Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Adolf Klein (* 1934)

• narozen 2. března 1934 v Poličce v rodině živnostníka

• pamětník posunu protektorátní hranice v Poličce na podzim 1938

• skaut a později skautský vedoucí

• maturoval den po měnové reformě

• nepřijat na VŠ, pracoval jako fotolaborant

• později přijat na ekonomickou fakultu zemědělské VŠ

• ekonom a učitel ekonomie na středních školách

Adolf Klein, který se narodil v Poličce za první republiky, měl obrovské štěstí, že se jeho dědeček Žid zamiloval v dobách Rakouska - Uherska do křesťanské dívky. Kvůli ní se zřekl židovské víry, čímž rozlítil židovskou náboženskou obec. Svoje děti nechal navíc pokřtít. Díky tomu jeho rodinu nepostihl za války stejně tragický osud, jako jejich židovské příbuzné.

Tento dům v Hegerově ulici měl strategickou polohu, po  podpisu Mnichovské dohody jím procházela první protektorátní hranice.  Do záboru tehdy spadla téměř celá Polička, včetně muniční továrny, na jejíž vyklizení neměly československé úřady ani armáda příliš času. Malý Adolf tenkrát pozoroval, jak jejich domem „na černo“ prochází lidé z protektorátu do Sudet a zpět.

Hranice se po dvou měsících posunula za město, ale muniční továrna byla úplně vyrabována. Blízkost hranice měla vliv na život v Poličce za války i těsně po válce, kdy došlo k vysídlení několika nejbližších obcí s převážně německým obyvatelstvem a znovuosídlování opuštěných domů. Na počátku padesátých let přišli Kleinovi nejen o obchod, ale také o pozemky, které museli předat do užívání JZD. Z Adolfa Kleina se tak nestal ani obchodník, ani hospodář, ale učitel ekonomie.

Dědeček opustil kvůli ženě židovskou víru

Adolf Klein se narodil 2. března 1934 v Poličce. Měl o jedenáct let starší sestru a bratra, který bohužel tragicky zahynul při autonehodě. Adolfův dědeček byl židovské víry, ale když se ženil a bral si křesťanskou dívku, víry se zřekl. Jeho odchod vzbudil v židovské obci velkou nevoli. „Otec mi vyprávěl, že tenkrát dědu prohlásili za mrtvého a sloužili za něj kadiš,“ prohlašuje Adolf Klein. Děti už nechali pokřtít a to jim zřejmě zachránilo život poté, co vstoupily v platnost Norimberské zákony o ochraně rasy a krve.

Kleinovi měli celou válku připravené potvrzení, že nejsou Židé. „Několikrát jsme ho museli použít,“ upozorňuje Adolf Klein. „Jednou byl otec na obchodní cestě, doma jsem byl jen já s maminkou a přišel k nám tehdejší šéf landrátu Schwaller se svými lidmi a začali sepisovat nábytek. Maminka se ptala, co dělá a on ji odpověděl: ‚No jste přece Židi, ne?‘ Tak musela maminka ukázat to potvrzení. Schwaller se omluvil a řekl mamince: ‚Paní Kleinová, Polička má sedm tisíc obyvatel, ale podle  počtu udání jich má dvakrát tolik. To si  děláte vy Češi sami!“

To, že měli Kleinovi papír na to, že nejsou Židé, ale nestačilo některým lidem, kteří je přestali zdravit, nebo se s nimi úplně stýkat. Kleinovi dokonce věděli, kdo na ně píše udání. „Ten člověk pak po válce přišel a prosil tatínka na kolenou za odpuštění,“ tvrdí Adolf Klein. „Tatínek nad tím mávl rukou, nemstil se.“

