Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Klaban (* 1930)

• narozen 9. července 1930 v Hradci Králové

• po skončení války v roce 1945 stál u obnovení činnosti skautských oddílů v Pardubicích

• v letech 1945-1948 aktivně činný v pardubickém 14. oddíle

• po únorovém převratu vlastní expedice do hor s přáteli a rodinou

• kvůli původu rodičů nebyl v Praze přijat na vysokou školu, po roce praxe nakonec vystudoval VŠCHT v Pardubicích

• v roce 1968 stál u obnovení skautingu

• v letech normalizace se snažil udržet skautskou myšlenku v rámci pionýrského oddílu Horizont

• po roce 1989 pomáhá obnovovat pardubický roverský kmen PARS

• roku 1998 spoluzakládá „Skautskou univerzitu Pardubice“

Součástí skautské výchovy by mělo být vychovávat lidi šťastné a spokojené, říká

po celoživotních úvahách na téma role skautingu ve společnosti

Dětství a rodina

Jiří Klaban se narodil 9. 7. 1930 v Hradci Králové jako syn živnostníka – otec měl vlastní obchod. Celý svůj pozdější život ale prožil v Pardubicích.

Skautské začátky

Skautovat začal Jiří Klaban – Kyb v patnácti letech. Díky inspiraci knihami Jaroslava Foglara a čtení časopisu Mladý hlasatel se nadchl pro skautský způsob života (Jiří Klaban doslova hovoří o „přípravě na skauting za protektorátu“). Krátce po skončení války stál, spolu s asi 150 dalšími lidmi, u znovuobnovení činnosti pardubických skautských oddílů. On sám začal chodit do 4. oddílu. Během let 1945 až 1948 se věnuje oddílové činnosti a spolu s ostatními skautingem v té době takřka žijí – kromě výroby různých potřebných věcí pro oddílovou činnost se s nejlepším kamarádem Milošem Potěšilem věnují organizaci „roverských puťáků“, navštěvují se s různými dalšími oddíly (s dívčím oddílem, s vodáky z Kolína), a to nejen během letních táborů, ale i v průběhu roku. V roce 1948 absolvuje Jiří Klaban – Kyb lesní školu na zámku Štiřín (ten byl v té době majetkem Junáka), kterou vede pozdější předseda akčního výboru Junáka, jenž měl za úkol převedení Junáka pod politicky orientovaného pionýra). Během těchto let podniká řadu výletů (často dvoučlenných, s kamarádem Milošem Potěšilem) především do českého pohraničí, které je v té době opuštěno sudetskými Němci a je jen pomalu znovu osídlováno (Orlické hory, Jeseníky). Na jednom z těchto „puťáků“ při návštěvě Němci nedávno opuštěné tvrze Dobrošov v Orlických horách málem přišel při nočním prozkoumávání terénu hradu o život, kdyby si na poslední chvíli nevšiml hluboké studny před sebou.

Skautování a život po roce 1948

Po zákazu skautingu komunisty v roce 1948 začal Jiří Klaban razit svůj vlastní, „osobní“ skauting. Zajímá ho především rovering a, jak sám říká, inspiroval se Rowerskými dopisy od Mirka Vosátky – Grizzlyho. Věnuje se hlavně roveringu zaměřenému na putování, cestování a poznávání nových míst – a to nejdříve opět s celoživotním kamarádem Milošem, s nímž jezdili například na motocyklu pod stan na Slovensko, kde pak chodili na hřebenové túry. Zkrátka, ježdění do přírody, a to zejména do hor, je, jak se zdá, celoživotním koníčkem Jiřího Klabana, kterého se nevzdal ani v době zákazu skautování. Na expedici do hor pozval i svou budoucí manželku, se kterou se seznámil na vysoké škole a s níž se v roce 1956 vzali (a žijí spolu dodnes). „Od tý doby žijeme společně, nerozvedli jsme se, přestože každej jsme jinej, někdy to jde na nervy, ale vydrželi jsme to – zatímco mám pocit, že dnešní mládeži stačí malý nedorozumění a už touží po rozvodu. My jsme teda ty nedorozumění měli taky, ale vždycky jsme je nějak ukočírovali.“

