Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nejdůležitější ze všeho je mít mír. Mír se všemi národy, ať už jsou jakýkoliv
narozen 29. 5. 1921 v Dolních Orešanech u Trnavy
v 21 letech nastoupil povinnou vojenskou službu v Tisově armádě, prodělal výcvik na kulometčíka a nastoupil na vojenskou akademii v Pezinku
sloužil u 2. slovenské divize na Krymu na německé straně fronty
v Melitopoli přeběhl na ruskou stranu, byl internován v zajateckém táboře v Usmani, kde v roce 1943 vstoupil do československé armády
prodělal paradesantní výcvik v Jefremově v SSSR – příprava na výsadek na Slovensko při slovenském povstání, 2. československá samostatná paradesantní brigáda
po neúspěchu slovenského povstání celá brigáda začleněna do pozemního vojska
nasazen do bojů u Kyjeva, na Dukle; sloužil jako velitel čety, 4. rota těžkých kulometů 2. československé samostatné paradesantní brigády
třikrát zraněn, operován v polské Brezove; po posledním zranění převelen k velitelskému štábu generála Svobody jako výkonný rotmistr
s československou armádou postupoval až do Prahy
po válce jako voják z povolání působil v Bratislavě, Jemnici, Vyškově, studoval na vojenské akademii
dobrovolně odešel z armády a pracoval v drůbežárně na státním statku v Dačicích
zemřel 22. prosince 2012
Mládí a vzdělání
Gabriel Kocmal se narodil 29. 5. 1921 v Dolních Orešanech u Trnavy. Rodina měla malé hospodářství. Gabriel byl nejstarší z osmi sourozenců. Navštěvoval osmiletou měšťanskou školu ve Smolenicích a v Častej. Potom absolvoval dvouleté studium na hospodářské škole (pozn. dnešní ekonomická střední škola). Po studiu dostal umístěnku jako praktikant na hospodářském dvoře tehdejšího ministra Vavro Šrobára v Dolní Krupé. Zde obdržel první uniformu ve svém životě – zelenou se zlatými klasy na límci.
Povinná vojenská služba v armádě Slovenského štátu
Když Gabriel dosáhl plnoletosti, tzn. 21 let, nastoupil povinnou vojenskou službu v armádě Slovenského štátu. Prodělal šestiměsíční výcvik na kulometčíka těžkého kulometu v Trnavě a poté nastoupil na poddůstojnickou školu v Pezinku. Po absolvování této školy se vrátil zpět ke svému útvaru v Trnavě. Se svým oddílem pak absolvoval ještě ostré střelby na cvičišti u Zvolena a hned potom byla jejich jednotka začleněna do 2. slovenské divize a odvelena na frontu.
Na Krymu
„Slovensko mělo tehdy samostatnost, ale nebylo to zadarmo. Tiso musel slíbit Hitlerovi dvě divize. Jedna bojovala na Kavkaze a my jsme byli jako druhá zajišťovací na Krymu.“ Úkolem zajišťovací divize, ve které sloužil i Gabriel, byla strážní a celní služba. Slovenské jednotky však byly německým velením hodnoceny jako velmi nespolehlivé. Pan Kocmal vypráví, že při hlídkování na černomořském pobřeží pozorovali, jak kolem nich projížděly sovětské lodě do přístavu v Oděse. Lodě byly vždy doprovázeny křižníkem a letadly. Jednotky bojující za německou říši byly rozestaveny vždy střídavě, jedno německé a jedno slovenské družstvo. Sovětští letci, když viděli na břehu slovenské vojáky, tak je z nízko letícího letadla zdravili, zatímco na německé jednotky stříleli. Z podobných důvodů byly nakonec slovenské divize německým velením staženy do Melitopolu, kde celé roty přecházely na ruskou stranu. Tímto způsobem se i Gabriel dostal na druhou stranu fronty a byl internován v zajateckém táboře v Usmani.
