekl tzv. balkánskou cestou přes Jugoslávii a Turecko do libanonského Bejrútu

• vstoupil do francouzské cizinecké legie

• odplul lodí přes Egypt do jihofrancouzského přístavu Marseille

• 13. května 1940 prezentován jako příslušník 1. československé divize ve Francii

• v květnu 1940 se zúčastnil obrany Francie

• lodí odjel přes Gibraltar a Biskajský záliv do anglického Liverpoolu

• hlídkoval na anglickém pobřeží proti nacistickému letectvu

• v letech 1944–1945 se zúčastnil obléhání Dunkerque

• sloužil ve štábní rotě (brigádních těžkých dílen)

• demobilizoval v roce 1947

• pracoval jako vedoucí na pile v Hliništi u Strážného na Šumavě

• zemřel v Klatovech dne 11. dubna 2015

Pan Emil Kočnar se narodil 22. listopadu v roce 1916 na Moravě v obci Černotín. Se šesti sourozenci strávil skromné, ale příjemné dětství. Po vystudování střední průmyslové stavební školy odešel ve svých jednadvaceti letech za prací do slovenského Brezna nad Hronom. Zde pracoval na nejrůznějších stavbách až do osudného roku 1939. Po vzniku slovenského státu musel pod hrozbou zatčení opustit slovenské území, což se mu podařilo i díky francouzským pasům. Už tenkrát se však rozhodl bojovat za svoji zemi. A tak se dostal přes území Jugoslávie, Bulharska, Řecka a Turecka do Bejrútu. Na dobu pobytu v tomto městě vzpomíná pan Kočnar velmi rád. Byl to poslední odpočinek před těžkými událostmi, které měly přijít. Zde totiž nastoupil na loď, která ho odvezla do francouzského města Marseille. Přihlásil se do československé armády a po krátkém výcviku zamířil na frontu. Spolu s polskými a francouzskými jednotkami pomáhal bránit pozice u řeky Loiry. Po krátkých bojích se i díky panu prezidentovi Edvardovi Benešovi, s nímž se pan Kočnar za svůj život několikrát setkal, dostal na loď plující Středozemním mořem přes Gibraltar do Atlantského oceánu. Loď plula kvůli nebezpečí ze strany německých ponorek stále na západ až k pobřeží Ameriky. Dále mířila na sever a u kanadského pobřeží se stočila na východ směrem k britským ostrovům. Cílem této dlouhé cesty bylo město Liverpool. Z Liverpoolu ho odvezl vlak na jihovýchod Anglie, kde měl za úkol bránit anglické pobřeží před německými útoky. Zde byl svědkem mnohých náletů Luftwaffe. V Anglii ale také procházel dalším výcvikem. Výcvikem, který ho měl připravit na doposud největší invazi v dějinách samotného lidstva. A skutečně, 6. června 1944 dopluly k plážím Normandie invazní lodě a v jedné z nich i český voják Emil Kočnar coby pracovník u brigádních tankových dílen. Na vylodění se mu vzpomíná velmi těžko, zanechalo v něm velmi těžké vzpomínky. Po invazi byl až do konce války u přístavu Dunkerque. Po válce se vrátil do Československa. Na krátkou dobu se usadil v Běšinech u Klatov, kde si také našel svoji manželku. V roce 1947 dostal nabídku na práci na pile v Hliništi na Prachaticku, kam se tedy i přestěhoval. Když si myslel, že všechna těžká období jeho života jsou za ním, mýlil se. Po komunistickém převratu roku 1948 byl z hodnosti podplukovník degradován na vojína. Tehdejšímu režimu se nelíbilo, že bojoval na západní frontě po boku spojeneckých vojsk. To však nebylo všechno. Pracovníci StB ho nutně chtěli dostat do vězení. Chodili ho kontrolovat na pilu, jezdili i k němu domů a hledali cokoliv, co by mohli použít proti němu. Tak musel s manželkou žít v neustálém strachu z budoucnosti, byli stále připraveni na případný útěk přes hranice. V Hliništi žili až do roku 1997, pak se přestěhovali do domova důchodců v Klatovech. Za své válečné zásluhy byl pan Emil Kočnar několikrát vyznamenán, od prezidenta Beneše obdržel Válečný kříž a také je majitelem Řádu za zásluhy v boji proti fašismu. I přes zažité hrůzy války je pan Kočnar velmi optimistický člověk. Na jeho úctyhodný věk je velmi vitální, ještě před dvěma roky aktivně sportoval. Mám k němu velkou úctu a doufám, že mu zdraví ještě dlouho vydrží.