Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Klusáčková (* 1939)

• narozena 20. července 1939 v Brně

• od roku 1938 žili její rodiče v Rumunsku

• po vypuknutí války se v roce 1939 dostala rodina v rámci skupiny organizované generálem Heliodorem Píkou do Anglie, kde se otec rodiny zapojil do zahraničního odboje

• mezi léty 1940 a 1946 žila rodina v anglickém Newcastlu, kde také vznikl tzv. československý klub, který navštěvoval i prezident Edward Beneš nebo Jan Masaryk

• v roce 1946 se rodina vrátila do Československa

• v 50. letech byl otec pamětnice kvůli působení v zahraničním odboji propuštěn ze zaměstnání, ze stejného důvodu nezískala pamětnice doporučení ke studiu na vysoké škole, rodina zůstala v dohledu StB

• v současnosti žije pamětnice v Brně

Maminku nechtěli z protektorátu pustit zpět za tatínkem

Vznik protektorátu Čechy a Morava, připojení ke skupině vedené Heliodorem Píkou, plavba na lodi, bitva o Anglii, návštěvy prezidenta Edvarda Beneše i let bombardovacím letadlem do osvobozeného Československa. To vše zažila Marie Klusáčková v prvních šesti letech svého života. Později jí přibyla také zkušenost s komunistickou Státní bezpečností. „Když Heliodora Píku obvinili z velezrady a následně oběsili, tatínek se bál, že si za chvíli přijdou i pro něj. (…) Rodiče o těchto věcech přede mnou moc nemluvili, ale ty obavy jsem cítila.“ Strach a opatrnost u Marie přetrvaly také v dalších letech a jako i u mnoha dalších se staly typickou charakteristikou jejího života v totalitním Československu.

Mariin otec pracoval ještě před začátkem druhé světové války v brněnské Zbrojovce. V roce 1938 se přihlásil ke skupině expertů, která měla v Rumunsku stavět další závod. „Maminka jela s ním. Pak se vrátila do Československa kvůli porodu. Narodila jsem se pár měsíců po okupaci. Brno už bylo součástí protektorátu, a tak měla maminka s opětovným vycestováním velké potíže. Pořád jí nedávali povolení a odkládali vyřízení všech papírů. Nakonec jí jeden Němec řekl, že jí dá povolení na týden, ale za týden, že se musí hlásit zpět. Věděl, že se maminka už nevrátí.“

Ve 40. letech minulého století v Rumunsku československým uprchlíkům z protektorátu Čechy a Morava pomáhal Heliodor Píka.¹ Po vypuknutí války se skupina zbrojováků rozhodla, že odjede z Evropy. Organizaci cesty zajišťoval právě generál Píka. „Působil tehdy v Bukurešti. Mí rodiče se spolu s dalšími rodinami vydali na jih Rumunska, dále do Libanonu a Bejrútu. Tam naše muže zatkli Arabové, asi za šestnáct dní je ale pustili. Jaký byl důvod, nevím. V Marseille je zatkli znovu, chtěli je dát do cizinecké legie. Málem k tomu došlo, ale naštěstí se je podařilo vysvobodit. (…) Pro maminku bylo cestování s malým miminkem náročné. Například mně vyprávěla, že právala pleny v záchodové nádržce.“ Skupina brněnských zbrojováků se nakonec za úplatu dostala na rybářskou loď, na níž doplula do přístavu Southampton. Odtud rodiny pokračovaly vlakem do Londýna. „Tam jsme zůstali asi pět měsíců. Řešilo se, kam nás dají, co budou dělat naši muži a další záležitosti. Také jsme tam prožili bitvu o Anglii, pořád jsme museli být v krytech. Konečnou stanicí pak byl v březnu 1940 Newcastle. Celkem nás bylo asi dvanáct rodin.“

Jezdili za námi Edvard Beneš a Jan Masaryk

V Newcastlu už žily rodiny rozděleně. Bohatší Angličané se před válkou odstěhovali do vnitrozemí nebo odcestovali do Ameriky. Československé rodiny bydlely v jejich volných domech. Otce rodin v rámci organizovaného odboje zaměstnali ve válečném průmyslu v továrnách. Tatínek pamětnice Jan Mucha posléze působil také v Home Guard, tedy v anglické domobraně. „Abychom se někdy sešli všichni dohromady, vznikl v Newcastlu československý klub. Na návštěvu za námi do klubu jezdil prezident Edvard Beneš nebo například také Jan Masaryk. Jako děti jsme jim tam předváděly české tanečky a recitovaly básničky.“ Přestože prožila Marie v Anglii válečná léta, vzpomíná především na všudypřítomný klid a při svém vyprávění se usmívá. „Angličané jsou velmi ukáznění. Měli tam sice potravinové lístky a přídělový systém, nikde se ale netvořily žádné fronty, nevznikala žádná panika. Jako dítěti mně to tam všechno přišlo pěkné. Měli jsme krásný domek se zahrádkou a vedle hodnou paní sousedku.“ Jako traumatizující popisuje Marie, i když opět s úsměvem, zážitek ze školy, kam nastoupila v pěti letech. Vzhledem k tomu, že doma mluvili česky, angličtinu neovládala. „Učila nás přísná paní učitelka. Brzy nade mnou mávla rukou, bylo to nepříjemné.“

