„Slyšeli jsme, že letí, tak jsme obsadili různé, tam byly vilky s volnými střechami, tak jsme některé obsadili, protože domů jsme nemuseli chodit, tak jsme po žebříku, tam byl žebřík (vylezli nahoru – pozn. aut.), tak jsme byli na několika střechách. Bylo nás vždycky (několik – pozn. aut.) a patrony jsme měli. Těch jsme měli dost. Tak jsme vždycky, když jsme slyšeli, už jsme byli připravení (a letadlo – pozn. aut.) zahlédli, tak jsme stříleli. Takhle nás balancoval několik měsíců.“
„Já jsem měl výhodu, že Francouzi, co tam byli, zahazovali pušky, náboje a všechno a jeli domů, páč nevěděli, co se děje. Naši kluci to zase sbírali, nosili mně to a já jsem střílel. Až pátá puška střílela pěkně, protože na co jsem naměřil, to padlo.“
„Jeli jsme přes Maďarsko do Jugoslávie a z Jugoslávie jsme jeli přes Řecko, Turecko a Egypt. V Turecku jsme se nalodili na loď, tam jsme čekali asi, já nevím, Turecko. Hlavní město. [Istanbul?] Ne, ne. [Ankara?] Ankara, hlavní město Ankara. Tam jsme čekali asi tři dny na vlak (do Bejrútu – pozn. aut.). To byla francouzská kolonie a tam jsme čekali na loď do Francie.“
„Potom jsme se ve čtyřiačtyřicátém roce přeplavili zpátky do Francie a bojovali jsme o nějakou část (území – pozn. aut.), poněvadž nás bylo asi jenom kolem 11 000 vojáků československých, tak jsme bojovali o nějaké území. Teď nevím, jestli to bylo ve Francii, anebo v Belgii. Až do konce války.“
„Němci obsadili Moravu a Čechy, Slováci se osamostatnili a řekli: ‚Čehúni von.‘ Stavitel měl kolegu v Bratislavě, tak za ním zajel a donesl papíry, že jsme na ty papíry mohli do Jugoslávie. Tak jsme se dostali ze Slovenska přes Maďarsko do Jugoslávie.“
Podplukovník v. v. Emil Kočnár se narodil 22. listopadu 1916 v Černotíně u Přerova. Tatínek pracoval na železnici a maminka byla v domácnosti. Pamětník vychodil obecnou a měšťanskou školu a poté docházel do Státní průmyslové školy stavební v Přerově. Po jejím absolvování odešel pracovat do slovenského Brezna nad Hronom. Po vytvoření Slovenského státu se rozhodl odejít tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko na Střední východ. Zde vstoupil do francouzské cizinecké legie a z Bejrútu se přes Egypt a severní Afriku přeplavil do jihofrancouzského přístavu Marseille, kde byl dne 13. května 1940 prezentován jako příslušník 1. československé divize ve Francii. V květnu 1940 se zúčastnil obrany Francie a po jejím pádu odplul lodí přes Gibraltar a Biskajský záliv do anglického Liverpoolu. Dostal se do Cholmondeley Park a v Anglii pak hlídkoval na pobřeží proti nacistickému letectvu. Naučil se anglicky a sloužil i jako překladatel české mise v Anglii. Zařadili ho do 1. československé samostatné obrněné brigády, zúčastnil se výcviku ve Skotsku a po vylodění v Normandii ve druhém sledu invaze se v letech 1944-1945 účastnil obléhání Dunkerque. Zde sloužil ve štábní rotě (brigádních těžkých dílen). Po ukončení války sloužil v obci Běšiny u Plzně, kde se seznámil s budoucí manželkou Věrou Boudovou. Emil Kočnár demobilizoval v roce 1947 a odešel do Hliniště u Strážného na Šumavě, kde pracoval jako vedoucí na pile. Po odchodu do důchodu se přestěhoval do Klatov, kde žil až do své smrti 11. dubna 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
