Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Kočař (* 1969)

• narozen 10. července 1969 v Bruntále do dělnické rodiny, vyrůstal v panelovém sídlišti

• v roce 1988 nastoupil k Pohraniční stráži, kde věřil komunistické propagandě o elitní jednotce

• sloužil na československo-rakouské hranici jako řidič u 3. pohraniční roty v obci Gajary

• při službě začal pochybovat o režimu, když viděl rozdíl mezi životem na obou stranách hranice

• v roce 1989 byl ze zdravotních důvodů (žloutenka) propuštěn do civilu

• pád komunismu v roce 1989 přivítal, ale nedokázal se adaptovat na nové poměry

• holdoval alkoholu a propadl hazardu, což vedlo k vážným finančním problémům

• úspěšně absolvoval léčbu a již deset let abstinuje

• kriticky vnímá jak minulý režim, tak současnou společnost a její přístup k závislostem

Rostislav Kočař měl ten správný dělnický původ, a tak vojnu sloužil u Pohraniční stráže. Věřil tomu, co jim předkládali – že jsou elitou národa, která chrání hranice před zločinci a vyvrheli. Ze strážní věže ale na druhé straně hranice vídal poklidný život tamních obyvatel, zatímco k československé demarkační čáře se žádný civilista bez povolení nemohl ani přiblížit. Pád komunistického režimu sice přivítal, ale s nastalou svobodou si nevěděl rady. Holdoval alkoholu a propadl hazardu. Dal se však do pořádku, změnil priority a tehdy si také plně uvědomil, pro jak zrůdný režim musel na hranicích sloužit.

Nahé ženy v Kremlu

Narodil se 10. července 1969 v porodnici v Bruntále jako nejmladší ze tří synů rodičům Františkovi a Marii. Rodina bydlela v Moravském Berouně. Když mu byly tři roky, otec získal byt od Československých státních lesů, a tak se přestěhovali do Bruntálu – do okresního města přestavěného v duchu socialistického realismu s rozsáhlou panelovou zástavbou. A právě v jednom z těchto panelových domů bydleli.

Oba rodiče pracovali v dělnických profesích a stejně jako většinová společnost se nijak veřejně nevymezovali vůči komunistickému režimu. Neměli žádné problémy, ale přesto byli několikrát předvoláni do ředitelny základní školy, aby umravnili politicky nevhodné chování svého syna. Rostislav Kočař vzpomíná, že nebyl zrovna vzorným dítětem a ze školy občas přinesl ředitelskou důtku. Jednou měli například ve výtvarné výchově tuší namalovat Kreml a koláží vlepit různé fotografie květin a významných komunistických politiků. S kamarádem se rozhodl pobavit spolužáky a do namalovaného Kremlu vlepili vystřižené animované obrázky nahých žen z časopisu Dikobraz od kreslíře Jiřího Neprakty a ženy v plavkách z časopisů pro ženy. Kluci to rozhodně nedělali s žádným politickým podtextem, ale přesto to mělo dohru v ředitelně za přítomnosti rodičů. Tato malá kaňka se však nijak nepropsala do jeho kádrového posudku.

Alkohol byl v práci běžný

Po základní škole se Rostislav Kočař učil na stavebního truhláře, což sice bytostně nesnášel, ale studium nakonec úspěšně dokončil. Pracoval pak v zemědělských stavbách. V sedmdesátých a osmdesátých letech se ve všech společenských sférách výrazně zvýšila spotřeba alkoholu, což úzce souviselo s politickým děním v době normalizace. I v zaměstnání byl alkohol běžný. Vzpomíná, že jako nováček ho chodil nakupovat.

„Dělalo se v Holčovicích, stavěl se tam ovčín. Pamatuju si, že když jsem tam nastoupil, jezdila tam pojízdná prodejna. Když pojízdná prodejna nepřijela, poslali mě do sousední vesnice. Tam jsem nakoupil nějaké lahváče, svačinu a dva půlčany,“ vypráví Rostislav Kočař a dodává, že když je mistr našel v pracovní době pít v hospodě, tak se pouze zeptal, zda jim nechybí nějaké nářadí nebo materiál, a zase odešel.

Vůbec o tom nepřemýšlel

Tak jako všechny mladé muže v jeho věku ho čekala základní vojenská služba. Ne že by z toho byl dvakrát nadšený, ale bral to jako občanskou povinnost. Nejspíš právě pro svůj dobrý kádrový profil ho v říjnu 1988 přiřadili k Pohraniční stráži do Malacek, kde prošel tříměsíčním výcvikem. Kromě tvrdého drilu a výuky prošli nováčci i politickými školeními.