Rodiče se sice před Marií k válce nevyjadřovali, ale pravidelně sledovali, jak postupuje fronta, a poslouchali rozhlas. Maminka působila za války v Červeném kříži a poté zůstala v domácnosti. Otec pamětnice se po skončení války přihlásil k americké armádě jako styčný důstojník. Získal hodnost kapitána. Pomáhal organizovat repatriace československých vojáků. „To mně pak také způsobilo nejvíce potíží. Otce v Československu nejprve oceňovali, posléze se jeho působení v zahraničním odboji stalo problémem.“

Dostali jsme za třídního mladého nadšeného komunistu, jakmile uviděl můj kádrový posudek, začal mě více sledovat

V roce 1946 se rodina vrátila do Československa. „Letěli jsme bombardovacím letadlem. Byly v něm obyčejné židle, které nebyly vůbec připoutané. Mně se to ale líbilo. (…) Maminka chtěla zůstat v Anglii, ale tatínek chtěl zpátky. Maminka uměla předvídat budoucnost, byla statečná, věděla, že to tady nebude dobré.“ Rodina žila nejprve v Praze. „Pár měsíců jsem pak také bydlela sama bez rodičů u babičky ve Svatobořicích u Kyjova.“ Po čase se Mariiným rodičům podařilo získat bydlení ve Vsetíně, kde otec opět nastoupil do Zbrojovky. Teprve v tamní škole dochodila Marie první třídu.

V době jejích studií na gymnáziu se ve společnosti stále více projevovalo působení komunistického režimu. „Dříve mně kádrový posudek nevadil, ale na gymnáziu už museli staří profesoři pryč. Zůstali tam jen ti, kteří učili přírodní vědy, kde se komunistická ideologie nedala tolik narušovat. Dostali jsme mladého třídního, sotva vystudovaného, a ten byl zapálený komunista. Když viděl můj kádrový posudek, tak se na mě pořád díval, neměl mě moc rád. Pořád mě zapojoval do různých aktivit, abych byla pod kontrolou.“ Po maturitě v roce 1957 chtěla Marie pokračovat ve studiu na vysoké škole. „Moji rodiče se znali s těmi starými profesory, co byli propuštění, a ti je varovali, že ke studiu na vysoké nedostanu doporučení, tak jsem se nakonec ani nehlásila, abych jim neudělala radost, že mně to zamítnou.“ Marie se rozhodla absolvovat dvouletý kurz pro zdravotní sestry a ve zdravotnictví pak pracovala celý život.

Mamince byt prohledávala StB

V 50. letech komunistický režim cíleně upevňoval svou moc, což pocítila i rodina pamětnice. Pro dřívější působení v zahraničním odboji vyhodili Mariina otce ze vsetínské Zbrojovky. „Tatínek si z toho zas tak moc nedělal, ale musel si hledat jiné místo. V souvislosti s tím jsme se také museli vystěhovat z bytu, který patřil Zbrojovce.“ Zároveň se rodina dostala do hledáčku StB. „Když za mnou rodiče jeli na návštěvu do Brna, maminka dala klíče sousedce, aby jí zalévala květiny. Byla to hodná ženská, ale měla manžela pravděpodobně u StB. Když se rodiče vrátili, poznali, že jim byt prohledávali.“ Tehdejší státní moc také kontrolovala veškerou korespondenci, kterou rodiče udržovali se známými v Anglii. „Maminka si s nimi dopisovala, ale byla opatrná. Pamatovala na to, aby nás to nepoškodilo. Bylo jasné, že dopisy někdo čte.“ Pod dohled StB se později dostal i Mariin manžel. Coby syna lékárníka ho režim označil jako člena nepřátelské buržoazie. „V práci neměl možnost kariérního postupu, jinak ho ale posílali na služební cesty. V Mexiku zaučoval dělníky, kteří pracovali na československých textilních strojích.“

Báli jsme se, že nás připojí k Rusku

V roce 1965 se Marii narodila dcera. I na přání manžela pak zůstala dlouhá léta v domácnosti. „V roce 1968 jsme věřili Dubčekovi, zároveň jsme ale měli veliké obavy. Báli jsme se, že nás připojí k Rusku.“ Obavy zažívali manželé Klusáčkovi rovněž v době sametové revoluce v roce 1989. „Z rádia jsme se dozvídali, co se stalo v Praze, ale pořád jsme čekali, co z toho bude, zda to tak zůstane, nebo zda to potlačí.“ Politické změny roku 1989 pamětnice přivítala, předešlý režim vnímala především jako období strachu. „Člověk se musel pořád bát, raději byl potichu. (…) Na pracovišti byl rozdíl mezi těmi, kteří byli ve straně, a těmi, kteří nebyli. Ti, co byli, dostávali odměny k platu, pravidelné rekreace apod.“

V současnosti žije Marie Klusáčková se svou dcerou a vnučkami v Brně. I při úvahách o tom, co je v životě důležité, se v jejích slovech zrcadlí prožitý strach a opatrnost, které se staly součástí myšlení a prožívání mnoha lidí v Československu před rokem 1989. Za nejdůležitější v životě považuje Marie pocit bezpečí. „Aby se člověk cítil bezpečně a mohl svůj život prožít podle svých představ.“

1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Heliodor_P%C3%ADka