Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Klempíř (* 1933)

• narozen 7. listopadu 1933 v Praze

• při studiu na gymnáziu se seznámil s Vladivojem Tomkem

• od roku 1950 členem protikomunistické odbojové skupiny

• v roce 1960 zatčen a odsouzen k dvanácti letům za vlastizradu

• vězněn v Ruzyni, na Borech a v Leopoldově

• po propuštění v roce 1964 pracoval v podniku Tesla Strašnice

• v roce 2014 vyznamenán ministrem obrany za účast v třetím odboji

V únoru 1948 se komunistický režim násilným způsobem chopil moci. Vůči vlastnímu obyvatelstvu nastolil teror a ve společnosti zavládl strach. Někteří lidé se však s nedemokratickým režimem nesmířili a dokázali se mu postavit dokonce se zbraní v ruce. Většina nebyla takového odporu schopna a dodnes mají někteří lidé problém, jak se s těmito statečnými odbojáři ve svém nitru vypořádat. Asi nejznámější protikomunistickou skupinou se stala ta kolem bratrů Mašínových. Po celé republice jich však vzniklo několik, byly na sobě nezávislé a podnikaly více či méně úspěšné akce. Zakladatelem jedné z nich byl spolu s několika svými spolužáky, mezi které patřil i Ivo Klempíř, Vladivoj Tomek.

Příchod na svět

Ivo Klempíř se narodil v roce 1933 v Praze v Klimentské ulici a rodiče tehdy bydleli v Šáreckém údolí. Rodina se však přestěhovala do Dejvic na Podbabu, když bylo malému Ivovi asi pět let. Podbaba poskytovala klukům spoustu možností, jak se vydovádět. Okolní stráně a místní cihelna, to byla místa, kde se pamětník se svými kamarády vyskytoval snad nejčastěji. Měl tak možnost na vlastní oči vidět, jak se ručně vyrábějí cihly. Školní docházku zahájil v době okupace. V té době se ve školách používaly malé tělesné tresty za nepozornost či vyrušování. Do nedaleké cihelny chodili cvičit němečtí vojáci. „My jsme se na ně koukali, někdy jsme byli i blízko. Chodili trénovat střelbu z kulometu a na to jsme byli strašně zvědaví,“ vzpomíná Ivo Klempíř. Do školy chodil také na Hanspaulku kolem tzv. Burianovy vily a Kotlářky, kde měl statek Vlasta Burian. „Jednou jsem poblíž našel papírovou trubku, která tak krásně ořechově voněla, jenže to byl slzák, slzný plyn. Celý den jsem pak měl ve škole pocit, jako kdybych měl písek v očích,“ říká.

K blízkému příbuzenstvu Klempířových patřila rodina Varhulíkových. Jejich dcera Zdeňka se za války zúčastnila protinacistického odboje, byla však zatčena a na podzim roku 1944 popravena.

Letecký souboj nad Suchdolem

Válka nepřinesla pražskému obyvatelstvu nic dobrého. Perzekuce, špiclování, udávání sousedů, heydrichiáda, zatemnění či tajný poslech zahraničního rozhlasu. „U nás se vždy poslouchal zahraniční rozhlas. Na zdi jsme měli velkou mapu Evropy. Táta si dělal výstřižky z novin a do mapy si kreslil, jak se pohybuje fronta,“ říká pamětník. Na konci války Spojenci bombardovali nedaleké ČKD a v Koulově ulici se stavěla barikáda. Dodnes je pro něho záhadou, proč Němci ostřelovali vily v ulici Na Paťance. „Za uličkou Jarní byla taková bílá kvádrová vila s rovnou střechou. Tu se jim podařilo zasáhnout, takže se tam vytvořil otvor asi půl metru velký. Proč na tu vilu ale Němci stříleli, to opravdu nevím,“ říká Ivo Klempíř. Letecký souboj několika letadel nad Suchdolem či nad Roztoky dokonce pozoroval z oken bytu. „Hodně letadel tam tehdy bylo sestřeleno. Viděl jsem několikrát padat letadlo, které mělo za sebou plamenný ocas nebo černý kouř. Těch letadel tam spadlo více.“

