Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mariana Klepáčková (* 1942)

• narodila se 29. září 1942 ve Svaté Heleně v Rumunsku

• pochází z komunity banátských Čechů

• otec během 1. světové války zajat v carském Rusku

• vychodila čtyři ročníky ve Svaté Heleně

• v sedmnácti letech se provdala

• manžel po otevření rudných dolů pracoval jako horník

• v květnu 1979 byla její dcera při práci na poli usmrcena bleskem

Už od dětství Mariana poslouchala tatínkovo vyprávění, jak se její pradědeček rozhodl opustit Čechy a spolu se svým bratrem se na začátku dvacátých let 19. století vydali do oblasti Banátu hledat štěstí. Přišli sem za prací, kterou jim nabídl obchodník Magyarly. V místních lesech káceli stromy, které následně dopravovali na Dunaj. Nejdříve si postavili prosté zemljanky, jenže přívaly vody jim obydlí zatopily. Obchodník Magyarly je odvedl do Svaté Alžběty, kde měli ve své práci pokračovat. Na kamenném základu si vystavěli roubené domy, později vznikla škola i kostel a Mariany pradědeček se vrátil pro zbytek rodiny do Čech. Vykácené prostranství měloa za následek úbytek vody a z jejího nedostatku došlo v roce 1847 k zániku vesnice. Čeští krajané se tak stěhovali do nedaleké Svaté Heleny (rumunsky Sfânta Elena).

Jehněčí žebra v třímetrovém hadu

Právě ve Svaté Heleně se 29. září 1942 narodila Mariana Klepáčková. Světlo světa spatřila jako poslední ze čtyř potomků Václava a Alžběty Klepáčkových. Nejstarší bratr se jmenoval Václav (*1924), druhý byl Josefa (*1927) a třetí sestra Alžběta (*1935). Marianiny tatínek byl nasazen do bojů v první světové válce, padl do zajetí v carském Rusku a do Svaté Heleny se vrátil téměř až po sedmi letech. Marianě vypravoval příběhy, často až bájivé povídky, které tu po čas života doprovázely české krajany.

„Tatínek mi vyprávěl, jak se u hřbitova usadil had, kterého nemohl žádný zabít. Měl prý snad přes tři metry délky. Museli na něho číhat, aby ho střelili, ale kulka se po jeho stříbřitém tělu prý svezla. Lidi z vesnice ho zahnali do sáhů a obklíčili v ostružiní, které zapálili. Připravili si bydla, aby ho zahnali nazpět, kdyby se snažil vylézt. Když uhořel, našli v něm žebra z jehněte,.“ vypráví.

Do Čech nejdu!

Po roce 1945 přišlo na řadu dosídlení pohraničí v Československu a značná část banátských Čechů reemigrovala. Jinak tomu nebylo ani u rodinných příbuzných Klepáčkových, ale Mariany tatínek tuto variantu zamítal. „Já nikam nejdu! Ani vás, moje děti, nenechám jít. Vím, co jsem v Čechách zkusil, a tam byl kolikrát větší hlad, než jaký jsem zažil v Rusku,“ cituje svého tatínka Mariana Klepáčková.

Rodina se živila zemědělstvím. Doma ve chlívku měli čtyři kravky a telátko, protože když se s dvěma kravkami oralo, museloi se přepřáhnout, aby si dobytek odpočinul. Vedle rolničení si její tatínek Václav přivydělával také kovařinou, truhlařinou nebo zedničinou. Na zjednanou stavěl Rumunům salaše nebo i domy ve Svaté Heleně. Výstavba probíhala tak, že z kamene se vystavěly fundamenty a obvodové zdi se tvořily z tak zvané truploviny, což byla zemina většinou namíchána s plevami pšenice, která se postupně palicemi temovala v dřevěném bednění. Dodnes je tato architektura v českých vesnicích k vidění.

Velkou dceru mi Pán Bůh vzal, malou dal

Jako většina místních, tak i Mariana vychodila ve Svaté Heleně čtyři ročníky základní školy. Než se dětem dostaly do rukou školní sešity, k zapisování jim sloužily nejprve jen tabulky s křídou a hadříkem. Ve výuce se mísila rumunština a, čeština, ale učili se i ruskému jazyku. Vzpomíná, že ji vyučovala učitelka z Čech Alena Boudová, ale pamatuje také jména dalších českých učitelů –- Vejmolu, Kosana nebo Kylara.

