major v. v. Valerián Klaban

Hlavně aby se nefalšovala historie naše. Hlavně aby se lidi trochu měli k sobě a věřili tomu. Vždyť my jsme šli za svoji vlast bojovat jak jeden. Život nebyl pro člověka nic, aby bylo svobodné Československo. Dneska jsou i senátoři takoví, že jsou proti tomu – nemám slova – pomáhají Němcům, kteří vraždili ty národy. Vykládají, že to Hitler všecko udělal. Vždyť to vojáci stříleli, a ne Hitler, sakra! Hitler byl vinen, to je samozřejmá věc, ale vojáci to nemuseli tak dělat, jak oni to dělali. My jsme nestříleli nikdy řádné lidi. Ačkoli tady jsem slyšel už kolikrát, že vojáci čeští tam postříleli kdesi v západních Čechách – já nevím, že by tam někdo střílel normální civilní Němce. To já nedovedu pochopit a nevím, teda nevěřím tomu. Jestli se někde něco – co dělali gardisté, to dělali, to jo. Ale to byla doba taková. To musí někdo vědět, co ti lidi zkusili. Ti, co zkusili, to ani tak nedělali – ti, co nezkusili, většinou, co se jenom mstili na Němcích. (Šel byste bojovat znovu?) No, už jsem starej a hluchej, ale když by to muselo bejt, tak jo.

Lidi nás hrozně vítali, salámy nám házeli, pivo nám donesli, to jsme první pivo tam pili. Za chvilku přiletěl někdo, že na nádraží Němci dělají cirkus. Tak jsme valili na to nádraží, když Němci viděli, že jedou tanky, tak mazali. Teď si představte, celá cesta, německých vojáků tisíce, německé tanky, auta, pěšáci. My jsme zastavili tu kolonu, že musíme projet. To se po cestě nedalo, neboť byla plná těch lidí. Museli jsme vyjet bokem, asi sedm nás vyjelo na Prahu z toho Olomouce, Praha volala o pomoc. Hned ráno jsme vyjeli, ale to nebylo tak jednoduché. Bylo osmého nebo devátého ráno, Praha volala o pomoc už dřív, jak jsme byli ještě tam. V Litomyšli už jsme ty Němce objížděli. To taky nebyla sranda, my jsme do Prahy dojeli dva, jinak to zůstalo po cestě. Devátého jsme celý den jeli až do čtyř hodin do rána. Pak aspoň na chvilku odpočineme, to se zdálo, ale tanky německé za námi. Tak jsme jeli furt – tři už, a ty tanky za námi německé, a nikoho nikde, že by nějakých vojáků pěšáků nebo něco. Jenom tři holé tanky, my jsme neměli ani automatčíka. Tři holé tanky jsme valili jeden za druhým na tu Prahu. Natankovali jsme v noci, nachystali všecko, aby nám to už do té Prahy stačilo. A taky jsme se trochu prospali a přijeli jsme do Prahy asi desátého v osm hodin.

My jsme jeli po sledu německých tanků. Najednou vidíme ty tanky německé, tak jsme začli po nich pálit. Jeden křičel, že hoří, druhý – vyskakujou chlapi, a třetí ránu jsme dostali my. Velitel to dostal do hlavy, spadl na mě. (Tam seděl řidič, nad ním seděl miřič, nad vámi seděl ještě velitel, tady byl nabiječ a mladší mechanik u kulometu předního.) Tak ten Mrázek byl úplně hned … a jak to prásklo, tak já jsem těmi střepinami byl raněn do celých zad. Šofér povolil brzdu, neboť jsme byli do kopce, z toho kopce sjel dolů a tam už mě vytáhli z tanku. Vytáhli mě, chtěli mě svlíknout, viděli, že krvácím, tak mi utrhli rukáv u kabátu. Přišel jsem do nemocnice bez rukávu, byl tam náš sklad – ještě, že jsem si tu pistoli nechal, že jsem ji nedal, když jsem šel do nemocnice, že jsem ji měl s sebou, tak jsem ji schovával – tam byl náš sklad oděvní – Židi to většinou měli, oni takové věci dělali – mně nechtěl dát, že nemám rukáv od toho kabátu. My jsme se tam ještě tak pohádali, já jsem vytáhl pistoli, povídám, jestli ještě něco řekne, tak ho tam vodkrágluju. Tak mi dal anglickou bundu.