Komu ale tak úplně neodpustil, tak to byli bratři ze Sokola. Pamětníkův otec byl velký sportovec, člen závodního sokolského družstva, bohužel právě z řad Sokolů se od něho za války několik „přátel“ odvrátilo. „Po válce se divili, proč mezi ně nechodí,“ vysvětluje Adolf Klein. „Řekl jim, že členem zůstane, příspěvky bude platit, ale kvůli tomu, jak se někteří chovali za války, že už mezi ně nepřijde. A  nešel.“

Protektorátní hranice procházela jejich domem

Po podpisu Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí nastalo vytyčování nové hranice. Polička ležela zdánlivě v hlubokém vnitrozemí, o to víc obyvatele města překvapila 6. října 1938 rozhlasová zpráva, že jsou součástí Sudet. Důvodem bylo takzvané Hřebečsko, tedy oblast těsně sousedící s Poličkou, které mělo téměř čistě německé osídlení.

Poličku zachvátila panika. A přestože politici jednali o změně hranice, začala evakuace. Stěhoval se okresní úřad i četnická stanice a z města prchla čtvrtina obyvatel. V záboru se měla ocitnout i muniční továrna, která zaměstnávala 200 lidí. Tři dny z ní jezdily desítky nákladních souprav, přesto v ní zůstalo zařízení i materiál v milionových hodnotách.

První německé jednotky vstoupily do Poličky 10. října 1938 a zabraly většinu města. Nová hranice oddělila české dolní předměstí od starého města a nejvíce obydleného horního předměstí. Němci vytvořili tři oficiální přechody, přes které bylo možné se speciálními propustkami procházet. Po dvou dnech se německá vojska mírně stáhla a hranici ponechala mezi starým městem a horním předměstím. „Hranice procházela naším domem na Hegerově ulici,“ vzpomíná Adolf Klein. „My jsme měli dva vchody, jeden z Hegerovy a druhý z Jungmannovy, dříve se tam říkalo Příkopy. Takže ti lidé, co bydleli na Hegerově ulici, se ocitli v německé říši, a když chtěli do republiky, tak naším domem, tam jim paní Literbachová otevřela bránu do zahrady, oni prošli zahradou a jejím domem a byli v republice.“        

Po náročných politických jednáních se 24. listopadu 1938 hranice posunula na samý okraj Poličky, město tak zůstalo celé v protektorátu, stejně tak muniční továrna. Ale německé jednotky ještě před stažením vpustily do továrny obyvatele sousedních vesnic a ti ji vyrabovali.

Také Kleinovi museli v době okupace hostit německé vojáky, pronajmout jim stáje i krmivo pro koně. „Tenkrát se ale Němci chovali docela slušně,“ prohlašuje Adolf Klein. „Obě strany si držely vzájemný odstup, ta zlá doba měla teprve přijít.“

Strýce zatkli a poslali do vězení v Litoměřicích

Za čtyři měsíce po posledním posunu protektorátní hranice došlo k německé okupaci zbytku země. Přišlo první zatýkání, především z řad komunistů. Mezi lidmi se ale zvedla vlna solidarity a rodiny bez živitelů podporovali. Bohužel se seznam těchto lidí, kteří pravidelně přispívali na živobytí rodinám zatčených komunistů, dostal do rukou gestapa a nastalo další zatýkání. Tak se ocitl ve vězení i strýc Adolfa Otakar Kukla. Byl odsouzen na tři roky a uvězněn v Litoměřicích. Jeho žena musela dál vést sama jejich malířskou živnost a k tomu vychovávat jejich děti.

Když měl být strýc po třech letech propuštěn, bál se, že ho pošlou do koncentračního tábora, a proto se domluvil se známým dozorcem na fingovaném napadení. „Ten bachař to nahlásil a tak byl strýci trest o půl roku prodloužen,“ prozrazuje Adolf Klein. „A to mu zachránilo život, do žádného koncentračního tábora nešel a v dubnu 1944 je z vězení všechny pustili.“ Strýc pak dojel se svým přítelem panem Janelem, odsouzeným ve stejné kauze, do Skutče vlakem a odtud telefonoval, zda by pro něj někdo nepřijel s koňmi. „Bál se jet vlakem, protože by ho někdo z Poličáků mohl poznat, a on byl přece jen propuštěný vězeň,“ vysvětluje pan Adolf. „A tak vzal druhý strýc koně a vůz a jel pro něj.“

