„Každý si odvezl toho mrtvého. Máme domek v Rouchovanech, tak za nějaký den jsme – my jsme se nepřestěhovaly, protože tam byl nájemce, ale otce dovezli do Rouchovan. Tam jsme ho jako rodina pohřbili a pak se to všecko… My jsme šly potom do těch Rouchovan, ale ta situace se tam trochu zklidnila, samozřejmě. Ale bylo to takové chaotické a bylo to hrozně smutné.“
„Pamatuju si, jak toho 8. května šla fronta, šli na Prahu, a v těch Hrotovicích říkali, že nějaký ten raketometčík byl na kraji Hrotovic, tam je křižovatka, že byl snad zastřelenej, a tím pádem nemohl dát znamení nějakým těm letcům s bombama. A jak přišla ta fronta, to šlo asi hodně rychle, oni byli docela rychlí, protože v noci nic, a potom, bylo asi devět deset hodin, když tam přiletěly ty letadla a shodily tam tu bombu. Lidi tam stáli a vítali tu armádu a ti, co dělali tady tu odbojovou činnost, tak se o to nějak starali, takže on [otec] tam taky byl a taky zahynul na tom náměstí. Pak jsme je šly hledat, otce, a to si pamatuju, tam je takový parčík a tam těch sto dvacet lidí bylo položených. A tak jsme ho našly.“
„Bylo to kousek od zámku, jak se to stalo, to neštěstí. My jsme byly doma, otec teda ne. Hned, jak tam ta bomba padla, tak já už nevím, jestli pro nás někdo přišel, že otec zahynul. Potom jsme šly a s máti jsme ho hledaly. Ale byly jsme [předtím] doma. A to bylo kousek od toho zámku, kde se to stalo. Těch ruských vojáků tam taky dost zahynulo. Hned jak se to zklidnilo, tak táhli dál na Prahu, ten konvoj.“
Miroslava Knížátková, rodným příjmením Sekvencová, se narodila 2. června 1939 v Rouchovanech na Třebíčsku. Během válečných let žila s rodinou v Hrotovicích, kde otec Oldřich působil jako cestmistr, matka Hedvika se starala o domácnost. Dne 8. května 1945 se obec stala dějištěm takzvané hrotovické tragédie, kdy Rudá armáda vinou špatné komunikace zahájila letecký útok na centrum Hrotovic. Tragédie měla na svědomí 150 lidských životů, mezi nimi i život otce Oldřicha Sekvence, člena odbojového Hnutí za svobodu. Po válce se s matkou a sestrou přestěhovala do Rouchovan, kde navštěvovala základní školu i Sokola. V letech 1953 až 1957 vystudovala Vyšší hospodářskou školu ve Znojmě a poté pracovala v moravskokrumlovských lesních závodech. Tam se seznámila se svým budoucím manželem, bývalým partyzánem Milanem Knížátkem, svatba se konala v roce 1963 a o dva roky později se společně přestěhovali do Němčic. V sedmdesátých letech Miroslava vícekrát změnila pracovní působiště. Nejprve v roce 1970 nastoupila do oděvního závodu Retex v Ivančicích, po dalším roce působila na městském úřadě tamtéž a od roku 1977 až do svého odchodu do důchodu (1994) pracovala v jaderné elektrárně Dukovany. V roce 1990 se s manželem přestěhovala do Budkovic, kde žila i v době natáčení rozhovoru (2021).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
