Matylda Klapalová, roz. Lapková (* 1922  †︎ 2019)

Matylda Klapalová

 

         „Narodila jsem se 30. července 1922 ve Slaném v domě č. 39 na Komenského náměstí. Dle přiložených fotografií obchodu a rodinné fotografie jsme byli pětičlenná rodina. Maminka, tatínek, starší bratr Jaroslav, malý dvou- nebo tříletý bratříček Josef a já.

         Na křestním listě mám sice jméno Věnceslava, tak mi říkala maminka, ale protože moje kmotra Mathilda Beránková, vdova po důlním z Malé Kvíce, tehdy výše postavená osoba, trvala na tom, abych se jmenovala po ní, tedy Matylda, musel pan farář toto jméno ještě připsat!

         Tatínek se narodil 16. 9. 1898 ve Starých Smilovicích, okres Louny, maminka, za svobodna Řezníčková, se narodila 12. 10. 1894 v Mladých Bříštích, okres Pelhřimov. Bratr Jaroslav, o dva roky starší než já, se narodil 10. 9. 1920 ve Slaném. Na bratříčka Josefa mám jen jednu dětskou vzpomínku. Možná na první pohřeb v mém životě, jak auto vezlo malou bílou rakvičku. Kdy se narodil a zemřel, nevím, žádné doklady se nedochovaly. V té době se o nás starala mladá dívka ze sirotčince na Hlaváčkově náměstí. Rodiče pracovali v obchodě a dílně. Když bratříček zemřel, vstoupila do řádu šedých sester v Praze.“

         Na Komenského náměstí kromě provozovny Lapkových stálo na rohu řeznictví a uzenářství pana Malého, vedle sklenářství pana Budky, v rohovém domě přes ulici obchod se zeleninou pana Libovického. Částečně zasahoval do Fortenské ulice, kde bylo ještě řeznictví pana Urbánka. (o této rodině viz www.pametnaroda.cz/index.php/witness/index/id/2120)

     „Asi v roce 1926 rodiče koupili od drogisty pana Balcara dům ve Velvarské ulici č. 572. Pan Balcar se přestěhoval na Husovu ulici proti nynější České spořitelně. V našem domě bylo více prostoru pro obchod s čalounickým nábytkem, který vyráběl tatínek, vyučený čalouník, se svými asi osmi zaměstnanci v dílnách na dvoře. Maminka byla celý den v obchodě, domácnost nám vedla hospodyně paní Marta Houdová z Otrub. Její bratr se u nás vyučil čalouníkem, později odešel k dopravní policii v Praze. V domě bylo ještě sklenářství pana Kempa (vzhledem připomínal herce Jindřicha Plachtu) a holičství a kadeřnictví pana Matějky. V prvním poschodí byly tři byty. Do jednoho se nastěhovala naše rodina, v dalším bydlel pan Tenopýr, pravděpodobně zaměstnanec soudu, s manželkou a dcerou asi o dva roky mladší než já. Třetí byt obývala rodina Antonína Hraběte až do roku 1940, kdy pan Hrabě zemřel, ale v té době už jsem byla vdaná v Ostravě. Jako pětiletá holčička jsem ho dětskýma očima vnímala jako rozložitého pána s šedivými vousy, delšími, pravděpodobně kudrnatými vlasy. Dnes bych řekla, že si takto představuji pravoslavného popa. Mluvil se mnou pomalu velmi hlubokým hlasem a já jsem se vždy schovávala za maminku. Pan Hrabě byl rámařem v obrazárně v Kremlu. Na nábytek v jejich bytě se nepamatuji, protože mě zaujaly obrazy rozvěšené na všech stěnách od stropu až k zemi, nikde ani kousíček zdi. V mé dětské fantazii to byli lidé s tajemstvím. Chovali se velmi tiše, a kdyby nechodili pro vodu na chodbu, ani jsme nevěděli, že jsou doma. Mám jeden obrázek ze sbírky pana Hraběte, tatínek ho od něho dostal darem.“

           Antonín Hrabě se narodil ve Slaném v rodině pekaře a perníkáře stejného jména. Vyučil se rámařem v Praze a jako rámař obrazů působil v Moskvě. V roce 1917, po vypuknutí občanské války, museli cizinci odejít do svých vlastí. Antonín Hrabě se vrátil do Slaného. Domů přivezl bohatou kolekci maleb, včetně ikon. Obrazy postupně rozprodával. Tři z nich, patrně darem, se dostaly do sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném. Koncem roku 2011 byly dva obrazy, ikony Bohorodičky Kazanské, součástí výstavy „Ikona ve Slaném“.