Nejdřív šli do krytu němečtí studenti

Za války nastoupil šestiletý Adolf do školy, první tři roky chodil do Masarykových škol, ty pak zabrali Němci a české děti ze základní školy přesunuli do budovy gymnázia, které se záměrně redukovalo. Některé předměty se učily německy, například zeměpis nebo dějiny Velkoněmecké říše.

Diskriminace Čechů vůči Němcům byla ale cítit na každém kroku. „To už bylo tom čtyřiačtyřicátém roce,“ upozorňuje Adolf Klein. „Během vyučování se otevřely dveře a nějaký učitel zavolal: ‚El patnáct 15!‘ a my jsme věděli, že je to Luft meldung, že jsou bombardovací letadla vzdálená patnáct  minut od Poličky. No a utíkali jsme do krytu. Zatímco němečtí žáci, ti měli el dvacet a šli do krytu, když byla letadla dvacet minut od Poličky. My až pět minut po nich.“

Od poloviny roku 1944 cítili konec války

Že se blíží konec války, bylo možné rozpoznat z příchodu takzvaných Národních hostů (Němců ze Slezska), kteří utíkali v druhé polovině roku 1944 před blížící se frontou, a část se jich v Poličce usadila. Zvyšoval se také počet náletů a přes Poličku létaly stále častěji bombardovací svazy. „Pamatuji se na srpnový nálet na Brno,“ tvrdí Adolf Klein. „Obloha byla posetá letadly a detonace byly slyšet až u nás v Poličce.“

Počátkem května projížděly německé kolony směrem na západ stále intenzivněji. „V sobotu v poledne jsme poslouchali rozhlas a jeho volání o pomoc,“ vzpomíná Adolf Klein. „Byli jsme pak přilepení k přijímači a poslouchali jsme to jako napínavou reportáž.“

Polička měla na přístupových cestách připraveny zátarasy z klád, které mohly během několika minut zablokovat silnice. Němci se obávali, že město nebude průjezdné, a proto vyjednávali s nově vzniklým obecním úřadem, aby zátarasy nespustili. „Ze sedmého na osmého května hlásil místní rozhlas, že lidé nesmí vycházet, že městem budou projíždět německá vojska,“ poznamenává pan Adolf. „Druhý den byl ten ústup úplně panický. Přitom ještě den před tím nad námi létalo letadlo a shazovalo letáky s výzvou k vojákům, že kapitulace nepřichází v úvahu.“

Sovětská armáda bombardovala i kolony ustupujících německých vojáků. Jedna střela dopadla i do obytné zástavby. „Stál jsem na chodníku a koukal, jak auta zastavují,“ říká pan Adolf. „Vojáci seskakovali z aut a lezli pod ně, měli už vycvičený sluch. Ta bomba zabila inženýra Oudu, který stál na terase Zámečníkovy továrny na obuv.“

Sověti se prolínali s ustupujícími Němci 

„Seděli jsme u okna a pozorovali projíždějící kolony,“ popisuje květnové dny Adolf Klein. „A můj švagr najednou říká: ‚To jsou Rusové!‘ A skutečně, měli na sobě takové pískové uniformy. Nestřílelo se, Němci jim dělali vprostřed cesty volno.“ Stovky lidí se seběhly k hlavní ulici a nadšeně vítaly Sovětskou armádu. „To byl nepopsatelný pocit, na který nejde nikdy zapomenout!“ popisoval první dojmy po osvobození Adolf Klein.