Ve Štěpánkovicích jsem našel bráchu. Byl raněný, byl automatčík, měl prostřelenou ruku. Když byl v nemocnici, tak ho mobilizovali Rusové a dostal se k ruským ISkám, k těm těžkým stalincům – tankům. U těch tanků byl asi půl roku. Potom, jak jsme se potkali, tak zas už se koukal dostat k nám, jenže nikdy jsme nebyli spolu, já jsem vždycky byl někde jinde a on byl někde jinde. Za celou dobu jsem ho neviděl, až ve Štěpánkovicích.

Bratr byl tady v Suchdole, měli jsme statek tam dole. Byl to větší statek, že ho budeme mít dva dohromady, tak jsem přišel k němu. On byl na Žatecku a přidělili ho sem na Moravu. My jsme byli pátý správce statku, tam byli tři holubi a jedna kráva. To bylo všechno, co jsme zastali na tom statku. A hospodařili jsme, pak brácha šel v padesátém roce do družstva, ale já jsem nechtěl jít do družstva, já jsem se hádal. Předseda na mě, že mě postaví pod stěnku, jak to dělali v Rusku. Já jsem povídal: tak chcípnu najednou, nebudu chcípat pomalu. Neboť jsme věděli, jak to bylo v kolchozách, my jsme se tam blízko narodili a věděli, jaké to bylo. A pak jsme byli sousedi s tím, co tak na mě vyjel. On dneska už je po smrti, chudák. Dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí.

Přijeli jsme až na Hrad k bráně. Já a ještě jeden, Šerák od nás, z vedlejší vesnice. V Praze se ještě střílelo. Po nás po vojákách už tak nestříleli, ale po těch gardistech, co měli na rukách červené pásky, ještě stříleli Němci svrchu kdesi z těch pater. Když jsme se dostali na Hrad dovnitř za bránu, už byl trochu klid, tam bylo všecko rozházené, šuplíky byly vyházené, papíry rozházené po celých kancelářích. Někdo měl strach. Zajímavé, jsme povídali, přece nikdo tu nikde není, ale všecky ty šuplíky, ty šteláře, takové ty papíry, to všecko bylo vyházené, někdo něco musel hledat. Stáli jsme ještě do večera na Hradě, pak jsme se přestěhovali z Prahy – ještě dojely některé tanky – do Měcholup. Stáli jsme v Měcholupech na hřišti, pak jsme jeli do Prahy na to defilé.

To šlo pomalu v těch horách, neutíkalo to, jenom sem tam se střílelo, stálo se v obraně a když se potom protrhla ta fronta, já jsem většinou s tím lehkým tankem dovážel v noci potraviny k těm tankům, jak byly u těch hranic. Mně řekli, že je tam ta cesta volná a že můžeme projet až ke kostelu v Barvínku, tam co stály naše čtyři tanky. No a přijedem – dost rychle jsme jeli – najednou červeným světlem někdo zamával – tak co? – jsem zabrzdil. Možná tak 2-3 metry a už bychom bývali sletěli z mostu dolů. Že prý cesta je volná a můžeme jet? To byl Rusák a ten povídá: kdepak, tady už ticho, zastavte a pomalinku musíte zpátky a tam tou cestou a dokola, jinak byste se tam vůbec nedostali. Poněvadž za tím mostem, asi 50 nebo 100 metrů, měli Němci zákopy, to jsme nevěděli. Ale dostal jsem se k těm tankům, k těm chlapům, dovezl jsem jim všecko.

