MUDr. Jaromír Klika

„Eliáš? Ano, to až za protektorátu se seznámili s tátou, ale já se na to moc nepamatuju, poněvadž jsem tušil, věděl, že se tam něco děje, a tak v rámci takových těch pravidel jsem se na nic neptal.“ - Tazatel: „A vy jste znal i paní Eliášovou?“ - „Až potom, ale málo, snad jsem se s ní dvakrát viděl, ta k nám zase tak jako nechodila. Oni se stýkali prakticky jenom s tátou, ona paní Eliášová k němu chodila do soukromé ordinace a Eliáš taky chodil k tátovi do ordinace jako na léčení a táta mu psal, fingoval mu například, a tady to taky píšou, že jako rentgen - tady je kámen, který tam nebyl, a tak podobně, aby byl nějaký důvod k tomu léčení. A pak taky, když se Eliáš potřeboval s někým sejít a někam jít, tak táta mu napsal do jeho karty lékařský, že byl u něj na vyšetření v tolik a tolik hodin. Takže mu dělal takové jakoby alibi. Tak a teďka bylo hezký, já jsem měl doma ukrytý v psacím stole mezi prknama i plány pražský protiletecký dělostřelecký obrany, plány reflektorů, prostě to, co Zpravodajská brigáda dodávala na Západ, to je plány, kde jsou protiletecký kanony, kde jsou reflektory a tak dál, tyhlety všechny údaje, a já jsem měl opis, no chráněný jsem to měl, aby to někdo nenašel, ale teďka pro tátu přišla Kriminal polizei a víte, jak mně bylo?“ - Tazatel: „A vašeho tatínka teda zatkli?“ - „Jo, tátu vyšetřovali, nezatkli, ale vyšetřovali několikrát tam v té budově gestapa, ‚Pečkárně‘, tak o tom je taky tady psáno. Táta to popsal.“

„Jak to vlastně začalo? Osud? Shoda náhod? Předurčení? Těžko po více než šedesáti letech pamatovat si podrobnosti, spíše ještě lze si vyvolat tehdejší dusnou nejistou atmosféru. Byla to dohra skutečného ohrožení našeho státu, ohrožení a nejistota nás všech. Současně příslušnost ke svému státu, pocit povinnosti ke svému národu, cosi, co je dnešní mladé generaci asi málo pochopitelné, a právě tyto pocity nás vedly k založení Zbojníka. Nemalou měrou k tomu přispěla skautská výchova, skautský slib a skautský zákon, chránící slabé proti silným, bránící dobro před zlem. To vše vedlo ke vznícení drobné jiskřičky, jež později vzplanula. Jak civilní a prosté hrdinství byly naše první myšlenky a kroky: ‚Musím zavolat Adu. Musíme něco dělat, dáme si schůzku a dáme něco dohromady.‘ A Ada reagoval: ‚ Chtěl jsem tě zrovna volat, sejdeme se u nás, po telefonu to nejde.‘ A sešli jsme se tehdy u Ady na Smíchově. On bydlel na Smíchově, tam u divadla smíchovského.“ - „Ada, to bylo nějaký skautský jméno?“ - „Ne, on se jmenoval Adolf Karlovský, nakonec z něj byl generál. A byl to voják, opravdu ale jmenovanej generálem byl až později. Tady o něm mám i takové povídání. Co bych o něm řekl - no, byl to opravdu taková vojenská duše a po válce druhý byl ve vojenské akademii, tu absolvoval, poté byl na chvíli v Rumunsku služebně na nějakém takovém postavení, v padesátých letech byl dlouho zavřenej, odsoudili ho nakonec k smrti, pak na doživotí, ale utekl nakonec do Švýcar a tam dožil. Byl ale teda generálem. Tak ten Ada byl členem našeho oddílu… ‚Rozpustili nám Junáka, je načase plnit skautský slib, vyberem pár schopných hochů z našeho oddílu, z naší Pětky, a ty asi, Ado, znáš někoho zkušeného, který by se mohl ujmout velení a výcviku.‘ Odpověď Ady, již tehdy duše vojenské, se dala očekávat. ‚To jsem ti chtěl právě navrhnout.‘ Možná, že něco bylo trochu jinak, možná, že něco řekl Ada dřív než já. Skutečnost však je, že se tak zrodil Zbojník v čele s Honzou Lašťovkou, tehdy četařem – aspirantem, zdánlivě prosté, ale jen zdánlivě prosté. Pečetí našich úmyslů bylo nezapomenutelné setkání na podzim roku 1940 v Jevanech na chatě profesora Kliky, setkání už ryze konspirativního a odbojového charakteru. V malé přízemní dřevěné chatě s okénky zatemněnými a za zavřenými okenicemi v záři ohně z krbu byl Zbojník ustaven a narýsován jeho program. Po rozvinutí státní vlajky jsme všichni složili vojenskou přísahu, vždyť jsme byli zatím samí nevojáci.“