         „Jeho paní byla malé drobné postavy, špatně chodila, měla revmatismus, asi následek útěku z Ruska. Vlasy měla svázané do uzlíčku a stálý milý úsměv, kterým nahrazovala hovor v češtině, protože její velmi tiché ruštině jsem nerozuměla. Vychovali tři děti, které k rodičům dojížděly již jako dospělé. Nejčastěji jsem viděla jejich dceru Lidmilu, ředitelku odborné školy.“

          Manželé Hrabětovi měli kromě dcery Lidmily dva syny, kteří se narodili ještě v Rusku. Jeden byl významný český biolog a pedagog prof. RNDr. Sergej Hrabě, DrSc., druhý se jmenoval Boris.

         V roce 1930 Lapkovy postihla tragédie, na rakovinu zemřel otec. Rodina se ocitla v obtížné finanční situaci. Paní Lapková musela zabezpečit dvě nezletilé děti, splácet hypotéku na dům a postarat se o zaměstnance a chod obchodu. V tomto období byl Matyldě velkou oporou bratr Jaroslav. Po celý život je pojilo vřelé pouto, jak dokládají četné dopisy z doby totálního nasazení Jaroslava v Německu i z pozdější doby, kdy žila se svým manželem v Ostravě – přání k svátku je přílohou.          

          Po pětiletém vdovství se paní Lapková provdala za Antonína Dandu. Vyučil se v provozovně čalouníkem, takže se mohl ujmout vedení firmy. V roce 1953 přešel dům i čalounictví pod státní správu. Firmu provozoval Komunální podnik, v němž Dandovi pracovali jako zaměstnanci.

         „Ve svých vzpomínkách se vrátím do dětství k bratru Jaroslavovi (fotografie Jaroslava je v příloze). Byl o dva roky starší, tím i moudřejší a měl na mě dohlížet. Proto když našel zálibu ve skautingu, abych o nic nepřišla, stala jsem se skautkou i já. Po bratrovi mně zůstal jeho skautský kalendář, ze kterého jsem vyčetla číslo jeho skautské legitimace, 92029. Také mám schované blahopřání od skautů a kamarádů 3. „R“ oddílu ke svému sňatku 8. 10. 1939 s podpisem Tóni Rozenkranze a Boži Tumpacha.“

          Antonín (skautským jménem Tóňa) Rozenkranz byl iniciátorem založení ilegální organizace eM-Ka (Modrý kruh), která vznikla v roce 1940, kdy byl ve Slaném Němci zakázán Junák. Na Tóňu Rozenkranze a organizaci „Modrý kruh“ také vzpomíná jeden z nejstarších slánských skautů Antonín Bosák.

        „Do skautského oddílu jsem vstoupila v roce 1932. Pamatuji se na naši hlavní vedoucí, sestru Andělu Bártovou. Učily jsme se stejným věcem jako chlapci, tzn. obraně, morseovce, vázání námořnických uzlů, skautským zákonům, disciplíně a slušnému chování. Členkou jsem byla až do své svatby v roce 1939. Jako skautka jsem se u rybníka ve Mšeci seznámila s jedním zajímavým mladým mužem. Mluvil krásně spisovně a měl vybrané chování. Druhý den měl v naší škole přednášku o reklamě tentýž mladík. Přivedlo mě to do rozpaků, avšak po půlročním každodenním dopisování, kdy mi psal z celé republiky, jsme se v únoru 1939 zasnoubili a v říjnu téhož roku jsme se vzali. V té době byl zaměstnán u firmy Palaba. Ještě před naším zasnoubením mě seznámil s továrníkem Pálou, který na mě zapůsobil jako velice milý člověk vzbuzující respekt. Také manžel si ho velice vážil. Pracoval u něho sedm roků.“