Pak jsme se dostali až před město Wodzisław, nebo Loslau mu říkali. Před ním bylo nádraží. My jsme stáli na cestě, trať byla tak – a teď vidím, že u strážního domku – pancéřovou pěstí na nás! Tak jsem nečekal, to bych ho nezastřelil, vytočil jsem kulomet a dělo, celou věží. To jenom rozlítlo se, a už jsme měli volno. On vystřelil taky, ale byli jsme dost daleko, takže před tankem spadla ta pancéřovka, do tanku to nedolítlo. Pak na nádraží přijel vlak s Němci, to začlo všechno utíkat. To víte, co to bylo za vojnu, to se dneska snad ani nedá vykládat. Najednou vidíme, že z města Loslau přijel obrněný vlak úžlabím k nádraží. Bylo nás asi sedm na té cestě. Začali jsme po něm pálit, kdo ho první uviděl. Jak slyšel, že se tam střílí, začal uhýbat. Když jel tou roklí, tak do zadku jsme mu nějakou ránu pustili, ale pak jsme ho našli až v Loslau, ve městě. Tam jsme ho zabrali.

Jeli jsme na Starou Bělou, z Ostravy na Bělský les, tam byli Němci, zdrhali, tak jsme po nich trošku stříleli. Dostali jsme se tam do jedné ulice – tam byla cesta tak, tam byl jeden tank, já jsem byl asi druhý. Tam byl strom, a tady byl barák, těsně u baráku, tak jsem vylezl a povídám: já tě navedu, tam zajedem, aby nás nebylo tak vidět. My jsme se sotva zastavili, najednou jsme dostali tři rány do boku. Nebyly zápalné, jenom to probily, ale začalo to doutnat, koukám, chlapi vyskakujou. Mně se nestalo nic, jenom jsem byl hluchý, ale tu velitelskou věžičku to ustřihlo zas. Povídám, kdyby ten miřič tam byl, tak přišel o hlavu.

Naše vesnice si postavila malou školu. Neučilo se tam česky, ale učili nás polsky, neměli jsme českého učitele. To byla malá vesnička, jenom 46 čísel. Učili jsme se jenom polsky a potom, když přišli Rusové, tak ukrajinsky a zas ne polsky, a přišli Němci, tak jsme se učili německy, ale to jsem se učil asi jeden rok, ani ne dokonce. Poté už jsem nenastoupil do školy, bylo mi patnáct roků.

Tam už po našem baráku nic nezůstalo. My jsme tam měli větší statek, tam udělali kolchoz, tak tam byly teletníky nějaké, barák byl rozebraný. Manželka tam byla dvakrát ještě potom, se zájezdem. Já jsem tam byl jednou. Autem jsme byli jednou v Lucku, z Lucka jsme se chtěli dostat domů, kdepak, nepustili nás. To bylo v roce sedmdesátnějakém, nebo šedesátnějakém, nevzpomenu si, to je jedno, ale kdepak nás pustit na vesnici. Tak jsme jeli autobusem, ruským. Ještě jsme měli dva kilometry k nám, nebo tři, do té vesnice, co jsme byli, že je tam bratrance dcera. On už je po smrti, ale dcera se tam vdala, tak tam zůstala. Jeli jsme k nim se podívat. Tím autobusem jsme se dostali aspoň tam do té jedné vesnice, tak jsme toho šoféra museli uplatit, aby nás dovezl ještě aspoň k té vesnici. Takové tam byly pořádky, tam se vždycky uplatilo všecko.

Před Olomoucem zas ranili nějakého Pluhaře, velitele tanku. Tak já jsem nasedl do Pluhařova tanku a jeli jsme na Olomouc, to byla též taková… V osm hodin byla kapitulace, Němci už kapitulovali, ale ještě nám dali takovou palbu, že jsme nemohli projet, jak měli strach. Přes otevřený terén jsme se proplížili pěšáci po příkopě, a chlapi plnou rychlostí proletěli přes ten otevřený terén. Tam jsme nasedli a jeli do Olomouce. Povídal jsem, vždyť nakonec se nenecháme pozabíjet. Tak jsme to tak vyjeli, když on velkou rychlostí prolítne. To byl otevřený terén řekněme 50-60 metrů, kde oni to měli zastřílené. Tak jsme se dostali do Olomouce a ráno už na Prahu.