Výcvik u paradesantní brigády
V zajateckém táboře probíhaly nábory do armády: „To za náma chodil Gottwald, Čulen a Fierlinger. Přesvědčovali nás, ale nikdo nemusel. Všichni jsme vstoupili dobrovolně.“ V lednu 1943 pak celý slovenský prapor, včetně těžkých kulometů, u kterých sloužil Gabriel, dobrovolně vstoupil do československých legií. Ihned poté byli odveleni do výcvikového tábora sovětské paradesantní brigády v Jefremově. Gabriel vzpomíná na problémy s jazykovou bariérou, protože nikdo ze Slováků rusky neuměl. „Proto nás cvičili dva lektoři z Podkarpatské Rusi.“ Výcvik u parašutistů trval šest měsíců a skládal se zejména z nácviku seskoků s padákem. „Skákalo se ne z letadla, ale z balonu. Vypadalo to jako velryba a pod tím byla zavěšená klec, ve který jsme byli. To byl náš denní chlebíček. Každý měl provázek přivázaný k tý kleci, když vypadl, tak se mu sám otevřel padák. Ale pak už jsme měli PD6, který měly samostatnej provázek. Skákali jsme 700, 800 i 1000 metrů. Kluci se třásli strachem.“ Na výcvik u parašutistů vzpomíná pan Kocmal jako na intenzivní. Ve volném čase většinou odpočívali na ubytovnách nebo chodili do města na nádraží, kudy projížděly vlaky s dalšími československými vojáky, a s nimi rozmlouvali. Vojáci se přátelili i s civilním obyvatelstvem. „Nejhezčí dívky byly, když jsme byli na Krymu, Tatarky. Oči se jim trošičku sbíhaly, ale jinak pěkný, copatý…“ Vážnou známost však nesměli navazovat.
Slovenské povstání a přeřazení k pozemnímu vojsku
Když začalo slovenské povstání, úkolem jejich paradesantní jednotky bylo seskočit na území Slovenska a pomoci povstalcům v boji proti wehrmachtu. K tomu však nikdy nedošlo. Československá exilová vláda v Londýně tuto operaci z politických důvodů nepovolila. Poslední seskok absolvoval pan Kocmal u Kyjeva, kde jim byly padáky odebrány a celá jednotka převelena k pozemnímu vojsku. „Říkali nám, že jestli se chceme dostat na Slovensko, tak jedině přes Karpaty. Chtěli nás prostě zničit.“ Panu Kocmalovi utkvěl v paměti článek v novinách, kde byl citován Stalinův projev – chtěl jako první vojevůdce v dějinách překročit Karpaty: „Kde přejde jelen, tam přejde i voják, a kde přejde voják, tam přejde i celá armáda.“
Bojové nasazení u Kyjeva
Jako pozemní jednotka byli nasazeni poprvé do bojů u Kyjeva. Pan Kocmal byl jako velitel roty mezi vojáky velice oblíben. Jeho jednotkou byla 4. rota těžkých kulometů 2. československé paradesantní brigády. „Vždycky jsem se snažil neposílat kluky na jatka, a proto jsem se snažil přemýšlet jako nepřítel. Co bych asi udělal, kdybych byl na jeho místě? A to se mi hodně vyplatilo. Za celou dobu jsem pod svým velením neztratil jediného kluka. Proto taky všichni chtěli sloužit u mě. Boji jsem se nevyhýbal. Vždycky jsme šli dopředu a to se klukům líbilo.“ Gabriel vzpomíná na příběh, kdy bylo potřeba zlikvidovat devítihlavňový německý minomet, byla to „taková německá kaťuša“. Velitel praporu Janko Kovačevič vyzval mužstvo, aby ten, kdo se hlásí dobrovolně na splnění tohoto úkolu, udělal krok vpřed, a předstoupila celá Kocmalova rota.
Gabriel vzpomíná na jednu událost z fronty, které lituje dodnes. Tehdy byla jeho jednotka v boji a on svěřil průzkumný úkol osvětovému rotnému. „Já jsem byl na pravým křídle u roty nadporučíka Pivoluska. Volal jsem rádiem, že potřebuju prozkoumat hluchý prostor, aby nás neobklíčili. On tam šel, nemusel, ale natolik mě znal a věřil mi, že tam přeběhl a padl tam. To byl jedinej chlap, co mi padl.“ (Osvětový důstojník byl vždy Rus a měl na starosti informovat vojáky o situaci na frontě, o postupu vojsk, probíhajících bojích atd.)