Se svou budoucí manželkou se Jiří Klaban seznamuje na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Už odmala ho totiž bavila chemie, z čehož byl sice otec - obchodník nešťastný, ale J. K. říká, že by se stejně do obchodu nehodil. Jeho matka říkala: „Vždyť ten kluk ani neumí pořádně pozdravit!“ Pamětník se rozhodl věnovat se po vystudování střední školy chemii i profesně. Problém byl ovšem v tom, že se nedostal na VŠCHT do Prahy – kvůli tomu, že neměl po rodičích - živnostnících dělnický původ. Po dohodě otce s vedoucím závodu v Semtíně tak nastoupil místo na školu do laboratoře jako laborant. Práce Jiřího Klabana bavila a o rok později se dostal (už se správným dělnickým původem, díky roční praxi v chemickém závodě) na nově vzniklou Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. J. K. dodává, že byl nakonec rád, že nešel do Prahy, neboť na škole v Pardubicích, kde byla vojenská katedra, si zároveň odbyl vojenskou praxi a školu tak opouští nejen jako inženýr chemie, ale už i jako podporučík – na rozdíl od pražských absolventů, kteří po škole museli ještě na povinnou vojnu: „Nikdy nevíte, co je pro vás v životě dobrý.“

Po skončení školy začal Jiří Klaban pracovat v tehdejším Ústavu pro plastické hmoty (dnešní SynPo) v Semtíně, ve kterém pracoval celý svůj pozdější život až do důchodu. Udělal si zde i vědeckou aspiranturu. Jako vědecký pracovník z jednoho patentu zafinancoval expedici se synem do Norska, kam je pravděpodobně pustili jen díky tomu, že nejeli jako celá rodina – Jiří Klaban totiž nechal doma manželku. Na expedici jeli vlakem a veškeré vybavení (včetně jídla) si vezli s sebou z Československa. Po návratu z bohatého a svobodného Norska Kyb promítá fotografie z expedice svým přátelům, čímž pravděpodobně páchá protistátní činnost – naštěstí ale vše dopadlo dobře a Jiří Klaban z toho neměl žádné problémy.

V roce 1968 stojí podruhé ve svém životě Jiří Klaban u znovuobnovení pardubického skautingu, o rok později u jeho opětovného převedení pod pionýra. Tentokrát se ale s oddílem a s ostatními skautskými vedoucími rozhodnou, že oddíl sice pod pionýra převedou, aby děti nemusely jinam a byly tak ušetřeny ideologické výchovy, budou ale nadále „páchat“ skautskou činnost, kterou se rozhodli maskovat pod expediční rámec. Oddíl Horizont tak nepřerušeně funguje až do roku 1989 a poté plynule přechází pod 4. skautský oddíl. Ale nepředbíhejme.

Mezi lety 1968 a 1989; normalizační skauting v Pardubicích

Nadále tedy oddíl funguje podobným způsobem. Tábory se odehrávají na různých místech, obyčejně na pronajatých soukromých pozemcích, a to jak v Čechách, tak i na Moravě a často i na Slovensku. Z táboření ve Slovenském ráji má Jiří Klaban také řadu vzpomínek – jednak problémy se zajištěním pitné vody (táboření jim chtěl nejspíš někdo překazit, Jiří Klaban a ostatní vedoucí na to ale včas přišli) a problémy s kontrolou hygieny (právě kvůli vodě, které údajně nebyl dostatek). Vzpomíná také mnoho různých výletů, ať už do Vysokých Tater, do Roháčů nebo z polské strany přes Zakopane opět  do Vysokých Tater.

Dramatický výstup zažili na výletě z tábora, pořádaného ve Slovenském ráji. Jiří Klaban se rozhodl, že vezme partu starších skautů na výstup do Roháčů. Během výletu se ale udělalo špatné počasí, a navíc nenašli salaš, kde měli v plánu v dešti přespat, a tak byli nuceni postavit stany a promoklí se rozhodovali, zda expedici vzdají, nebo se dokážou překonat a výstup dokončí. Jiří Klaban tehdy nechal rozhodovat kluky se slovy, že teď mají možnost vyzkoušet si skauting v praxi a příležitost ukázat, co v nich opravdu je. Nakonec vše dopadlo dobře a rozhodli se výstup dokončit, za což byli další den odměněni nejen sluncem, ale také dobrým pocitem z překonání sebe sama. Podobným způsobem s nejstaršími skauty (včetně syna pana Klabana) absolvovali během táborového běhu přechod tatranského hřebenu z polské na slovenskou stranu.

