Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Utéct, to není jednoduchá věc
narodil se v roce 1925 poblíž Českého Těšína
měl pět sourozenců
v šestnácti letech byl totálně nasazen v Reichu, v zemědělství
útěk z nucených prací do Anglie
výcvik u tankistů
raněn během bojů ve Francii
bojoval v Itálii v bitvě o Monte Cassino, kde byl také raněn
přeškolen na radistu
po válce studoval v Oxfordu
za válečný žold koupil s kamarády třetinu domu v Seifertově ulici v Praze, který mu byl poté zabaven komunisty
návrat do ČSR kvůli špatnému zdravotnímu stavu maminky
vyučil se v obchodě s potravinami
v 50. letech zaměstnán u Oderské plavby jako vedoucí účtárny
po zbytek aktivního života byl zaměstnán jako skladník u Technoplynu
po roce 1989 navrácen komunisty zabavený majetek
zemřel 19.12. 2014
(narozen 1925)
Utéct, to není jednoduchá věc
Totální nasazení
Bernard Kobierski pochází z obce Dolní Bludovice nedaleko Českého Těšína. Narodil se 20. 8. 1925 do početné rodiny; bylo jich celkem šest sourozenců. V pouhých šestnácti letech byl totálně nasazen v oblasti Bavorska, v obci Niederaltaich.
„Samozřejmě Němčouři své mužské dávali na frontu, ale doma bylo zapotřebí okopat řípu, brambory a tak dále, žít se musí, tak na to brali chlapy z těch obsazených zemí.“
Pracoval tedy na poli u tamního sedláka.
Útěk do Anglie – Utečeme!
S kamarádem Francouzem se rozhodli pro útěk do Anglie.
„S tím Francouzem, takový mladší člověk, jsme spolu pracovali a on říkal: ,Podívej se, přece tady nebudeme takhle, utečeme!‘ Jenže utéct, to není jednoduchá věc, jelikož za okupace, když by člověk přišel kamkoliv k Němcům, tak to okamžitě hlásili gestapu.“
Riskantní cesta přes Německo a Francii jim trvala dva měsíce. Měli strach z udání, proto šli v noci a přes den byli schovaní.
„My jsme neměli možnost jít k těm Němcům, aby nám dali kousek chleba, to bysme byli okamžitě zatčený, tak jsme sbírali mrkev na polích a zeleninu a to jsme vytáhli, umyli v potoce nebo řece a to jsme jedli.“
Když dorazili ke kanálu La Manche, měli hned dvakrát štěstí. Ke břehu přijela rybářská bárka, což se nestávalo často. Druhá velká náhoda byla, že jejich bárka nebyla přepadena žádnou německou lodí.
„Měli jsme štěstí, že jsme nebyli přepadeni německými oddíly.“
Zotavení v Anglii – Vážil jsem 42 kg
V Anglii se nejprve z útěku zotavoval v nemocnici. Dva měsíce na cestě, kdy se stravovali pouze tím, co vyhrabali na poli, mu zničily žaludek.
„Vážil jsem 42 kg a v nemocnici jsem dostával jen nemastnou a neslazenou krupičnou kaši, žaludek jsem měl úplně zničený.“
Na frontě – Tam přišlo strašně moc lidí o život
Absolvoval výcvik u tankistů a bojoval ve Francii, kde byl poprvé raněn. Během bitvy o Monte Cassino byl raněn podruhé. Bitva o Monte Cassino (1944) trvala čtyři měsíce a šlo o jednu z nejdelších a nejurputnějších bitev druhé světové války. Těžké ztráty na životech byly na obou stranách fronty.
„Tam přišlo strašně moc lidí o život.“
Po druhém zranění opustil ze zdravotních důvodů tankisty a přeškolil se na radistu, kterého dělal až do konce války. Ještě v Anglii byl vyznamenán válečným křížem.
Studia v Oxfordu a návrat do Čech – Soudruhu, ty jsi bojoval za kapitalisty
Po válce využil možnosti studovat v anglickém Oxfordu.
„Začal jsem studovat v Oxfordu, jelikož tam vojáci, kteří byli ve válce, neměli možnost vzdělání, tak to tam bylo přizpůsobený, že jsme se tam učili a byli tam profesoři.“
Svobody si ale neužíval dlouho. Z Čech dorazil od tatínka dopis, že je maminka nemocná a ať se
co nejdříve vrátí domů. Po návratu do Čech už mu komunisté cestu zpět do Anglie nedovolili.
„Chtěl jsem pak jít zpátky do té Anglie, abych mohl studovat, ale kdepak, komouši řekli: ,Soudruhu, ty jsi bojoval za kapitalisty, a pro kapitalisty, a ne pro nás, nikam nepůjdeš!‘“
Zaměstnání
V 50. letech si pan Kobierski za válečný žold spolu se třemi dalšími kamarády koupil činžovní dům v Seifertově ulici v Praze. Komunisté jim dům zabavili a byl jim navrácen až po roce 1989.
Poté, co mu byla znemožněna studia i v Polsku, se vyučil v obchodě a získal zaměstnání u Oderské plavby.
„Potřebovali lidi, kteří ovládali cizí jazyky.“
Posléze povýšil na vedoucího finanční účtárny. Při vyslání do Wroclawi se seznámil se svou budoucí manželkou a v roce 1957 se vzali. Po odchodu z Oderské plavby pracoval jako skladník v Technoplynu. V obou svých zaměstnáních byl pochopitelně coby západní voják sledován StB.
„To nevím, kdo mě udával, to bylo všechno tajné.“
Dnes žije ve vojenské nemocnici ve Střešovicích.
Nahráli žáci ZŠ Chmelnice
Zpracovala Tereza Hunalová
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Viktor Portel)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Hunalová)