Mariana Klepáčková

„Tam se upnul takový had, říkal tatínek. Byl tady ve vesnici bombaš a říkali mu, že musí číhat a zastřelit ho. Když ho střílel, tak se po něm svezla [kulka], jak se blýskal. Že měl jistě přes tři metry, ale byl silný. Po něm se sklouzla kulička a nic mu neudělala. Tak nevěděli. Ale nakonec ho vyčíhali, že vlezl do sáhů zarostlých ostružiním, sehnali se lidi z vesnice a polili to dokola. Připravili si bidla. Kam vyleze, aby ho mohli utlouct, když vyjede. Na jednu stranu se ukázal, na druhou stranu se ukázal a vlítl zpátky a tam shořel. Když shořel, měl v sobě žebra z jehňátka. Tak velký byl. Když vylezl ven a vlítl mezi ovce a chytil si jehňátko, spolkl ho, tak se s ním točil a lomcoval, říkal tatínek. Tak to že bylo strašný.“

„Měla jsem pět dětí s manželem. Třetí dcera byla se mnou na poli, kopali jsme, měla třináct roků. A kopala kukuřici zároveň, jak já jsem byla učená, tak i moje děti byly. Tak to bylo zvykem. Všechno se učil jeden od druhého. Byla zabita od blesku. Zabil ji blesk na poli se mnou. Měla dopoledne a ta menší měla odpoledne. Tady se sešly honem, pojedly a ta malá měla školu od dvou a tato jen do dvanácti. Tak se sešly, bylo to blízko u mě na poli. Tam jsme se najedly a naobědvaly. Po třetí hodině, čtvrt na čtyři přilétl kulový blesk a bylo po ní. To byla rána veliká. Byla v šesté třídě, bylo to 31. května a ona před tím měla všelijaký předávací zkoušky. Učila se to samé jako já. Její třídní učitel děti neměl a nad ní se třásl. Říkal mi: ‚Já vám ji nenechám doma, nenechám vám ji na poli! Dokážu, že půjde do školy, a já se o ni budu starat. Jak se učí a všechno ví.‘ Když přišel a viděl ji, jak leží, padl nám ve dveřích a museli ho křísit a nést ven. To byla strašná rána, ale co se dá dělat. Všechno se přežilo.“

„Za Ceaušesky, za komunismu, se přestalo. Poutní výpravy nebyly povoleny. Si pamatuji, jak jsme šli do Čiklavy, měli jsme takový menší křížek z kostela. Strčili jsme ho do batohu, aby nás neviděli. Šel s námi pan velebný Mašek. To byla pravdivá pouť, když nás šlo odsud šedesát šest. To jsme byli všechno mladí manželé, byli i svobodní, ale manželů bylo víc. To byly zpěvy, to se jen rozléhalo. [Farář Mašek] šel oblečen, jak naši mužský. Ženskou dal předpovídat, aby si nepovšimli, že je tam on. Aby nebyly potíže a nebyl popotahován, že vede národ.“