Karpatsko-dukelská operace
Jejich jednotka pak byla z bojů stažena a nasazena až na Dukle, kde se účastnila těžkých bojů. „Na Dukle, tam to bylo moc moc špatný.“ Popisuje boje o kótu 512, Kyrova hora. Několikrát se stalo, že území, které celý den dobývali, ztratili vinou špatného zásobování municí během několika hodin a večer se ocitli na stejném místě, odkud brzy ráno začínali útočit. „Brali jsme si plné kapsy nábojů, vyndali jsme i kousek chleba a konzervu. Stejně ale když nám došly, tak než nám to Rusové gazikama dovezli, tak nás Němci hnali. To jsme šli třeba třikrát nahoru a dolů. Třeba za dvě hodiny jsme byli tam, kde jsme vyšli. Když se to pak srovnalo, to zásobování, tak už to šlo.“
Při bojích také docházelo k velkým nedorozuměním a zbytečným zraněním či ztrátám na životech. Pan Kocmal vypráví, že když se jim podařilo prolomit nepřátelskou linii, tak přestože barevnou signální pistolí oznámili svůj postup, často se stávalo, že se dostali pod palbu vlastních vojáků. „Vystřelili jsme bílou nebo zelenou petardu, jako že jsme splnili úkol a že jdeme dál za frontu. No jo, ale tam byli cikáni a podkarpatský Rusáci a ty stříleli na všecko, co se hýbalo, a pálili do nás. Ne, že by byli zmatený, ale blbí byli. My jsme největší ztráty měli od našich, ne od Němců.“
Výzbroj
Pan Kocmal sloužil jako těžký kulometčík. Vzpomíná na svoji výzbroj. Ve slovenské armádě používal k boji kulomet Schwarzlose. „Ten měl nožičky a přenášel se na zádech. Chladil se vodou.“ V československé armádě obsluhoval kulomet značky Maxim, který byl pojízdný na kolečkách a také se chladil vodou. „Když se trošku dýl pálilo, to šla pára až čtyři metry od nás. Tam se musely často měnit hlavně, protože se spálily.“
Ženy v armádě
V četě, které pan Kocmal velel, sloužily také čtyři ženy z Podkarpatské Rusi a z Volyně. Dvě z nich byly sanitářkami a další dvě zajišťovaly spojení jednotky rádiem s ostatními oddíly. Pan Kocmal velice oceňuje jejich statečnost a odhodlanost, mluví o nich jako o „dracích“. „Kam se hrabali na ně chlapi. Sanitářky, ty byly přímo v boji. Ty druhý měly radiostanici, jedna táhla baterie, druhá povídala, co jsme potřebovali. Moc jsem je litoval, ony měly ty baterie a bedny a všechno to musely tahat s sebou.“ V četě byla děvčata velmi oblíbená, ale navazování známosti mezi nimi a vojáky, „to neexistovalo“.
Sovětští spojenci
Se sovětskými spojenci měl Gabriel dobré vztahy a vzpomíná na ně jako na odhodlané a statečné vojáky. Vypráví, že drtivá většina Sovětů byla tak chudá, že měli pouze uniformu, kterou nosili, nic víc. Věřící pravoslavní vojáci chodili, pokud mohli, do kostela na mše, kam s nimi několikrát zavítali i slovenští spolubojovníci. Gabriel přiznává, že nikdy věřící nebyl, ale rád si poslechl v kostele „trochu toho slova božího“.
Židé v armádě
V československé armádě také sloužila spousta Židů. Pan Kocmal vypravuje, že většina z nich se pohybovala v týlu. „Jenom jednoho jsem znal, kterej byl přímo v boji, protože uměl německy. Jinak se snažili frontě vyhnout a v týlu to byl samej Žid.“ Po posledním zranění, když byl Gabriel převelen k velitelskému štábu, jeho asistentem byl také židovský vojín. Nicméně v armádě podle slov pana Kocmala nikdy neexistovala žádná rasová či národnostní nesnášenlivost. Všichni spolu bojovali za jedinou věc a tou bylo porazit německého nepřítele a osvobodit svoji vlast.
Zranění
Gabriel Kocmal byl během bojů třikrát zraněn, jak říká „naměkko“. „Tak jsme tomu říkali, že to šlo jenom do masa, když to vzalo kost, tak to bylo špatný.“ Poprvé byl raněn do stehna, pak do hýždě. Dodnes má tři centimetry od srdce zaraženou střepinu. „Když jdu na rentgen, tak ji doktoři vidí.“ Po zranění střepinou do hrudníku byl operován v nemocnici v polské Brezove. Z rány mu doktoři vyňali pouze kusy textilu a nečistoty, ale střepinu nechali. „Prej, že si to mám nechat až po válce, teď není čas.“ Když byl zraněn střepinou na Dukle, sám opustil bojiště a mířil k obvazišti. „To každej jsme věděli, kde je obvaziště.“ Cestou narazil na zraněného poručíka v anglické uniformě. „Já jsem vůbec nevěděl, že jsou k nám přidělený nějaký důstojníci z Anglie. Říkám, kruci, kde se tady vzal. Chytil jsem ho za nohy a stáhnul dolů na obvaziště, i když jsem byl sám zraněn. Oni po nich šli německý snajpeři. Ty stříleli hlavně důstojníky a kulometčíky. Tak jsem ho dotáhl dolů.“
Působení u velitelského štábu generála Svobody
Při pobytu v rekonvalescenčním ústavu se setkal s poručíkem, kterého zraněného zachránil v boji, a ten mu zajistil místo u Svobody v rotě velitelského štábu. Gabriel vypráví, že se mu do služby u štábu vůbec nechtělo a tento poručík ho musel dlouho přemlouvat. U štábu se denně stýkal s nejvyšším velením československé armády. Vzpomíná na generála Svobodu. „On si mě pořád pletl a místo Gabriš mi říkal Kuliš. Ale říkal mi, že takovýho výkonnýho rotmistra tady nikdy neměl. Hned mě povýšil na rotmistra.“ Generál Svoboda byl podle pana Kocmala velmi přísný, ale spravedlivý, „dovedl člověka ocenit“. Pan Kocmal vzpomíná na směnný obchod, který probíhal v armádě. Každý dostával kromě jídla i bonbony, máslo a kořalku, tzv. pajok neboli přídavek. Pan Kocmal směňoval s manželkami a přítelkyněmi důstojníků ze štábu bonbony a máslo za kořalku.
