Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Adolf Klein (* 1934)

• narozen 2. března 1934 v Poličce v rodině živnostníka

• pamětník posunu protektorátní hranice v Poličce na podzim 1938

• skaut a později skautský vedoucí

• maturoval den po měnové reformě

• nepřijat na VŠ, pracoval jako fotolaborant

• později přijat na ekonomickou fakultu zemědělské VŠ

• ekonom a učitel ekonomie na středních školách

…skautem dříve, než povoloval režim

Narodil se v roce 1934 v Poličce rodině s hospodářstvím. K myšlence skautingu se dostal ještě za 2. světové války – s kamarády „skautoval“ podle vzoru Hlasatele, který odebíral Randolphův kamarád. Pamatuje, že 9. 5. do Poličky přišli „Sověti“ a že 11. 5. už byl skauting obnoven a od toho data se píše jeho skautská historie.

„Ke skautingu jsem se dostal dřív, než jsem do něj měl vůbec možnost vstoupit, protože byla válka. Měli jsme podle vzoru Mladého hlasatele klub, který fungoval na foglarovských, to znamená skautských, principech. Když skončila válka, 9. 5. se dostali ,Sověti‘ do Poličky a 11. května jsme s tou naší klubovou partou vstoupili do poličského skautu. Takže jsem ve skautu oficiálně od 11. 5. 1945.“

Začátky skautování

Pamatuje na to, jaké byly začátky skautování zvláštní, jak prokazoval už v 11 letech, kolik mu tenkrát bylo, jakou zodpovědnost má.

„Dvanáctého května jsme už všichni dostali úkoly. Třeba já jsem pomáhal v budově gymnázia, kde byla organizována činnost v obnoveném Československu. Protože se před Poličkou zhroutila fronta, do Poličky a přes Poličku ustupovali ,národní hosté‘. Byli to němečtí Poláci, kteří dílem dobrovolně, dílem nedobrovolně ustupovali se svými rodinami a s tím, co měli k dispozici, se skromným majetkem a povozem, ustupovali před sovětskou armádou. A v Poličce zažili konec války. Neměli žádné prostředky, proto tenkrát poličský místní národní výbor uspořádal – dnes bychom řekli ,humanitární akci‘. Já jsem v tom fungoval jako jeden z nejposlednějších – stříhal jsem potravinové lístky. Nebyla to žádná velká činnost, ale museli jsme se osvědčit a byli jsme za to zodpovědní.“

Skautské schůzky začaly probíhat pravidelně, vlčata si plnila úkoly a pomalu se připravovala na slib. Představovala si to podobně, jak to vyčetla ve foglarovkách. S plnou vážností tak slib splnila. Poličtí skauti slibovali u romantické skály, která do teď existuje, a i sám Randolph tam slíbil vlčácký i skautský slib. Rád se tam i dnes chodí projít.

Klub Zlaté šípy

Randolph obdivoval hrdiny z Foglarových knih, viděl v nich oddanost, fascinovaly ho jejich skutky. Roku 1946 založil s kamarády klub Zlaté šípy, podle časopisu Vpřed, spolu psali kroniku a žili „skautsky“ i mimo oddíl.

Výpravy, tábory

Také vzpomíná na jednu z prvních výprav kousek od Poličky, kdy se vydali s oddílem se stanovými dílci. Vytekla mu do batohu tenkrát konzerva sardinek a stěží mohl unést stanové dílce.

Klubovna stála „U Křížů“, měla dvě místnosti a byla krásně vymalovaná, Randolph vzpomíná velmi rád na toto místo. Bohužel jim ho pak zákaz vzal.

Komunistické zákazy

„To, že se komunisti chopili moci, neznamenalo, že by se ze dne na den zrušil skauting. Postupně se to rušilo, záleželo i na městech, v Poličce to ,uvadlo‘ až v roce 1950.