„V té zmatečné době těsně před revolucí (Pražské povstání) jsme dostali hesla, taky je to tam někde popisovaný, že budeme mít shoz zbraní. Byla to dvě nebo tři místa za Černým Kostelcem a ještě někde tady za Smíchovem. Tak jsme to všechno zorganizovali, já jsem dostal úkol přijmout přivezený zbraně tady v Nuslích v nějakým tady skladu, taky je to tam popsaný. Vždycky když jedu kolem, tak si na to vzpomenu, jak je tam z Nuselské ulice výjezd k Jezerce nahoru naproti, tam byl nějakej ohromnej zemědělskej sklad.“ - Tazatel: „Tam je mlékárna, ne?“ - „Ano, něco takového. A tam jsme dostali rozkaz, abychom čekali, že nám tam přivezou zbraně. Jenže jak už asi jste se dočetl, tak nakonec k tomu shozu nedošlo a ti se vrátili, což jsme byli z toho teda opravdu otrávený… “ - Tazatel: „Takže vy jste teda ty plochy ani nevytyčoval?“ - „Ne, já jsem na těch plochách nebyl, já jsem dostal za úkol uspořádat to a najít místo v tom skladu, aby se to tam uložilo. Tam jsem byl s těma mýma klukama z té mé roty, já jsem byl velitelem 4. roty.“

Tazatel: „Takže vy jste ani tak nevyvíjeli zpravodajskou činnost, ale připravovali jste svoje vojenský dovednosti?“ - „Za a vojenský dovednosti, za bé měli jsme ale pak za Steinera Veselýho přímo zakázaný nějaký destrukce, střílení a tak dál venku v terénu proti. Jednak jsme se museli chránit, abychom mohli získávat ty zprávy a ty dodávat do centra přes Steinera Veselýho a přes ty jeho vysílačky, a zase to bylo složitý, páč některý se přerušily, museli jsme ucuknout z toho. Zajímavý pro vás by bylo, to jsme zjistili až tak před dvěma třemi lety, že londýnská zpravodajská centrála, která chytala ty zprávy od nás a tak dál, ono to mělo zkratku VRU, za celou válku získala asi sedmdesát pět tisíc zpráv, z toho Zpravodajská brigáda jich dodala sedm až osm tisíc. A co jsem se dozvěděl teprve teďka za ty poslední dva roky odtamtud: že zprávy Zpravodajské brigády, například ty, které šly pro letectvo, pro RAF a používali jich, tak nemusely být kontrolovány a rovnou byly předávány tam a považovány za důvěryhodné. Tak to jsme se nafoukli a byli jsme jediní, kdo takto měli ty zprávy označeny. A to září 1941, když nastoupil Heydrich a byl zavřenej ten Eliáš, tak to si nějak pamatujete? No, my jsme byli v té době hodně opatrní, na jeden čas jsme i úplně zastavili takovou tu kompletní práci, než se tohleto uklidnilo.“