Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Valerián Klaban (* 1926)

• narozen na Volyni 29. března 1926, otec legionář, 2 bratři, sestra

• po příchodu Rudé armády vstoupil do československé jednotky, zprvu k radistům, poté k tankům

• na frontu nastoupil u polského Krosna

• od Dukly postupoval přes Karpaty ke Stropkovu, poté do Kežmarku, přes Polsko ke Krakowu

• u Raciborze raněn, v půli dubna 1945 propuštěn z nemocnice

• boj o Ostravu, poté přes Olomouc a Litomyšl ku Praze

• do Prahy dorazil 10. května 1945 (pouze dva ze sedmi tanků)

• v červnu/červenci 1945 bránil Bohumín proti Polákům

• do konce ledna 1946 sloužil u tankistů na Hranečníku (Ostrava)

• s bratrem dostali statek v Suchdole nad Odrou, kde žije dodnes

Obecnou školu vychodil na polské škole až do roku 1941. Pocházel z legionářské rodiny a měl dva bratry a jednu sestru.

Po příchodu Rudé armády všichni narukovali do Československé armády. První výcvik prodělal jako radista. Což se mu později hodilo, protože sloužil na tanku T-70 přímo u velitelské roty. A jezdil nejvíce s velitelem (tehdy majorem) Jankem.

„V horách šlo vše pomalu, sem-tam se střílelo, stálo se v obraně a když se potom protrhla ta fronta, tak já jsem většinou s tím lehkým tankem dovážel v noci k ostatním tankům potraviny. Mně jednou řekli, že je tam ta cesta volná a že, můžeme dojet až ke kostelu v Barvínku – tam kde stály naše tanky. No tak jedeme dost rychle, najednou červeným světlem někdo zamával a tak jsem rychle zabrzdil. Ještě tak 2-3 metry a už bychom bývali sletěli z mostu dolů. To byl Rusák a ten povídá: kdepak, tady už ticho, zastavte a zpátky a dokola, jinak se tam vůbec nedostanete. Neboť za tím mostem, asi 50 metrů měli Němci zákopy. Taková hloupá informace to byla, že je cesta volná. Ale nakonec jsem se k těm chlapům v pořádku dostal a všechno jsem jim dovezl. “

Postupně postupovali až ke Stropkovu, kde stáli zase dlouho a dále do Kežmarku a pak přes Polsko až ke Krakowu. Byl převelen k T34 a dělal mířiče. Dostali se k městu „Loslaw“.

„Před městem bylo nádraží, najednou my stojíme na té cestě a naráz vidím jak na nás od strážního domku míří někdo pancéřovou pěstí. Tak jsem na něj otočil kulomet a dělo a vystřelil. Všechno se to rozmetalo. On vystřelil taky, ale my jsme byli dost daleko, takže ta pancéřová pěst spadla kousek před tankem.

Na tom nádraží přijel vlak s Němci, teď to všechno začlo utíkat. Naráz vidíme, jak se z toho města přijel k nádraží obrněný vlak. Nás tam stálo asi sedm, začali jsme po něm pálit, ale ujel do města a ž tam jsme jej zabrali.“

ZÁSAH a handrkování v nemocnici

Jeli jsme po sledu německých tanků a oni po nás začali pálit a třetí ránu jsme už dostali my. Velitel Mrázek to dostal do hlavy a spadl na mě. Já měl střepiny v zádech a šofér povolil brzdu a protože jsme byli mírně do kopce, tak jsme rychle vycouvali. Při ošetřování mi utrhli rukáv a já se pak nemohl sehnat novou uniformu.

Tak jsem v nemocnici přišel do našeho oděvního skladu a ještě že jsem si nechal u sebe pistoli. Většinou to měli na starosti Židi a on mi nechtěl dát mundůr, když nemám u toho kabátu rukáv. Tak jsme se tam ještě tak pohádali, až jsem vytáhl tu pistoli a jestli ještě něco řekne, tak ho tam odkrágluju. Tak mi teda dal anglickou bundu.

V půli dubna jej pustili z nemocnice a on nemohl najít svoji jednotku. Až ve Štěpánkovicích našel bratra  (v nemocnici s prostřelenou rukou). Jeho bratra v nemocnici zmobilizovali Rusové, takže se nakonec dostal k tankům IS.

Dostal se zpět k T34/86 a účastnil se Ostravské operace, kde se zúčastnil se bojů o Ostravu.

Jednou se nám stalo, že za rohem byl zakopaný německý pancéřovník a měl zastřelený vjezd. Tak jsme vystoupili z tanku i s těma chlapama v civilu a vyletěli jsme do poschodí nejbližší budovy a zvrchu jsme na něj dobře viděli. A ani nevím, kterej ho zastřelil.

Potom pokračoval na Prahu. Ze sedmi tanků jsme dojeli do Prahy jen dva – 10.5.1945. „V Praze se ještě střílelo. Po nás po vojácích se ani tak nestřílelo, ale po těch gardistech, co měli na rukávech červený pásky, ještě Němci stříleli. Jak jsme se dostali do hradu, tak tam už byl klid, akorát všechny šuplíky rozházené, někdo měl strach.“

Pak Měcholupy a defilé v Praze, pak hned v červnu/červenci zpět do Ostravy k Bohumínu proti Polákům a tam byli okolo tří týdnů. Posléze sloužil na Hranečníku (Ostrava) až do ledna 1946.

V Suchdole n.O. dostali statek spolu s bratrem a tak se o něj začali starat.

Poselství

Hlavně ať se nefalšuje historie. My jsme šli všichni bojovat za svoji vlast. A hlavně netvrdit, že všechno udělal Hitler, když to dělali prostí vojáci bez donucení.