          Jaroslav Jan Pála byl v období 2. světové války slánským starostou. Do doby, než byl v revolučních dnech 1945 zatčen a obviněn, že zavinil lidickou tragédii, byl úspěšným podnikatelem. Až do své smrti byl vězněn. Nové pohledy na jeho osud přinesl Jiří Červenka v knize „Prokletí továrníka Pály“. Opírá se o dostupné záznamy archivů a svědectví dosud žijících příbuzných J. J. Pály. Vzpomínky na rodinu Pálových zahrnuje ve svém vyprávění také ing. Jaroslav Hnátek, syn ředitele Palaby.

         „V roce 1940 jsme se s manželem Jaromírem odstěhovali do Ostravy. Manžel se narodil 19. února 1914 v Ostravě. Povoláním byl umělecký architekt. Do Slaného přišel pracovat do firmy Palaba. Počátkem války ho továrník J. J. Pála poslal jako obchodního zástupce na Moravu. Se svým švagrem Ladislavem Kopcem založili firmu na výrobu nábytku a akciovou společnost TECHNIA, kterou provozovali až do ,Vítězného února 1948‘!“

          V období okupace od 1. 12. 1939 se zapojil Jaromír Klapal i Ladislav Kopec do protinacistického odboje. Organizace se jmenovaly „Otec a syn“ a „Revoluční garda“. Byli napojeni na majora Reischtettera a Raimunda Čepuru, jehož vysílačku přechovávali ve vulkanizační dílně od roku 1939 až do roku 1941, kdy byli oba zatčeni. Jaromírovi nic neprokázali a po třech měsících byl propuštěn. Ladislav byl ve vězení půl roku. Po propuštění z vězení oba v odboji pokračovali až do 18. 1. 1944, kdy byl Jaromír znovu zatčen a odsouzen. Vězněn byl v Ostravě, Breslau a Neize až do 24. 9. 1944. Odboj byl veden přísnými pravidly, jeho účastníci věděli vždy jen o dvou dalších členech. Svoji mladičkou manželku Jaromír o ničem neinformoval, aby v případě zatčení gestapem nemohla nic vyzradit. K jejímu zatčení a vyslýchání na gestapu skutečně v roce 1942 došlo, ale protože o manželově zapojení nic nevěděla a přes surové výhrůžky nemohla nic prozradit, nakonec ji propustili.

         „23. února 1948 byl manžel zatčen, odvedli ho přímo od večeře, aby nepřekážel. Propuštěn byl za šest týdnů, ale najednou jsme se ocitli v jiné třídní kategorii.“

         Do svého podniku měli oba majitelé dveře zavřené – firma TECHNIA byla znárodněna. Do konce roku 1948 pracoval Jaromír Klapal jako vedoucí v n. p. MATADOR v Praze. Dne 1. ledna 1949 byl jmenován krajským vedoucím n. p. ZDAR, později po sloučení podniků byl jmenován podruhé a úspěšně řídil krajský závod, tzn. 8 obchodních domů a 136 filiálek. Byl hodnocen jako jeden z nejlepších vedoucích.

         Po výměně krajského sekretariátu KSČ byl mezi sedmi krajskými vedoucími v Olomouci vzat do soudní vazby podle § 245 – rozkrádání národního majetku bez vlastního obohacení, kde si pobyl 10 měsíců a 12 dní.

            V roce 1945, kdy byla ČSSD obnovena, se stal Jaromír Klapal jejím členem. Dne 27. června 1948 se ČSSD sloučila s KSČ a on se tak stal automaticky jejím členem. V době, kdy byl v soudní vazbě, od 1. 11. 1950 do 2. 10. 1951, odevzdal 9. 2. 1951 členskou legitimaci KSČ.