V roce 1973 se vedení oddílu Horizont rozhodlo, že tábor v Teplických skalách pojme v indiánském duchu, aby ani tehdejší generace dětí nebyla o tento tradiční, skoro by se dalo říct kultovní, námět ochuzena. Což bylo poměrně riskantní, neboť, jak uvádí Jiří Klaban, indiáni kontrolám evokovali zakázaný skauting, a pokud kontrola přišla, byl z toho zaručeně problém (podobně skončil 6. pardubický oddíl). Nicméně vůle jít proti byla velká, a tak se rozhodli skutečně udělat tábor s tímto tématem, ovšem nachystali si zároveň argumenty pro případnou kontrolu, která by pojala podezření. Zjistili si, že Bedřich Engels ve svém díle uvádí indiány jako příklad tzv. prvobytně pospolné společnosti, a rozhodli se tábor teoreticky pojmout jako trénink tohoto soužití. Navíc měli štěstí – zrovna v tomto roce se v Americe indiáni vzbouřili proti „kapitalistům“ a v socialistickém Československu toho byly hned plné noviny. Vyvěsili tedy na táborový oznamovatel reportáž z Mladého světa o tomto povstání a kontrola proběhla naprosto v pořádku. Navštívil je dokonce redaktor z Rudého práva, nadšený horolezec, který si tábor vybral díky jeho poloze v Teplických skalách. Nejenže vzal oddíl „lézt“, ale dokonce o něm napsal článek, který vyšel v Rudém právu v září. Takto se tedy Jiří Klaban a jeho oddíl vypořádali s komunistickými kontrolami od SSM.

Zároveň pořádali i zahraniční expedice – s „rovery“ uskutečnili jednu do Bulharska do pohoří Pirin. Jiří Klaban tehdy vyrazil se stejnými kluky, se kterými dělal předtím expedice do Tater – hodily se jim tedy veškeré nabyté zkušenosti, které nyní měli možnost využít i v zahraničním prostředí. Po příjezdu do národního parku Pirin ale zjistili, že se zde nesmí tábořit. Rozhodli se však, že stejně expedici uskuteční a stany budou stavět až za tmy. Už během prvního dne ale narazili na spoustu dalších „turistů“, kteří také v národním parku tábořili, a zjistili, že to asi nebude tak velký problém. Nicméně nakonec byli stejně jednou nuceni bivakovat na jednom z vrcholů Pirinu ve výšce asi 2500 m n. m., protože dole zahlédli pravděpodobně hlídku národního parku. Expedici zakončili návštěvou pobřeží Černého moře, neboť mnoho z nich moře předtím v životě nevidělo.

Po roce 1989 aneb Obnovování roverské činnosti v Pardubicích

V roce 1989 opět dochází ke známé situaci. Jiří Klaban stojí znovu u obnovení pardubického skautingu, a to tentokrát již potřetí. Dochází ke slavnostnímu činovnickému slibu vedoucích, kteří se všichni společně sešli u jednoho z nich na chatě nedaleko Pardubic. Z dosavadního pionýrského oddílu Horizont se stává 4. skautský oddíl. V roce 1990 se pořádá 1. skautský pardubický ples, na němž Kyb promítá fotografie z expedic a z činnosti oddílu z let 1968–1989. Všímá si zájmu mladých skautů, a tak je osloví s nabídkou uspořádání něčeho podobného, společně s dívčím oddílem. Tak se zrodí myšlenka založení roverského kmene PARSu. Začínají dělat pravidelné schůzky a dohodnou se na uspořádání společného letního tábora na Šumavě, v místech, kam se předtím nesmělo. Jako roverský kmen dali během roku dohromady i vlastní „expediční knihu“, která se později stala motivačním nástrojem i pro další činnost a také pro mladší „PARSáky“.

