„A byl tam nějaký člověk ze Zásady, tam ho jmenujou, a ten přišel do Zásady k mým rodičům, jako k mým rodičům, a řekl jim, že prostě Šikolovy zatkli. Na základě toho prostě druhý nebo třetí den přišel nějaký ten převaděč a chtěl peníze za ten převod, protože když ten převod se uskuteční, tak měl dostat peníze. No, a moje maminka s tatínkem říkali, že teda nevědí za co by mu dali peníze, že prostě babička s dědečkem jsou v lázních, v Mariánkách, a že prostě jim žádný peníze nedaj. Protože opravdu se dozvěděli, že je někde v poutech snad vezli, a bylo vidět, že v poutech, že prostě je zatkli, takže peníze nedostali. Kdyby bývali ty peníze dali a čistě náhodou, představte si, republika velká, tam je jeden člověk ze Zásady, a kdyby ty peníze dali, tak samozřejmě zavřou i moje rodiče a my s mojí sestrou, který v tý době byly dva roky, bychom byly vychovávaný v dětským domově, protože když byl někdo zavřenej, tak ty děti sebrali a dali do dětskýho domova.“
„Když naši měli odcházet, tak to byl můj dědeček, babička a můj strýček a zároveň s nimi odcházel, protože ho měli zavřít nějakého Šourka s jeho dcerou Jaroslavou, což byla moje spolužačka. Takhle, s jeho dcerou a jeho druhá dcera byla moje spolužačka. K tomu si vzali nějakého pana Halamu z Loužnice, takže chtěli převést dvě rodiny po třech lidech. Říká se, nevím co je na tom pravdy, ale říká se, že když teda přišli oboje dvoje... stejným způsobem, to bylo vyprovokovaný tou akcí Kámen a když přišli někde na ty Mariánský Lázně, to znamená na ty západní hranice, tak přišel, jmenoval se myslím Dengert, to teď přesně nevím, tak že může převést jenom jednu rodinu. Takže oni si prý hodili korunou, která rodina půjde jako první a která rodina půjde jako druhá, ta se musela vrátit a jít znova.“
„A ještě si pamatuju, že když se babička vrátila, to mě bylo v tý době osm let. Byla úplně... Kouřila, pak samozřejmě přestala, celý život pak nikdy nekouřila. Kouřila a měla úplně... Bydlela v takový komůrce, protože nás vystěhovali nahoru do vejminku, bydlela v takový komůrce, kde se netopilo, a měla úplně hysterický záchvaty. Já prostě si pamatuju, jak prostě... Já to pamatuju jako nejhorší hysterii, protože vlastně to vězení... A když jsme se na něco ptali, tak oni nám říkali: ,Neptejte se, bylo to strašný, bylo to strašný.‘ Takže v podstatě nás nechali jako vnoučata žít v takový nevědomosti, protože říkala, že o tom se nedá mluvit, že to bylo strašný.“
Jaroslava Klápšťová, dívčím jménem Šourková, se narodila 20. října 1945 v obci Zásada u Jablonce nad Nisou. Její prarodiče provozovali sklářskou firmu, a proto měla Jaroslava i její sestry po roce 1948 kádrové problémy se studiem. V prosinci 1950 se Jaroslavy prarodiče Josef a Judita Šikolovi a jejich syn pokusili překročit hranice do Německa. Bohužel byl jejich převaděč spolupracovníkem StB a stali se tak obětí estébácké Akce Kámen. Po přechodu falešné hranice byli odvedeni na fiktivní americkou stanici, kde s nimi byl sepsán protokol. Následně byli zatčeni StB, odvezeni do věznice v Chebu a posléze odsouzeni na několik let vězení. Šourkovi byli kvůli tomu vystěhováni z domu. Jaroslava působila celý život jako učitelka odborných předmětů především na Střední škole služeb a řemesel a po roce 1989 učila i němčinu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