         Po návratu z vězení mu nabídli členskou legitimaci KSČ zpět s příslibem návratu do původní funkce v zaměstnání. Rázně odmítl, což se projevilo na jeho budoucím životě.

         „Důležitým člověkem v mém životě byl můj bratr Jaroslav. To už když jsem byla maličká, protože byl o dva roky starší, dával na mě pozor, když bylo třeba, chránil mě a byl velice laskavý. Zvláště, když zemřel náš tatínek, to jsem měla osm roků a bratr deset. Maminka musela velice trpět po smrti svého manžela a Jára vycítil, že musí být oporou i mamince, kterou velice miloval až do její smrti. Naše maminka se znovu vdala po pěti letech vdovství a za rok se nám narodila sestřička Dagmar. To bylo bratrovi šestnáct let.“

         V roce 1939 se Matylda provdala a odstěhovala s manželem do Ostravy. V roce 1940 Jaroslav odešel na nucené práce do Berlína-Grünau. „Tato situace pro něho, jako slušného člověka, byla neúnosná. Žil mezi spolupracovníky různých národností a kvalit. Tam poznal, co je to tvrdý život. Dnes se tomu říká šikana. Není divu, že tam přišel o zdraví. Když se vrátil, zhoršil se mu zrak i sluch a já se dodnes trápím, že jsem se mu více nevěnovala, že jsem mu více nepsala, jak si zasloužil. V roce 1945, kdy se až v červnu vracel z Berlína přes Polsko domů, zůstal u nás v Ostravě, aby se vzpamatoval. Opět měl strach, aby se maminka nevylekala jeho zdravotního stavu. Potom odjel do Slaného a já se mu opět nevěnovala, jak by zasloužil. Není pro mě omluvou, že sama jsem měla hodně starostí, že můj muž byl zavřený, dvakrát po infarktu, a co teprve znárodnění jeho akciové společnosti a jeho politická zatvrzelost. Po válce se můj bratr vzdálil od rodiny a odešel pracovat do divadla. Tato práce byla jeho láskou, byl velice zručný, nápaditý, dělal jevištního mistra. Mnohé triky pro divadelní scénu sám vymýšlel a také sám zhotovil. Mezi divadelníky měl přátele. Říkal, že divadlo je jeho nová rodina.“

          Jaroslav Lapka působil v divadlech v Písku, Českých Budějovicích, na Kladně, v Hořovicích. Byl jedním ze zakládajících členů Krajského divadla v Příbrami, kde setrval až do odchodu do důchodu. Byl vyučen čalouníkem, ale jeho kolegové věděli, že se na něho mohou obrátit s jakýmkoli technickým nebo rukodělným problémem. Zemřel po dlouhé nemoci 8. května 1984 ve věku 64 let. Na jeho život měl velký dopad pobyt v Německu během 2. světové války, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a na pokraji duševního zhroucení.

     „V únoru 1970 zemřel můj manžel. Večer 22. února. Společně jsme se dívali na 22. díl Ságy rodu Forsythů v televizi. Mirek si utíral studený pot z čela a povídá: ,Já ráno jdu na politickou prověrku. Já to snad nepřežiju.‘ To už byla několikátá. Šli jsme spát a najednou mě vzal za ruku a chtěl pravděpodobně vzbudit. Když jsem rozsvítila, viděla jsem, jak v jeho bledosti mu začíná červenat krk a chroptěl. Když jsem vykřikla, přiběhl syn a zavolal sousedku. Přiběhla a poradila Jirkovi, co všechno má udělat. Zavolal lékařku, ale ta konstatovala smrt – mozková příhoda. Všechno se to dělo kolem mne jako film, jehož jsem byla divákem. Jirka poslední službu tatínkovi, jako umytí, oblečení, udělal sám, aby se ho už nikdo nemusel dotýkat. Já jsem nemohla ani plakat.“

         V Ostravě byl Jaromír Klapal od založení členem ČSPB až do své smrti v roce 1970. Po jeho smrti se stala členkou paní Matylda. Po návratu z Ostravy do Slaného v roce 1996 přestoupila do slánské organizace.