První jednotky Sovětské armády se chovaly v Poličce slušně, to se ale změnilo s příjezdem jednotek maršála Malinovského. „Byli jsme překvapeni, co se to děje,“ vzpomíná Adolf Klein. „Najednou nám tvojáci začali říkat: ‚Tys German, tys German!‘ A začali se chovat úplně jinak.“ Po třech nedělích se vojáci stáhli za město a tábořili na městských loukách před muniční továrnou. 

Po osvobození probíhalo tak jako v jiných městech i v Poličce vyrovnávání účtů. „Na sokolském hřišti soustředily Revoluční gardy kolaboranty a schylovalo se k nějakému lynči,“ vyprávěl Adolf Klein. „Ale navrátivší se vězni to zatrhli. Proběhly lidové soudy a několik lidí bylo odsouzeno k menším trestům.“

Archivní fotografie dokumentují, jak ženy kolaborantů uklízejí náměstí s hákovými kříži na kabátech. „Bratr mojí babičky Hans Haupt byl sice Rakušák, ale musel také s ostatními sudetskými Němci na odklízecí práce,“ upozorňuje pan Adolf. Byl nasazen na úklid budovy bývalého okresního úřadu, kde žily ke konci války mladé německé dívky. „Říkali jsme jim Cecilky, nosily krátké sukýnky v létě i zimě a my se jim smáli, protože měly červená kolena,“ podotýká Adolf Klein. „A když tam ten náš Hans musel s bílou páskou na ruce pracovat, nosil jsem mu tam potají jídlo.“ Hans Haupt nakonec do odsunu nemusel, v Československu ale dlouho nezůstal, později se dobrovolně vystěhoval do Vídně.

Skauti hnali koně na Litomyšl

Skautem byl Adolf Klein od 11. května 1945. V budově gymnázia bylo armádní velení a skauti dělali pořádkové spojky. „Já jsem třeba doprovázel jednoho rudoarmějce na určenou adresu,“ dodává Adolf Klein. „Nebo jsme  stříhali poukázky na potraviny pro ‚národní hosty‘“.

Skauti také vypomáhali při žních na německých hospodářstvích v Baníně první léto po válce, když už Němci věděli, že je odsunou. „Těsně po osvobození jsme také sháněli zaběhlé koně, kterých bylo v okolí Poličky skutečně hodně, vodili jsme je na Mlýnskou tehdy Orelskou zahradu a starší skauti je pak navázali a odvedli do Litomyšle. Já jim to v duchu záviděl. Ale mě k tomu nepustili.“

Protože musel vypomáhat v hospodářství, nemohl se účastnit skautských táborů. První tábory byly v roce 1946 a 1947 v Jimramově, kde poličtí skauti současně vypomáhali při žních na pozemcích hraběte Belcrediho. Adolf Klein se skautských táborů účastnil až jako vedoucí, v roce 1969 na Baldě a o rok později na Křižánkách, to už byl tábor ilegální. „Přijel za mnou nějaký papaláš a žádal mě, ať tábor okamžitě rozpustíme, protože se jedná o nepovolenou akci,“ podotýká Adolf Klein. „Tak jsem to slíbil, ale tábor jsme přes zákaz dojeli až do konce.“

Zatkla ho STB kvůli fotce kostela

Adolf Klein vystudoval po válce osm let poličského gymnázia. V septimě, již po komunistickém převratu v roce 1948,   jel se školní třídou na Slovensko. Po cestě jejich vlak zastavil v Brně na 5. prodlouženém nástupišti, Adolf vystoupil z vlaku a okouzlen nádherným pohledem na Petrov  vytáhl fotoaparát a stiskl spoušť. V mžiku k němu přišel muž v civilu a upozornil ho, že se tam nesmí fotografovat. „Chtěl můj foťák,“ popisuje nemilou událost Adolf Klein. „Tak jsem mu řekl, že nemám zájem na tom, co jsem fotil, otevřel jsem foťák a ten film takhle vytáhl. Což se ukázalo jako velká chyba. Zapískal na píšťalku, přiběhli dva chlapíci, chytli mě, naložili do auta a odvezli na služebnu STB. To bylo v Brně v Tučkově ulici, to nikdy nezapomenu.“

Zatímco jeho třída pokračovala na výlet do Tater, seděl Adolf Klein na výslechu u STB. „Nechali mě v takové světnici změknout, tam jsem byl několik hodin, nevím kolik. A pak se mě pořád ptali jenom na jednu věc: ‚Kdo Vás vycvičil k tomu, že máte ten film zničit!‘“ Nakonec ho pustili, ale pro fotoaparát si musel dojet otec a složitě vyjednávat jeho navrácení.

