Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilona Kociánová (* 1940)

• narozena jako Onderková 24. srpna 1940 v Horní Lhotě u Ostravy

• rodina měla malé hospodářství, otec pracoval ve Vítkovických železárnách

• na konci dubna 1945 přežila ofenzivu Rudé armády s rodiči a sousedy ve sklepě

• když onemocněla, ošetřila ji v polním lazaretu sovětská lékařka

• při osvobozovacích bojích byl zasažen a poničen také jejich dům

• asi pět let po válce se rodina přestěhovala do části Hrabyně Josefovice

• od 15 let až do důchodu pracovala ve Vítkovických železárnách

• její muž byl koksařem v Koksovně Jan Šverma v Ostravě, ve 39 letech zemřel na rakovinu plic

Ilona Kociánová se narodila 24. srpna 1940 jako jediné dítě Jaroslava a Olgy Onderkových. Bydleli v chalupě matčiných rodičů v Horní Lhotě, která se nachází přibližně deset kilometrů od Ostravy směrem na Hrabyni. Měli krávu, kozu, prase, drůbež a asi dva hektary polí. Otec pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě jako zámečník. Matka se starala o domácnost a hospodářství a později pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD) v Hrabyni.

Ilona se narodila do druhé světové války. Horní Lhota patřila k obcím, které se na podzim roku 1938 staly součástí pomnichovského záboru československého pohraničí a byly připojeny k nacistickému Německu. Nejstarší vzpomínky pamětnice se vztahují k dramatickým dnům na konci dubna roku 1945, kdy Rudá armáda vyhnala z oblasti poslední německé vojáky.

S boulí na krku v sovětském lazaretu

„Na krku se mi udělala hodně veliká a bolestivá boule. Maminka mě vzala do sousední Velké Polomi k panu doktorovi. Dal mi léky, které ale nezabraly. Když přišla Rudá armáda, odnesla mě na zádech do lazaretu, kde leželi zranění sovětští vojáci. Byla tam rusky mluvící doktorka, která mi dala na otok nějakou vodičku nebo mastičku. Říkala, že když mi to do rána nepraskne, máme přijít znovu, a že to bude řezat,“ vyprání Ilona Kociánová.

Zřejmě zanícená uzlina ale povolila, a tak ji pak už maminka léčila sama. Ilona vzpomíná, že jí ránu čistila a převazovala kusy záclony, protože obvazy nebyly. Bylo jí pět let a nepamatuje si, kdy přesně k této události došlo. Říká, že někdy v té době se začalo v Horní Lhotě s přestávkami bojovat. Podle záznamů z obecní kroniky Rudá armáda shazovala od 20. dubna na obec bomby. Také 22. dubna byla vesnice bombardována. Osvobození se dočkala 28. dubna před polednem. Kromě šesti sovětských a čtyř německých vojáků přišli o život dva místní občané a jedno dítě. Desítky stavení byly úplně nebo zčásti zničeny. Obyvatelé přečkali boje ve sklepích.

„Náš sklep byl pro nás malý, tak jsme šli ke strýci Josefovi. Měl větší dům na okraji vesnice, kde byl také větší sklep. Schovávalo se tam více lidí, možná patnáct. Byli jsme tam namačkáni. Nechtěla jsem tam být. Nelíbilo se mi tam a bála jsem se. Maminka se na mě zlobila, protože jsem pořád hrozně otravovala, že chci pryč. Kolem se ale střílelo, takže ven jsme nemohli. Byli jsme tam asi týden. Spali jsme všelijak na dekách,“ vypráví pamětnice.

Dědeček hlídal při bombardování krávu

Dědeček se schovat odmítl. „Zůstal celou dobu doma, spal ve chlévě a hlídal krávu, protože to pro nás byla obživa. Bál se, aby ji nevzali vojáci, kteří měli taky hlad. Kdyby chtěli, asi by si ji stejně odvedli, ale kráva nám zůstala,“ vzpomíná pamětnice. Ani dědečkovi se nic nestalo. „Zabit byl ale soused pan Čížek. Celá Horní Lhota byla strašně poničená. V naší chaloupce byla díra od granátu a muselo se to pak opravovat. Škola byla úplně vybombardovaná,“ říká. Nedaleko jejich chalupy byla hospoda a hospodářství Josefa Dostála, které bylo při bojích také zasaženo. „Viděla jsem tam na dvorku mrtvé koně.“

Pamatuje, jak se po osvobození odklízely trosky, opravovaly domy, stodoly a chlévy. Protože jim zůstala kráva i slepice, měli co jíst. „Měli jsme mléko, vajíčka. A maminka nebo babička jednou za týden zadělala na chleba, udělalo se několik bochníků a ty se vozily k pekaři. Jedlo se a žilo velmi skromně,“ říká. Rok po válce nastoupila v Horní Lhotě do školy. „Chodili jsme do provizorního dřevěného baráčku. Byla tam dvojtřídka. Líbilo se mi tam, protože jsme měli výborného učitele pana Kučeru, kterého jsme měli všichni rádi,“ vypráví.

