„Jeli jsme přes Poličku až do Dubče u Prahy. Praha volala o pomoc a my jsme nacvičovali defilé. Až půjdeme do Prahy, aby ty kroky byly stejný. My jsme nesměli jít dál, tak jako nesměli Američané od Plzně. Bylo prostě určeno, že Prahu musí osvobodit Rusi.“
„Nejvíc jsem litoval... Rotný Janko, taky z Pezinku, ten dělal osvětovýho roty, taky rotný byl. Protože u každý roty byl Rusák, co měl na starosti osvětu. (Instruktor?) Ne instruktor, osvětu. Přednášel nám třebas, že tam a tam se bojovalo a padlo a tak. Já jsem byl tehdy na pravým křídle u třetí roty nadporučíka Pivoluska, ten už je dávno generál ve výslužbě. Volal jsem radiostanicí tohohle. No a Pivoluska mu říká: ‚Hele, Gabriš tam něco potřebuje.‘ No tak on proběhl přes frontu, protože já byl na křídle a mezi byl takzvaný hluchý prostor, že tam nebylo vidět. A tak jsem potřeboval někoho, aby tam šel, aby nás neobklíčili. Prostě dát signál. On tam šel, nemusel, ale natolik mě znal, že mi věřil, šel tam a padl. To byl jediný chlap, který mi padl.“
„A začalo slovenský povstání a my jsme měli seskočit na Tri Duby na Slovensko. Jako pomoc tomu povstání. Jenže na nás nepřišlo, protože… V Anglii Ingr, nejvyšší velitel vojenský, s Benešem dohromady nechceli, abysme jako Slováci byli první osvobozený. Proč, protože tam už se jednalo, jestli bude republika socialistická anebo z Ameriky kapitalistická. Prostě nechali nás na holičkách.“
„Abych nehnal kluky na jatky, vždycky jsem se vžil do toho protivníka, co bych asi dělal, kdybych byl tam. Vždycky se mi to vyplatilo. Já nepřišel o jednoho kluka. Proto mě ty kluci měli rádi. Boji jsem se nevyhýbal, jsem byl třikrát raněn. Vždycky dopředu, proto mě měli taky rádi. Když velitel praporu, to jsme chtěli u Kyjeva zlikvidovat devítihlavňovej minomet, řekl ‚dobrovolníci dva kroky vpřed,‘ a ona šla celá moje rota, moc tomu nevěřil.“
„Říkám, to se skákalo, tam nebylo letiště, takže z balonu. (Jak vypadal?) To byl jako velryba, ne kulatý, jak velryba, pod tím byla gondola a klec pro nás. (Z té klece jste skákali?) Ano. To byl jako náš denní chlebíček, každý den. Tu svoji četu vždycky nahoru a dolů. Oni měli na fárou, provaz po našem fára. Oni měli ten špagátek, když skočili, tak se to utrhlo a vytáhlo mu to padák. Jenže my jsme měli PD6 na vlastní. Dolů 700, 800 i 1000 metrů. Kluci se třásli strachem. Dolů to nebyla legrace.“
„My jsme se stýkali. (S generálem Svobodou?) No jistě, denně. On přišel na kontrolu, místo Gabriš mi říkal Kuliš, on si vždycky spletl. Ale říkal: ‚Takovýho rotmistra jsem tady neměl!‘ Hned mě povýšil na rotmistra. Úhrnem bych řekl, že byl přísný, moc přísný, ale spravedlivý. Dovedl člověka ocenit. Byl dobrej.“
„Prostě udělali jsme paniku, oni nevěděli, co se děje, jako Němci. Oni mohli pak postoupit, jako naši. Jsem dával rakety, bílou nebo zelenou, že jsme jako splnili úkol a že jdeme přes frontu dál. No jo, jenže tam byli cikáni a ty podkarpatský Rusáci, a co se hýbalo, tak pálili. Čili já jsem nepřišel ani o jednyho kluka, ale raněný byli. Říkám, co se hýbalo, tak pálili. My jsme největší ztráty měli od našich, ne od Němců, ale od našich. (Že pálili do vlastních řad, jak byli zmatení?) No samozřejmě. Ne, oni nebyli zmatení, ale blbí.“
„Pak už jsme byli nadiktovaný na frontu do Ruska. Protože ta prvá divize už bojovala na Kavkaze, nevydržela a musela couvnout. No a my jsme byli jako druhá zajišťovací. To jsme byli na tom Krymě, strážní a celní úkoly. Oni nám nevěřili a byli jsme potom stáhnutý z Krymu do Militopolu. Tam jsme proběhli na druhou stranu k Rusům. U Rusů jsem byl nějaký čas v Usmaně v zajateckým táboře.“
Gabriel Kocmal se narodil 29. 5. 1921 v Dolních Orešanech u Trnavy v zemědělské rodině. Navštěvoval místní osmiletou školu a následně studoval dva roky na hospodářské škole. V 21 letech nastoupil povinnou vojenskou službu v Tisově armádě. Prodělal výcvik na kulometčíka a vojenskou akademii v Pezinku. Byl začleněn do 2. slovenské divize a nasazen na Krymu po boku německého wehrmachtu. Po stažení slovenských jednotek do Melitopole přeběhl na ruskou stranu a byl internován v zajateckém táboře v Usmani. V lednu roku 1943 dobrovolně vstoupil do československé armády. Prodělal paradesantní výcvik v Jefremově v SSSR. Jejich jednotka byla připravována na výsadek na slovenské území. Po potlačení slovenského povstání byla jednotka začleněna do pozemního vojska. Poprvé byl pan Kocmal bojově nasazen u Kyjeva, pak bojoval v Dukelském průsmyku. Sloužil jako velitel čety, 4. roty těžkých kulometů 2. československé paradesantní brigády. Byl třikrát zraněn. Po posledním zranění byl převelen k velitelskému štábu generála Svobody jako výkonný rotmistr. S armádou postupoval až do Prahy. Po válce působil jako voják z povolání v Bratislavě, Jemnici, Vyškově, studoval na vojenské akademii. Dobrovolně odešel z armády a do penze pracoval v drůbežárně na státním statku v Dačicích. Gabriel Kocmal zemřel 22. prosince 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