Jednoho dne nám třídní přečetl novou vyhlášku, že se zakazuje táboření organizované i neorganizované a že z porušení plynou jednoznačné sankce. Z toho vyplývalo, že se zakazují výpravy, a takovým způsobem se začalo objevovat, že ten skauting už ztrácí a ztrácí smysl.“

Čekal dvacet let, během kterých „pracovaly“ organizace pod Svazem dětí a mládeže. Pak v Poličce obnovili činnost skautů, bohužel, ze známých důvodů neměla tato doba dlouhé trvání.

Táborů se Randolph jako dítě neúčastnil, protože v létě pomáhal na zemědělské usedlosti. Až jako dospělý se v roce 1968 (po tom, co u nich v Poličce náčelník Groul skauting slavnostně obnovil) a 1969 vydal na tábor jako činovník. Z roku 1970 má také velkou vzpomínku.

„V roce 1970 jsme měli už velký tábor. Udělali jsme si sami skautské podsady, sehnali jsme dílce na stany a měli jsme už solidní majetek. Tábor jsme měli ve Slunečním údolí, což je kousek od Milov, na Křižánkách. Tam nás zastihla zpráva – přijel nějaký činovník s prohlášením od br. Plajnera, čímž nám přikázal s okamžitou platností tábor rozpustit, že skauting končí činnost a vstupuje se zase do mládežnické organizace. (…) Nepamatuji si přesný detail, pamatuji si jen, že jsem slíbil, že tábor okamžitě zruším, a přesto, že je skaut pravdomluvný, ten tábor jsme dojeli do konce.“

Po revoluci

Hned v roce 1990 uspořádal s bratrem Františkem Petrásem „ohromný tábor“, na táboře jich bylo okolo 70, nestačily jim ani stany, které si sami vyráběli.

Pro děti uspořádali jednou bobříka odvahy, využili k tomu sluje poblíž tábořiště, a i když to vypadalo, že to skončí nešťastně, dobře to dopadlo.

„Když jsme dělali tábor na Křižánkách, věděli jsme, že tam je vypuštěná sluj, ve které se něco těžilo. Byla horizontální, asi 100 metrů dlouhá. A tam jsme chtěli udělat bobříka odvahy pro skauty. Potmě v hlubokém lese, jeden měl na starosti tu skupinku, co se připravovala – vždycky se došlo na konec, ve světle baterky našel své jméno na papírku a vyšlo se ven – tím byl bobřík splněný. Jeden byl na začátku chodby, vpouštěl dovnitř, druhý na konci, protože jsme nevěděli, jak budou děti reagovat, a jeden potom byl venku, a když to měl někdo splněné, vytvářel z nich skupinku. Dodnes si pamatuju, že se ta dívenka jmenovala Vrabcová. Vyšla ven, jak byla vynervovaná z pochodu tmou… Já jsem ji chytl, nic zlého netuše, za ruku a říkám: ,Pojď tady vlevo.‘ Ona se mně vyškubla, vylekala se a slyšeli jsme jenom praskání, jak běží lesem. Bylo po bobříku odvahy, byl tam totiž takový sráz asi 50 metrů k řece Svratce, tak jsme ji sháněli. Nemohli jsme ji najít, vypadalo to, že se někde zabila. (…) Já jsem z toho byl s nervy na dně, protože jsem ji vylekal já. Pak ji naštěstí někdo našel.“

Randolphova profese

Randolph učil 40 let na obchodní akademii – pracoval s mládeží a dokáže porovnat chování a zájmy mládeže dnešní a minulé. Mrzutě mluví o mravech nynějších mladých, raději si netroufá říci, kam toto směřuje. O dnešním skautingu ví, že se liší od toho, ve kterém sám začínal, ví ale, že celý svět se od té doby pohnul. Sám viděl skauty z jiných zemí a viděl volnější režim.

Pro Skautské století rozhovor natočil Lukáš Kozel a další  frekventanti LK Fonticulus Maděra 2011 (2011)