Státní bezpečnost nepustila mladého Kleina z dohledu. „Ještě později přijeli a chtěli po mě informace, které já jim nebyl schopný dát. Tak jsem si myslel, že jsem pro ně tak neužitečný, že na mě zapomněli. Ale když jsem pak po deseti letech chtěl jet do NDR a šel si pro výjezdní doložku, tak mi tam s radostí prozradili, že už jet můžu, protože desetiletý zákaz výjezdu za hranice před pár měsíci skončil.“

Studovat ano, ale až po práci, v těžkém průmyslu nejlépe

Adolf Klein maturoval na poličském gymnáziu v roce 1953. „Maturoval jsem den po měnové reformě, tak si umíte představit, jakou náladu měla zkušební komise. Ani maturitní večírek jsme neměli, vybrané peníze stačily tak na lístek do kina,“ svěřuje se.

Celá jeho třída se odmítla nechat vyfotit na maturitní tablo ve svazáckých košilích, proto ho nesměli vystavit v žádné výloze ve městě.

V roce kdy Adolf Klein maturoval, vešla v platnost školská reforma Zdeňka Nejedlého, která zaváděla jedenáctileté vzdělávání. V důsledku toho se v prvním roce její platnosti hlásil na vysoké školy dvojnásobný počet uchazečů. Šance Adolfa Kleina nebyly vysoké, přesto to zkusil.

„Složil jsem úspěšně zkoušky na veterinu,“ připomíná pan Adolf. „U komise se mě ještě ptali, jestli jsem ve Svazu mládeže, a pak mě poslali do kanceláře, ať tam odevzdám přihlášku. Ale v září mi žádná pozvánka nepřišla.“

Otec Adolfa odjel do Brna přijetí urgovat, ale tam mu jen sdělili, že bude vyrozuměn písemně. „Přišel dopis, že jsem sice přijímací zkoušky udělal, ale že musím nejprve dokázat svůj kladný poměr k lidově demokratickému zřízení v průmyslu (nejlépe těžkém),“ dodává Adolf Klein. Když se tedy nedostal na vysokou školu, našel si práci jako fotolaborant ve výzkumném ústavu v Hradci Králové. O rok později se už jako dělnický kádr dostal na ekonomickou fakultu vysoké školy zemědělské.

Adolf Klein doufal, že se studiem na vysoké škole vyhne dvouleté vojenské službě a jako vysokoškolák půjde jen na rok. To se mu bohužel nepodařilo, celá fakulta dostala trest za účast na studentském majálesu v roce 1956, kdy se v průvodu objevilo mnoho protirežimních hesel. „Ministerstvo školství se nám pomstilo tím, že všem ekonomům neuznalo za trest vojenskou katedru při vysoké škole,“ vzpomínal pan Klein. „Takže já šel po škole ještě na dvacet dva měsíců na vojnu, s poznámkou, že nesmím být povýšen.“

Ještě před vojenskou službou nastoupil Adolf Klein jako ekonom do státního statku. Brzy se ale dostal do školství, kde na různých středních školách vyučoval ekonomii prakticky až do odchodu do důchodu. Když se ohlížel zpátky za svým životem, konstatoval: „Člověk má žít současností a ne si moc plánovat. Má brát věci tak jak přicházejí a snažit se jim čelit rovně, nevymýšlet žádné kličky kolem. To za Vás udělají jiní!“