 

Dopis pro paní Klapalovou od její sestřenice.

 

         Před začátkem 2. světové války přijížděla k rodičům paní Klapalové její sestřenice Květa z Prahy. Po skončení války se Květa Lapková stala řádovou sestrou Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, přijala jméno Monika Marie a stala se ošetřovatelkou. Nyní z důvodu nemoci žije v Charitním domově Albrechtice, určeném řeholním sestrám.

Obě ženy prošly těžkými životními zkouškami, ale jejich vztah z dětství přetrval i v dospělosti. Se souhlasem své sestřenice, řádové sestry Moniky Marie, se rozhodla Matylda Klapalová vycházet z dopisů, které si spolu vyměňují, a vyprávět její životní příběh.

         „Jak už píšu v úvodu, narodila jsem se v roce 1924 v Praze. Po ukončení obchodní školy jsem nastoupila do Státního – nyní Školního nakladatelství. Protože jsem patřila do ročníku 1924, který ministr Moravec daroval Hitlerovi jako dar, a proto byl vyčleněn na práci a přeškolení do Německa.

          Po obdržení předvolání nás musel každý zaměstnavatel ihned uvolnit ze zaměstnání. Jediná záchrana od Reichu byla: vdát se nebo se přihlásit k Elektrickým podnikům, autobusu nebo vlaku jako průvodčí. Hned jsem této příležitosti využila a přihlásila se k elektrice. Jezdila jsem necelý rok a dostala jsem nové předvolání na pracovní úřad. Musela jsem se podrobit lékařské prohlídce, kde jsem byla uznána za schopnou. Přes razítko Böhmen und Mähren na kennkartě (pozn. Povinnost vlastnit průkaz totožnosti, tzv. kennkartu, vznikla za protektorátu Čechy a Morava. Nařízení o povinnosti vlastnit průkaz totožnosti vydal 17. března 1939 říšský protektor Konstantin von Neurath. Podobný dokument byl v té době již zaveden a užíván v Německu) mně přerazítkovali velké DEUTSCHLAND. Vyfasovala jsem montérky a poučení, co si mám kromě osobních věcí vzít s sebou, dále listinu s oznámením, kdy a v kolik hodin se mám dostavit na pražské hlavní nádraží s tímto dokladem a kennkartou a legitimovat se u pokladny č. 8. Místo určení Stuttgart.         

         V únoru 1944 v doprovodu rodičů jsem se tedy hlásila u pokladny č. 8. Místo jízdenky jsem dostala pletenec vuřtů a chléb. Pak pod dozorem ozbrojených vojáků jsem byla nasměrována do vlaku. Rodiče směli s námi na peron, ale my museli ihned nastoupit a mluvit s nimi jen přes okno. Bylo 8 hodin večer. V 10 hodin museli všichni doprovázející opustit nástupiště a začaly kontroly. Esesáci uzavřeli okna a dveře a chodili po vagonech, zapisovali a počítali nás a prověřovali doklady. Jelo nás 900 chlapců a děvčat. Pak chodil doktor, jestli není někdo nemocný. Pokud měl někdo horečku, musel vystoupit, že pojede příštím transportem. Asi ve 23.30 hod. nám začala hrát kapela. Před půlnocí vlak vyjel směr Stuttgart. Dojedeme? Vlak nejel přímo, často zastavoval a čekal na volnou kolej. Teprve druhý den po 11. hodině jsme projeli Norimberk a zůstali stát někde v polích, poněvadž byl nálet. Padaly bomby a zasáhly i náš vlak. Do toho spadlo sestřelené letadlo a vlak začal hořet. Kdo mohl, utíkal ven z vlaku. Nevěděli jsme, kde jsme, kam utíkáme, ale esesáci nás směrovali přes pole, kudy nás v houfu někam vedli. Kam? Kolik se jich zachránilo? Nevím. Druhý den pak u nás vycházely noviny, kde stálo, že vlak vezoucí českou mládež na práci do Stuttgartu, byl za Norimberkem americkými letadly bombardován, zasažen a nikdo nevyvázl živý. To byla hrozná zpráva pro naše rodiče!