„My jsme byli Pohraniční stráž, a až potom byla armáda. Patřili jsme pod ministerstvo vnitra a bylo nám vtloukáno do hlavy, že jsme elita. Prostě elita. Chytáme zločince, lidi, kteří tady nechtějí žít, protože spáchali nějaké zločiny a chtějí utéct na druhou stranu. A říkám – je to absurdní. Těmhle věcem jsem tehdy věřil.“

Kdo to neznal, tak neprošel

V hraničním pásmu s Rakouskem, kde tehdy sloužil, sice již neměli ploty s vysokým napětím, ale stále bylo neprodyšně uzavřené. Vstup na toto území v rozsahu 1 až 3 kilometrů od demarkační čáry byl možný pouze na propustku a byl zabezpečen světlicemi, fenixem (fotobuňka), vedlejším a hlavním kontrolním orným pásem, zátarasy s brunoválci (ostnaté dráty smotané do kol a vzájemně propletené) a signální stěnou. Vše intenzivně hlídala nejen Pohraniční stráž, ale také civilní obyvatelé v řadách pomocníků Pohraniční stráže.

„Kdo to neznal, tak neprošel. To bylo tak dobře promyšlené, že de facto neměli šanci. Už ve vnitrozemí byly brunoválce, pak světlice, v některých úsecích. To všechno bylo napojené na bedny na rotě, kde sloužil voják a hlásil to. Od řeky Moravy byl val a tam stál voják vedle vojáka a v případě narušení vylétávaly světlice, které osvětlily celé území,“ vypráví Rostislav Kočař, kterého po výcviku zařadili do 3. pohraniční roty bratislavské brigády, jež měla na starost oblast kolem obce Gajary, tedy poblíž dnešního česko-slovensko-rakouského trojmezí.

V tomto prostoru strávil asi pět měsíců. V jeho rotě za tu dobu zatkli jednoho muže, který se ukrýval v obilí a chystal se přejít hranice. V hraničním pásmu zažil také havárii práškovacího letadla, jehož pilot si těsně před pádem zachránil život skokem do Moravy. Přesto měla jeho rota kvůli narušení hranic několik poplachů. V podstatě vždy šlo o divokou zvěř. „Bylo období, kdy jsme vyjížděli třikrát, čtyřikrát za noc,“ vzpomíná a dodává, jak takový poplach vypadal: „My jsme měli takový hučák na kliku, to byla siréna – to by probudilo i mrtvého. A pak se vyjíždělo. Každý věděl, co má dělat. Do jedné minuty vyjížděla poplachovka, vyjíždělo překrytí hranice a do deseti minut vyjížděla celá rota a překrývala hranici úplně, de facto až skoro k demarkační čáře.“

Za ostnatými dráty

Rostislav Kočař sice věřil, že hranice hlídají před nebezpečnými živly z řad obyvatelstva, ale už u pohraniční stráže mu některé věci nepasovaly s oficiální rétorikou. „Mně to začalo docházet, když jsem se díval na ty poklidné rakouské vesnice. Nebo když byl průzkum a chodili jsme kolem demarkační čáry a z naší strany byl prales a z rakouské strany byly chatky a u vody čeřeny na ryby. Jim to sloužilo k rekreačním účelům. Tak už jsem si říkal, tady je něco špatně.“ 

Někdy kolem května 1989 Rostislava Kočaře převeleli k rotě týlového zabezpečení v Bratislavě (RTZ Bratislava), kde se stal osobním řidičem dvou důstojníků. V kasárnách se ale nakazil žloutenkou a po nějakém čase na infekčním oddělení a léčbě v nemocnici byl v červenci 1989 ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu. Už po pádu komunistického režimu ho v roce 1990 znovu povolali k vojenské službě, aby dokončil chybějící měsíce. Našel ale doktora, který mu napsal zdravotní posudek, a tím jeho vojenskou anabázi definitivně ukončil. 

Nevěděl si rady

Pád komunistického režimu na sklonku roku 1989 přivítal. S nastalou svobodou si ale nevěděl příliš rady, a jak sám říká, promarnil několik příležitostí, které mohly směřovat jeho život zcela jiným směrem. Hodně pil, střídal zaměstnání a nakonec propadl hazardu. Jeho dluhy přerostly do neúnosných výšin. „Mě celá ta revoluce semlela jako člověka. Vůbec jsem na to nebyl připraven. Byl jsem tak naivní a hloupej, že jsem vůbec nevěděl, co mám sám se sebou dělat.“

Rostislav Kočař žil v Hradečné v bytě bez elektřiny a s přibývajícími problémy a věkem si uvědomoval, že takhle žít dál nechce. „Neměl jsem televizi a poslouchal jsem jen Radiožurnál – O Roma vakeren – Romové hovoří a pak Paměť národa. Sám pro sebe jsem si říkal, co tady řešíš. Zrůdy tady masakrovaly lidi, někteří lidé prošli peklem a ty tady řešíš sebe.“ 

Prošel ambulantní léčbou, v době natáčení již deset let abstinoval a úspěšně se vyhýbal hazardu. Všímá si teď věcí, které předtím neviděl. „Tahle společnost je hodně pokrytecká. Když je v televizi nějaký sportovní pořad, tak je tam reklama na alkohol – tvrdou drogu, pak je tam nějaká sázkovka – gambling a nakonec vám tam hodí nějakou lichvu – ať už bankovní, nebo nebankovní společnost. Já to vidím jako velkej průšvih. Mluvím ze svých životních zkušeností,“ říká na závěr Rostislav Kočař, který v době natáčení v roce 2025 bydlel se svou přítelkyní Jitkou Pekařovou v Litovli.