Kolaborant Řepa

Poněkud úsměvně působí snaha jednoho kolaboranta, který chodil v tzv. rajtkách a v německém klobouku se štětkou. Před koncem války si kopal v cihelně protiletecký kryt. „Kopal do hloubky, vedlo tam asi pět schodů a v tom jílu vykopal místnost. Domníval se, že se tam zřejmě schová, že tam přežije konec války. Lidé mu tam ale chodili vykonávat velkou potřebu,“ říká Ivo Klempíř.

Pražské oběti na konci války

Nezapomenutelným zážitkem byla událost, která se odehrála 9. května 1945 u vchodu do Dejvického divadla u hospody Jubilejní dům. Lidé tehdy přicházeli o život po zásahu ostřelovačů, kteří se nechtěli smířit s ukončením války. Pamětník procházel průjezdem ze Zelené ulice do Kotěrovy. „Byl krásný den, svítilo slunce, shluk lidí, najednou ohromný zmatek, kravál a lidi utíkali. Někde někdo vystřelil a někoho tam zastřelili. Proběhl jsem tím průchodem a současně se mnou nějaký domovník z Kotěrovy ulice, pan Kála. Najednou padl na chodník, vyhrnul si košili, v místě jater měl průstřel. Jak jsem se dozvěděl později, krátce nato zemřel,“ vzpomíná Ivo Klempíř a dodává: „Za tím Kálou stála Miluška Šulcová a výstřel, který prošel skrz toho Kálu, ji na místě zabil. Takže ti Šulcovi, kteří tam měli obchod, přišli před tím obchodem o jedinou dceru.“ Dodnes je poblíž místa, kde došlo k této tragické události, umístěna pamětní deska.

Úraz hlavy

Skončila válka a pamětníkovi bylo dvanáct let. V okolí bydliště, kde se scházel se svými kamarády, zbylo po německé armádě množství vojenské techniky a munice. „Vše se válelo na zemi, pro nás tyto věci nebyly žádná hrůza,“ říká a dodává: „Když dnes objeví někdo nějakou bombu, tak evakuují celou vesnici, my jsme to tehdy měli jako běžnou věc.“ Byly to zejména nábojnice, které si hoši schovávali, vysypávali z nich střelný prach a používali ho k nejrůznějším experimentům. Ivo Klempíř nastoupil do francouzského gymnázia v Bílé ulici a v té době utrpěl vážný úraz, který však nesouvisel s nálezy munice. Při přebíhání ulice se střetnul s nákladním autem. „Dopadl jsem na obrubník, měl jsem zlomenou klíční kost a úraz na hlavě, trepanaci lebky. Operoval mne mozkový chirurg Pavlovský a hlavu mi opravil. Měl jsem prý několik epileptických záchvatů, ale několik hodin po operaci jsem již začal mluvit. Staral se tam o mne na pokoji raněný ruský voják.“

V Praze viděl Rusy i Američany

V souvislosti s ruskými osvoboditeli se pamětníkovi vybavují i úsměvné historky: „Nedaleko na Podbabě tábořili ruští vojáci a pravidelně se tam ožírali. Jejich komandýr se pravděpodobně jednou tak nalil kořalkou, že si prsty roztrhnul pusu. Viděli jsme ho, jak zkrvavený lítá po té cihelně.“ S kamarády jezdili na obrněných vozidlech a na tancích. Viděl také americké vojáky, kteří jeli po Prašném mostě od vozovny Střešovice směrem na Letnou. „My jsme je okukovali a oni nám dávali žvýkačky. Nevěděl jsem, co to je, že se to má žvýkat, a tak jsem to ukusoval, až jsem ji celou snědl.“ Lidé v Praze dostávali zelené konzervy od organizace UNRA, což byly americké vojenské přebytky. „Byly to voskované plechovky, nastříkané matovou temně zelenou barvou, klíčkem, který byl na ní nalepený, se po obvodě odtrhnul pásek a uvnitř byla žvýkačka, nescafé ve staniolovém pytlíčku, kyselé bonbony, grapefruitový fialový prášek, pro nasypání do vody. Pak tam byla na dně kulatá destička, což byla ovesná nebo čokoládová kaše, která se rozmíchala s vodou. Nebo byly konzervy, ve kterých byla svačina, ořechy a datle s fíky rozemleté na pastu a byla k tomu přitavená lžička. To Rusové vůbec neměli,“ říká Ivo Klempíř.