         Nás, kterým se podařilo zachránit, zavedli zatím do koncentračního tábora v Brietenheinau (pozn.„raný divoký tábor“, později pracovní tábor). Nacpali nás do jednoho dřevěného baráku plného štěnic, kde byly jen dřevěné palandy ve třech patrech nad sebou, každá palanda pro čtyři osoby. Štěstí, že jsem se ve vlaku skamarádila s třemi hodnými děvčaty, a tak jsme zabraly jednu spodní palandu. Byla na ní jen jedna slabá a špinavá deka, na tu jsme si lehly i v kabátech a botách, pod hlavou svůj batůžek. Dekou z domova jsme se přikryly. Na třetím patře leželi kluci. Ven se nemohlo. Kromě SS tam hlídkovalo i několik psů. Po spravení kolejí nás všechny umístili do dobytčích vozů a pak jsme absolvovali cestu až do Stuttgartu.“

         Děvčata byla ubytována v provizorní ubytovně ze staré hospody. Po skupinkách byla odváděna na zapracování do továrny Bosch. Oblast byla denně bombardována „zejména v noci. Brzy po našem příjezdu byl nálet tak hrozný, že jsme utíkaly do krytu pro ,auslandry‘, který byl přes několik ulic od našeho lágru. Bomby padaly, baráky padaly, všude hořelo a my nevěděly, kde jsme. Lezly jsme přes trosky, bouchaly na domy dosud stojící, ale nikdo nám neotevřel. Až v jednom domě! Byl to kryt pro Poláky: obyčejný sklep, lavice, bedny, nic víc. Ale jak se ti Poláci vroucně modlili! A my s nimi.

         Cestu do lágru jsme nemohly najít. Naše ulice zmizela, jen náš lágr stál, ale bez oken. I naše továrna byla rozbitá. Tak nás po skupinkách rozdělili do továren v okolí. Pět nás určili do továrny Bosch do Ebersbachu an der Fils. Na noc jsme denně jezdily 32 km vlakem do Stuttgartu. Teprve za delší dobu nás pět přestěhovali do lágru v Ebersbechu, musely jsme pracovat i noční směny.         

         V části továrny stály obrovské stroje. Z jedné strany jsme do nich vkládaly kovové pláty, z druhé vycházely nasekané různé částečky, které se ještě dále zpracovávaly. V jiném úseku byly soustruhy, vrtačky apod. Já jsem pracovala na soustruhu, někdy u vrtačky. Všichni museli mít montérky a děvčata šátky na hlavách, zvláště u vrtačky, aby nám do stroje nepřišly vlasy. Jedné Italce, než stačila vypnout stroj, to úplně skalpovalo hlavu. Také jedné Češce to vlasy zachytlo, ale naštěstí jí jich vytrhlo jen kus. Když jsem na soustruhu nestačila vložit pod nůž takovou součástku-trubičku, zaskřípal nůž a mistr mě div neprobodl očima, měl je takové zlé a láteřil. Musel potom stroj opravit. Když jsem měla plnou bednu obroušených trubiček, šla jsem ke kontrole, tam byl Němec, pan Emil, nebyl na nás zlý. Našel-li něco špatně obroušené, řekl: ,Achtung, Achtung, Auschus‘, a aby to nikdo neviděl, hodil součástku do koše. Jinak tam stále mezi námi chodil zlý esesák. Měl už jen jednu ruku, a proto nemohl být na frontě. Jednoho Španěla zastřelil u stroje. Nevím proč. Druhý den jsem viděla, jak ho v pytli zakopávali za lágrem do škarpy. Ještě tam bylo jedno oddělení, do kterého nikdo nesměl, pracovaly v něm pouze Němky.