Konflikty s manželkami velitelů
U velitelského štábu měl na starosti předávání informací mezi odděleními, například rozděloval rozkazy velitelského štábu příslušným oddělením a pak se předávaly dál na bojiště. Mimo tuto činnost ještě pečoval o koně důstojníků a velel cvičení na obranu štábu. Kvůli nesmlouvavému přístupu při cvičeních, kterého se účastnily i ženy velitelů, se několikrát dostal do konfliktu nejen s nimi, ale například i se štábním kapitánem Lomským, jehož manželka také podléhala pod Gabrielovo velení. Pan Kocmal však vždycky říkal, že nezná hodnost „manželka“, pro něj byly všechny svobodnice. „Všichni museli zařezávat. Dělali jsme přískoky a se zbraní, obranný výcvik. Jednou přišly paničky na cvičení v sukních a kozačkách, pušky sice měly, ale já povídám: ‚To jste přišly kam? Na procházku? Za deset minut tady budete v plný polní.‘“ Speciálně s paní Lomskou měl Gabriel několik ostrých střetů. Vzpomíná si, že jednou za ním přišla, že chce povolenku na návštěvu kamarádek v týlu. „Ale ne, že by poprosila, prostě mi nařizovala. Já jsem jí řekl, že žádná svobodnice mně jako rotmistrovi nebude poroučet, abych jí dal povolenku. Za chvilku volal Lomský, že proč nedostala povolenku, a já říkám, že dokud nepoprosí, tak nikam nejede. Za chvilku už zas drnčel telefon a Lomská už prosila.“
Pražské povstání
Když se čs. armáda dostala na území Čech, postupovali přes Poličku až do Dubče u Prahy, kde se zastavili. „Praha volala o pomoc, ale my jsme stejně jako Američani museli zastavit. My jsme zatím s rotou nacvičovali defilé, až půjdem do Prahy. My jsme nesměli dál. Bylo určeno, že Prahu musí osvobodit Rusi. Lidi, co v Praze na barikádách padli, to bylo zbytečný.“
Život po válce
Po válce byl pan Kocmal jako voják z povolání přidělen k protitankovým dělostřelcům v Nové Vsi u Bratislavy, kde byl velitelem roty. Při nepokojích po fotbalovém zápase v Bratislavě zasahovali proti rozvášněným fanouškům v ulicích města. Po tomto incidentu byla celá bratislavská posádka vyměněna a pan Kocmal odvelen do Jemnice. V roce 1945 se v Jemnici oženil. Přihlásil se do vojenské akademie. Po akademii sloužil ve Vyškově na Kozí hůrce. Panu Kocmalovi jako vyškolenému a zkušenému kulometčíkovi se však služba u dělostřeleckého vojska doslova zajídala, a proto se rozhodl z armády odejít. Dalších třicet let až do odchodu do penze pracoval v drůbežárně na státním statku v Dačicích.
Gabriel Kocmal byl vyznamenán medailemi Za vítězství nad Německem, Za chrabrost, Za odvahu, Za účast v zahraničním vojsku v SSSR, obdržel také medaile Řádu Slovenského národního povstání nebo Řád Velké vlastenecké války II. stupně.
Poselství
Pan Kocmal říká, že nejdůležitější ze všeho je mít mír „se všemi národy, ať jsou jakýkoliv. Ne jako to dělaj Američani, kteří nebojují za mír, ale kvůli svému prospěchu. My jsme šli za naši republiku, aby byla socialistická.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Vondryska)