„Proč je zatkli, jsme se dozvěděli až po válce. Jinak jsme nevěděli, proč jsou (ve vazbě). Jednou přišlo gestapo, na nic se neptalo. Jsi vinen, nejsi vinen. Když dostali hlášku, tak šli. Až po válce jsme se dozvěděli, že moji rodiče poslouchali cizinu (zahraniční rozhlas – pozn. ed.). Kdo mohl, poslouchal Anglii, Svobodnou Evropu (sic). Udal je soused – Čech, vlajkař.“
„Ruští vojáci byli většinou mladí kluci, jestli jim bylo osmnáct nebo dvacet let. Mládenci byli velmi aktivní. (V Čáslavi) stála auta, která už nejela. Němci je odstavovali do vedlejších ulic. Rusové nastoupili do každého auta, měli hodně klíčů. A nedali pokoj, až je spravili. My jsme říkali: ‚Tamhle jsou Němci, asi čtyři. Zrovna sem jdou na vás.‘ Jeden mladý Rusák říkal: ‚Nás mnogo.‘ Bylo jim to úplně jedno, prostě do toho šli s odvahou.“
„Odváželi mladé lidi do říše a nasazovali je do těžkého průmyslu, kde se vyráběly tanky a podobné věci. Tam museli pracovat. Některé dívky umisťovali do německých rodin jako vychovatelky. Také moje sestra byla v roce 1941 odvezená do říše, tak se říkalo Německu. Byla nasazená do rodiny říšského důstojníka, kde měli malé děti. ‚Lepší‘ děvčata dávali do rodin, všichni ostatní šli do továren.“
Božena Klusáková, rozená Tvrdíková, se narodila 6. července 1925 v Čáslavi. Pocházela z chudé dělnické rodiny. V roce 1939 dokončila dívčí měšťanskou školu a nastoupila do zaměstnání v mlékárně. Její starší sestra Jarmila byla v letech 1941-1945 nuceně nasazená v Německu a starala se o děti v rodině říšského důstojníka. V červnu 1943 se pamětnice vdala za Jaroslava Klusáka. V červenci zatklo její rodiče gestapo za poslech zahraničního rozhlasu, udal je soused kolaborant. Po dvou měsících ve vězení v Kutné Hoře je tajná policie propustila. Po válce se pamětnice s manželem stěhovala do pohraničí. Jaroslav Klusák pracoval jako mlékař, jako vedoucí mlékárny v Rynolticích, poté v Krásném Dvoře a nakonec v Karlových Varech. Jeho rodina ho následovala do jeho působiště. Nakonec se usadili v Karlových Varech. Božena Klusáková zemřela 21. května roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