      Za lágrem stálo několik dřevěných baráků, kde bydlely polská a ruská děvčata. Polky musely nosit na rukávě našité žluté kolečko, Rusky žlutou hvězdu. Nesměly chodit nikam společně s Němci, jako byl kostel, kino, restaurace apod. Ještě s námi pracovali Italové, Španělé, Francouzi, Holanďané, Belgičané a nás pět Češek. U strojů v továrně nás všechny pomíchali, abychom si nerozuměli. Vedle mě pracoval Francouz, kousek dál Italka.“

         Když se přiblížila fronta, továrnu v Ebersbachu Němci zrušili. Dělníky přesunuli do továren, které ještě byly v chodu. Také pět Češek dostalo od policie z Ebersbachu odhlášku. Měly se přihlásit na pracovním úřadě ve Stuttgartu. „,Bydliště‘ jsme dostaly v tunelu na nádraží, kde už vlaky nejezdily – bylo rozbité. Prý zatím, a práci že nám seženou. Byla zima, v tunelu dvojnásob! Tak jsme si naplánovaly, že utečeme. Ze Stuttgartu už nic nejelo. Proto jsme v noci šly pěšky do Cannstattu, odkud měl být vypraven poslední vlak jedoucí do Prahy.“

          Dívky byly takřka bez peněz, proto si koupily jen lístky na peron a nastoupily do vlaku. Cestou se seznámily s partou jedenácti chlapců, kteří se vraceli z Německa na propustku. Když se vlak blížil k Chebu, půjčilo pět z nich děvčatům propustku a schovali se pod lavicí.

            „Kontrola trvala 2 hodiny. Jenže jsme nepočítali s tím, že esesáci kromě samopalu mají s sebou i psa. Ale Pán Bůh nás zachránil, nás i ty kluky. Když totiž chtěli kontrolovat náš vagon, ozval se venku výkřik, že někdo utíká. Tak ho běželi honit, zabouchli dveře a zapomněli, že nás při kontrole vynechali. Ještě dvě stanice za Chebem byli kluci pod lavicí, dokud nevyměnili lokomotivu a německé strojvedoucí za české.“

          Blížil se konec války, na pracovním úřadě v Praze Květu před obviněním ze svévolného opuštění pracovního tábora v Německu zachránila policejní odhláška z Ebersbachu, mohla tak nastoupit zpět k elektrickým podnikům.          

          „Jezdila jsem 2 týdny, když vypukla revoluce. Dne 5. května jsem nastupovala službu ráno ve 4.30 hodin. Všechno tehdejší dění jsem prožívala v tramvaji. Když volal Rozhlas o pomoc, že se ho Němci chtějí zmocnit, aby Češi nemohli vysílat zprávy a pokyny, že se tam všude střílí, vezli jsme z Kačerova muže na pomoc. To už se stavěly barikády. Naposledy jsme se střetli s německými vojáky před pankráckou věznicí. Chtěli postřílet vězně, většinou politické, ale to už nestihli. Před soudem nastal hrozný boj. Ranění, mrtví, Češi, Němci, stále se střílelo, stavěly barikády. Co jsem viděla naposled, byl německý důstojník stojící ve vojenském autě, který na mě mířil samopalem. Trochu jsem se sehnula a víc nevím.  Byl 5. květen 1945!“

          Těžce poraněnou dívku převezli do nemocnice, kde prodělala tři operace. Po zotavení vstoupila 27. 8. 1945 do Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, 1. září nastoupila do ošetřovatelské školy, po převzetí diplomu dostala řeholní šat a přijala jméno sestra Marie Monika. Po složení řeholních slibů 15. 8. 1949 (pozn. jedná se o tři sliby: čistoty, chudoby a poslušnosti a čtvrtý slib o vytrvalosti do konce života) začala pracovat ve Fakultní nemocnici na Vinohradech. V době hospitalizace v nemocnici byla za svůj postoj v květnovém povstání vyznamenána prezidentem republiky Válečným křížem (pozn. jeho kopie podepsaná ar. gen. Ludvíkem Svobodou je přílohou).

         „Nelituji a nikdy jsem nelitovala, že jsem vstoupila do kláštera a celý svůj život zasvětila Bohu. Jsem šťastná a s nikým bych neměnila. Buď Bohu chvála a dík!“

 

 

Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2012