Po čtvrtém ročníku, kdy Marianě bylo deset let, většinu dne pak už pracovala na poli a v hospodářství. V mladistvém věku sedmnácti let se provdala za Václava Klepáčka a postupem času se jim narodilo pět dětí. Na polní práce se ale odcházelo za každého stavu a situace a pracovalo se i s dětičkami v náručí. Jak byla Mariana jako dítě vychována od svých rodičů, rovným dílem tak vychovávala i ty své. Bývalo zvykem předávat si vše jeden od druhého, z pokolení na pokolení. I Mariany děti tak pracovaly na polích od útlého dětství.

Posledního květnového dne roku 1979 ale o jednu ze svých dcer přišla. Stalo se to při práci na poli, přihnala se bouře a jeden z blesků její děvčátko usmrtil. „Její třídní učitel mi jií nechtěl nechat doma pro práci na pole. Chtěl ji odvést na studie, že se dobře učí, a že se o ni bude starat. Když se tohle pak stalo a u nás v seknici uviděl zemřelou dcerku, padl ve dveřích, museli ho křísit a vynést ven. Všecko jsme ale zvládli. Za rok po její smrti se narodila další dcera. Velkou mi Pán Bůh vzal, malou dal.“

Práce na dolech byla jistotou

Od poloviny šedesátých letech se nedaleko Svaté Heleny otevřely rudné doly, kde většina místních mužů našla práci, která rodinám zajistila slušný a stabilní peněžní příjem. Doly byly ale v devadesátých letech uzavřeny, přišel  nárůst nezaměstnanosti a vzápětí i odliv mladší generace za prací do měst. Právě stabilita a možnost zaměstnání je jedním ze stěžejních argumentů mnohých místních, kterým bývalý komunistický režim diktátora Ceausşesca obhajují. Po zahájení těžby nastoupil do dolů i Mariany manžel Václav a později také jejich syn. Nesmlouvavě tvrdá práce v prašném prostředí, kdy jako vůbec jedni z prvních proráželiy tunely bez jakéhokoliv chlazení vodouy, měla fatální následky pro jeho zdraví. Dlouhé roky ho trápila silikóza plic a v pouhých 57 letech zemřel.

Zemědělské družstvo tu vydrželo pouhé dva roky

Socialistická kolektivizace hospodářství postihla i české rolníky ze Svaté Heleny. Někdy ve 2. polovině 50.padesátých let 20. století byl učiněn pokus o založení zemědělského družstva, který však po necelých dvou letech ztroskotal. Jednotliví zemědělci sice pak museli odevzdávat z 50 až– 70 % své půdy předepsané kontingenty, ale za finanční úhradu.

„Dodávky jsme ale museli splnňiovat dál. Manželé odešli do práce a my ženský s dětmi pracovalyi na polích. I to vajíčko nebo fazoli, všechno jsme museli odevzdat, ale dokázali jsme být i chytrý a kontroly ohloupit. Pod starou školou bývaly chlívky s býky, co patřily státu. Býval tam pracovník, který dohlížel na připouštění krav. Něco se mu šouplo do kapsy, aby nás nezapsal, ale jakmile pořídil zápis, přišla domů komise, která kontrolovala, kdy bude mít kravka telátko. To se pak muselo vykrmit a odevzdat státu,“ vzpomíná Mariana Klepáčková.

Za Ceauşsessca jsme svatý křížek schovávali do batohu

Mezi tradice místních římsko-katolických farníků patřily poutní výpravy do další české vesnice Gerník, kde se konala mše svatá. Na oplátku obyvatelé Gerníku zase přicházeli na dožínky do Svaté Heleny. Jenže za Ceauşesca nebyly poutní výpravy oficiálně povoleny. „Pamatuji si, jak jsme šli s velebným panem Maškem do Čiklavy, a v batohu měli schovaný menší svatý křížek, aby nás nikdo neviděl. Pan farář byl oblečen jako naši mužský, aby nebyly potíže a nebyl popotahován, že vede národ. Komunisté poutní výpravy nepovolovali, ale stejnak se šlo, a o to víc se víra držela, než jak je tomu teď,.“ vypráví.

S napětím a sepjatými rukami sledovala v roce 1989 revoluční události v Bukurešti, po kterých následovala Ceauşescova poprava. Po otevření státních hranic putovala do České republiky za prací značná část rumunských Čechů. Po zastavení těžby a uzavření dolů odešel do Čech i Mariany syn, kterého zaměstnala automobilka v České republice. Její dcery se rozhodly svůj rodný kraj neopustit a žijí zde i nadále.