Organizace Skaut a Sokol obnovily po válce svoji činnost. Pamětník chodil do bubenečské sokolovny poblíž Hradčanské ulice a do skautské klubovny u Císařského mlýna. „Skautské heslo ‚Buď připraven!‘ mi připadalo úžasné,“ říká. Komunisté však po převratu obě organizace zakázali. V té době se začala tvořit parta kluků se jmény Klempíř, Tonar, Tomek, Rejna, kteří se čím dál častěji bavili o únoru 1948 jako o násilném puči a nikdy se s ním nesmířili. Velký vliv na pozdější pamětníkovy názory měl gymnaziální profesor matematiky Jaroš. Ten třídě vysvětlil celou situaci, jak se komunisté dostali po únoru 1948 k moci.

Rozbuška nenávisti

Maminka pocházela ze Splitu a její mladší sestra byla zaměstnána na jugoslávském vyslanectví v Mostecké ulici. U Klempířových se po roce 1948 scházeli lidé z ambasády a mezi nimi byl i Zvonimir Tomič. V domě však bydlela tzv. desítkářka, kvůli níž se mnoho lidí dostávalo do problémů. „Desítkářky, to byly komunistické baby, které měly na starost domy. Naše desítkářka Pešková musela vědět o všech lidech v ulici, jaké mají smýšlení, jak se chovají, co dělají, a všechno toto musela hlásit na místním sekretariátu KSČ, jejichž vývěsku jsem vždy rozflákal prakem. O naší mámě říkala, to je naše titovka. Tehdy byl ještě Tito s Rusy kamarád, později se z něho stal řezník – krvavý pes, jak ho komunisté kreslili v novinách,“ říká Ivo Klempíř. Pracovníci z jugoslávské ambasády se snažili odjet z republiky, Zvonimiru Tomičovi se však odjet nepodařilo. Byl zatčen a uvězněn na Jáchymovsku – právě ve chvíli, kdy byl u Klempířových na návštěvě Vladivoj Tomek, se kterým seděl v lavici na holešovickém gymnáziu. Pošta doručila z vězení Tomičovo špinavé oblečení. Balík obsahoval i zakrvácenou košili a Ivo Klempíř k tomu dodává: „To byl jeden z impulzů, který vedl k založení té protikomunistické skupiny.“ Záhadně zmizel i Valerij Pivovarov, který měl obchod v domě pod Klempířovými. Jednou přišli pánové v kožených kabátech a už ho nikdo neviděl. Jedenkrát od něho přišel dopis z nějakého sovětského gulagu, že přišel o jedno oko, a to bylo vše. Tomkův plán vytvořit odbojovou skupinu začínal mít přesnější obrysy. „Tomek kreslil ty svoje obrázky – karikatury Stalina, Gottwalda a bolševiků. Tehdy jsme se domluvili, že by se proti těm komunistům mělo začít něco dělat. Byl to vlastně Tomkův nápad. Že stačí sehnat nějaké zbraně,“ říká pamětník. Tomkovi předal pistoli, sovětský nagan, kterou si u něho schoval po dobu své vojenské služby kamarád Tonar, a do skupiny přivedl svého kamaráda Balíka. Postupně přicházeli další kamarádi. Skupina se tak rozrostla o Bernáta, Sůvu, Straku a Kučeru. Schylovalo se k velké akci.