Do čtvrté třídy už chodila do Hrabyně, kam se s rodiči přestěhovali. „Dům v Horní Lhotě zdědil strýc Robert. Tatínek zase dostal od svých rodičů chaloupku v Josefovicích, tak jsme šli tam. Dědeček s babičkou žili ve výměnku, my jsme obývali dvě místnosti v domě,“ říká. I v Josefovicích, které byly součástí Hrabyně, měli hospodářství a necelé dva hektary polí.

Měnová reforma a cigarety pro tatínka

Po puči v únoru roku 1948 ovládli moc v Československu komunisté. Pamětnice říká, že pro její prostou rodinu, která se politicky neangažovala, se toho zpočátku moc nezměnilo. Vzpomíná si ale na měnovou reformu v červnu 1953, která poškodila mnoho obchodníků a živnostníků a připravila obyvatelstvo o úspory. Hotovost nebo vklady na nové vkladní knížky se přepočítávaly v poměru 50 : 1.

„Nás to nějak nepostihlo, protože kromě tatínkovy výplaty jsme nic neměli. Rodiče mého kamaráda ale prodali krátce před měnovou reformou dům a přišli prakticky o všechno,“ říká. Vzpomíná, jak poslouchali v rozhlase prezidenta Antonína Zápotockého, který den předtím tvrdil, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. Ilona měla jen starost, co s ušetřenou dvacetikorunou. „Pro mě to bylo dost peněz, tak jsem aspoň koupila tatínkovi cigarety.“

Změna pro rodinu přece jen nastala při kolektivizací zemědělství. JZD se v Hrabyni zakládalo v padesátých letech. „Rodiče tam moc jít nechtěli, protože nevěděli, co to bude obnášet. Hlavně drobní zemědělci tam ale začali vstupovat, tak se k nim přidali. Maminka pak v JZD pracovala,“ říká pamětnice. Ona sama vnímala kolektivizaci pozitivně, protože podle ní ulevila zemědělcům od těžké dřiny na polích. „Dál jsme hospodařili na záhumenku, ještě dlouho jsme měli i krávu,“ dodává.

Z osmé třídy rovnou do fabriky

Když ve čtrnácti letech ukončila měšťanku ve Velké Polomi, chtěla jít na zemědělskou školu do Klimkovic, kde by bydlela na internátu. „Maminka to ale nedovolila. Jeden známý z Josefovic mi sehnal místo ve výpravně Závodu 2 ve Vítkovických železárnách, kam jsem po škole nastoupila,“ uvádí. Pracovala v zakázkové kanceláři, evidovala plechy, které se tam vyráběly. Pak přešla do přípravy výroby. Nakonec se dostala do oddělení osobní evidence. Musela si ale doplnit vzdělání.

V roce 1960 nastoupila při zaměstnání na večerní ekonomickou školu do Ostravy. Během tříletého studia dost trpěla nedostatkem spánku. Škola byla třikrát týdně a do práce chodila na šest. Aby se dostala do fabriky včas, musela vstávat ve čtyři. Škola končila v půl osmé večer, autobus do Hrabyně ale jel až v jedenáct v noci, takže se domů vracela s dělníky z odpolední směny kolem půlnoci. Čekání si často krátila v kinech. „Chodila jsem do kina Svoboda a Vesmír v centru Ostravy. Tramvají jsem jezdila do Vítkovic, kde byla kina Mír a Jas. Hrály se hlavně budovatelské filmy, ale občas i zábavnější zahraniční snímky.“

Práce v koksovně manželovi neprospěla

Roku 1962 se provdala za Josefa Kociána, který pracoval jako koksař v Koksovně Jan Šverma v Ostravě - Mariánských Horách. Zpočátku bydleli u rodičů v Josefovicích. Vzpomíná si, jak jí bylo líto, když po narození první dcery musela už po roce zpátky do práce. „Jinak bych se na své místo nemohla vrátit. Dcerku mi hlídala maminka. Bylo hrozné ji opouštět,“ vzpomíná.

V sedmdesátých letech koupili s manželem dům v části Klimkovic Václavovice. Společného života tam moc neužili. V roce 1978 dostal Josef Kocián rakovinu plic a téhož roku zemřel. Bylo mu 39 let. Starší dcera měla čtrnáct, mladší šest let. „Manžel kouřil, ale určitě mu neprospěla velice těžká práce v koksovně, kde bylo hrozné prostředí a prach,“ říká. V té době umírala na rakovinu i její matka. Otce, kterému po mozkové příhodě ochrnula polovina těla, si vzala k sobě a čtrnáct let o něj pečovala. Znovu se nevdala.

Vzhledem k tomu, že sama měla život naplněný už od dětského věku prací a pak těžkými starostmi o blízké, přeje lidem, aby se radovali ze života a zdraví, dokud jim osud přeje.