Největší akce

Chlapci přemýšleli, jak ukořistit zbraně. Úsměvným nápadem bylo přepadení záchodků na pražské Floře, které hlídal policista se zbraní. Vladivoj Tomek nakonec vystopoval vojenskou čtyřčlennou hlídku, která hlídala vysílač ve Strašnicích, a spolu s Balíkem a Tonarem ji poblíž křižovatky u dnešní stanice metra Želivského přepadli. Ivo Klempíř se tehdy této akce z důvodu její nepřipravenosti nezúčastnil. Jak vše 16. prosince 1952 proběhlo, mu následně vylíčil jeho kamarád Tonar. Výsledkem této nepříliš úspěšné akce bylo získání jednoho samopalu a zranění dvou vojáků, z nichž jeden později zemřel. Chlapci se dali na útěk, když na ně jeden z vojáků začal střílet ze samopalu, ale ani jeden ze sto padesáti vypálených nábojů je nezasáhl. „Všechno dopadlo dobře, nikdo na nic nepřišel. Balík měl dokonce u sebe schovaný samopal, který ukořistili,“ říká pamětník a dodává: „Balíka prý viděli na místě někteří lidé z Tesly. A přestože byly každý den v rozhlase výzvy, aby se svědci, kteří něco viděli, přihlásili, k žádnému ohlášení nedošlo. Náhoda? Nebo prozřetelnost?“

Plánovali další odboj

Skupina Vladivoje Tomka plánovala další akce a po Praze šířila protikomunistické letáky. „Chtěli jsme například ukrást zbraně ze skladu milicionářů v Tesle Strašnice. Ale sklad měl kovové dveře, byl zapečetěný, měl dva nebo tři patentní zámky na dveřích, okno bylo zamřížované, takže tudy cesta nevedla. Tomek si myslel, že když sežene zbraně a někde začne střílet třeba do pochodující milice, které tehdy chodily po Praze s flintami na zádech, že nastane přestřelka, že to praskne a že se celý národ přidá, že bude revoluce a bude po komunistech. Takto si to Tomek představoval.“

Jak získávali vojenský materiál

Světlice, granáty, nášlapné miny, náboje, slzné dýmovnice. Tento vojenský materiál postupně získávali díky své vojenské službě. Další akcí měl být útok na zasedání ÚV KSČ v domě vedle tehdejšího kina Sevastopol v ulici Na Příkopě. Při průzkumu zjistili, že ze střechy vede dolů do jednotlivých pater větrací šachta, kterou chtěli spustit kilogramovou trinitrotoluenovou výbušninu, jež by rozmetala místnost, ve které soudruzi zasedali. K realizaci této odvážné akce však nedošlo.

Zatčení a dvanáct let za vlastizradu

K odhalení došlo koncem roku 1959 po domovní prohlídce u kamaráda Balíka, u kterého zřejmě policie našla nějaké materiály. Nutno podotknout, že sám Ivo Klempíř hovoří o tom, že k odhalení skupiny mohlo dojít z více příčin a velkou roli mohlo sehrát i údajné udání souseda o střelbě na Balíkově zahradě. V novém roce 1960 ho policie přišla zatknout na pracoviště, kdy měl odpolední směnu, a odvezla ho do Ruzyně k prvním výslechům. V cele se u něho postupně vystřídalo několik spoluvězňů, z nichž nejzajímavější byl truhlář Mojmír Staša od Kopřivnice, který pomáhal převážet přes hranice lidi ukryté v stropě železničního vagonu a jenž byl odsouzen na dvanáct let. Ke stejnému trestu byl nakonec odsouzen i Ivo Klempíř. „Postupně si zvyknete, že to nebude na týden, na měsíc ani na půl roku, že to bude nejspíše na rok či na dva. Nakonec jsem dostal dvanáct let za velezradu,“ říká a dodává: „Na Ruzyni jsme měli advokáty ex-offo, neschopné lidi, kteří nesměli pomáhat a kteří spíš nahrávali soudu. Obhajoval mne tak nějak ubrečeně. Do notýsku si zapsal čtrnáct let a hned po soudu přiběhl za mojí mámou, ukazoval jí tu čtrnáctku a říkal: ‚Vidíte? Já jsem počítal, že to stáhneme až na čtrnáct let, a vidíte, jak jsem to šikovně udělal, že dostal jenom dvanáct.‘“ Vedoucí jejich odbojové skupiny Vladivoj Tomek byl 17. listopadu 1960 popraven.

Jak ubíhal čas ve vězení

Po osmi měsících věznění v Ruzyni pamětníka odvezli na Bory, kde se sešel s kamarádem Tonarem, kterého přivezli z Bytízu a jenž byl následně vězněn ve Valdicích. Na Borech strávil jeden rok. Po dobu věznění se pamětník vždy snažil něčím zabavit. To byl jediný recept, jak přežít a vše psychicky zvládnout. Bavilo ho kreslit a měl možnost pracovat na technických výkresech pro jeden státní podnik. Z kanceláře byl hezký výhled na spoluvězeňkyně, které se procházely po dvorku. Tento jeden z mála příjemných zážitků byl ale brzy pokažen tím, že vedení věznice nechalo okna natřít tzv. ledovými květy. Na celách se vařil čaj a hovořilo se o všem možném. Nechyběl ani měkký chléb a studené večeře většinou sestávaly z paštiky, salámu, sýru či vajíčka natvrdo. Ve srovnání s vězením v Ruzyni se měl Ivo Klempíř velice dobře. Asi dvakrát ho mohla na Borech navštívit matka s jeho manželkou. Ta mu jednou při návštěvě řekla: „Prosím tě, snad si nemyslíš, že na tebe budu dvanáct let čekat!“ Zažádala úřady o rozvod a jako důvod uvedla: „Zjistila jsem, že se v mém manželovi skrývá nebezpečný protistátní zločinec, a tím pádem jsem k němu ztratila citový vztah.“ Do vězení mu přišly příslušné rozvodové formuláře, které podepsal. V této pro něho velice těžké chvíli šel za spoluvězněm Radomírem Pavelkou, který byl odsouzen za to, že půjčil svému bratrovi a jeho manželce automobil, aby mohli utéct z komunistického Československa. Jeho švagrovou na hranici vojáci zastřelili, bratr dostal trest smrti a on sám doživotí. Pokus o opuštění socialistického „ráje“ bylo z pohledu soudruhů nutné přísně potrestat. Pavelka ho povzbudil, aby si z toho nic nedělal, že bude mít v budoucnu o starost méně.

Leopoldovští motýli

Po uplynutí jednoho roku byl Ivo Klempíř převezen do Leopoldova. Podmínky zde byly těžké, ale on si opět našel svoji zálibu. Začal sbírat motýly a vytvořil zajímavou sbírku, ve které kralovalo Paví okolo hruškové, jeden z největších motýlů u nás. „Velitel, kapitán Pavlíček, o tom věděl, ale toleroval nám to.“ Teprve po letech se pamětník dozvěděl, že tato sbírka skončila nejspíše v jedné škole v Hlohovci.

Po propuštění z vězení po čtyřech a půl roku na amnestii nastoupil opět do Tesly Strašnice, kde pracoval v navijárně. V té době často jezdil na služební cesty po celé republice a dodnes vzpomíná na zážitky z Banské Bystrice. Mohl se věnovat svému velkému životnímu koníčku, mineralogii. V době normalizace se scházel se svými kamarády, ale žádnou další odbojovou činnost již neplánovali.

A co mu v současnosti dělá největší radost? Stejně jako u jeho tatínka je to hra na kytaru. „Poslechnout si skladbu, přetransponovat ji pro hru na kytaru, naučit se ji a zahrát,“ říká na závěr Ivo Klempíř.