Spolu s PARSem absolvoval Jiří Klaban řadu dalších výprav, akcí a expedic, jako například roverské setkání Ortel, pořádané libereckými rovery, nebo přechod kyselými dešti zdevastovaných Jizerských hor v roce 1993 a jejich focení a porovnávání fotografií s rokem 1974, kdy Jiří Klaban udělal podobnou akci. Z tohoto projektu pak uspořádali jako výstup i diashow pro veřejnost. Činnost roverského oddílu pokračovala podobným způsobem asi další dva roky, mezitím absolvoval PARS řadu dalších akcí, například přednášku Václava Břicháčka, vodácké výlety, zimní táboření na Kybově chalupě na Vápenném Podole, přípravu Svojsíkova závodu či exkurzi na pardubickém závodišti. Rozhodli se také společně strávit i silvestr, takzvaný PARSil (tradice této akce se v PARSu drží dodnes). Častým výstupem PARSáckých akcí byly různé diashow a aktivity pro veřejnost, které představovaly jednak motivační nástroj pro další činnost, ale také hmatatelný výsledek všech roverských expedic, na které byl kmen patřičně hrdý. Podobným způsobem byla zdokumentována a následně na víkendové akci pro ostatní skauty a veřejnost představena i tzv. expedice Vltava, tedy puťák na Šumavu, dokonce s přespáním v národním parku. Jiří Klaban dodává, že to nebyl záměr, nicméně v nouzi jim nic jiného nezbylo, a tak se rozhodli zabivakovat stylem „rozptylová loučka“ – každý se vydal přespat jiným směrem a ráno se opět sešli na stejném místě.

S PARSem zažil Jiří Klaban vzhledem ke svému zdravotnímu stavu i řadu dramatických chvil, jako například na táboře v Novohradských horách, který společně se svým kamarádem pro pardubické rovery připravovali. Při nočním bivakování na cyklistickém výjezdu je zastihla bouřka a Jiří Klaban, vědom si své nemoci, musel celou noc probdít, aby ve spánku nepromokl a neprochladl, což by mu způsobilo vážné zdravotní obtíže. Na tomto táboře navštívil PARS i Kybův starý známý, skautský spisovatel Mirko Vosátka – Grizzly, který PARSu nabídl společnou expedici do Julských Alp. Nakonec se však, kvůli organizačním zmatkům, neuskutečnila a Jiří Klaban od PARSu odchází a věnuje se již jen táborům 1. oddílu, později začíná organizovat oldskautské tábory, jejichž tradice přetrvává dodnes.

SKUNIPA

V roce 1998 se Jiří Klaban společně s několika dalšími lidmi pouští do dalšího významného projektu – jak sám říká, šest set let po založení Univerzity Karlovy zakládá „Skautskou univerzitu Pardubice“, neboli zkráceně SKUNIPu. Její náplní je pravidelné pořádání přednášek a diskusí na různá témata s odborníky daného oboru (přednášeli zde např. Václav Břicháček, Jiří Šolc, Helena Illnerová, Vladimír Lemberk, Jiří Pilka, Martin Bursík, Jaroslav Pavlíček a řada dalších významných osobností českého skautingu). Zajímavým zpestřením programu bylo promítání natočené přednášky mladoboleslavského skauta, horolezce a dobrodruha Tomáše Maršíka, který dnes žije na Aljašce.

Cílem přednášek je především zprostředkování setkání s osobnostmi pro místní rovery a činovníky Junáka, v neposlední řadě ale také hledání programu pro skauty v příštím století. Na činnost univerzity navazují další aktivity, jako např. tzv. lezení osmitisícovek, což je program roverských výzev pro sebezdokonalování a sebepoznávání. Jiří Klaban řídil činnost Skautské univerzity Pardubice až do roku 2003, poté univerzita funguje s krátkými přestávkami do roku 2008, kdy došlo k jejímu předání mladší generaci. Od té doby se zatím nenašel nikdo, kdy by byl ochoten SKUNIPu znovu pořádně rozjet.

Závěr, „koncovka“

V podstatě v rámci skautské univerzity vymyslel Jiří Klaban i svou vizi „Šťastné planety Felix“. Jak sám říká, zázrak je, že se na naší planetě objevil život, ale druhým zázrakem by bylo, kdyby všichni na této planetě dokázali žít šťastný život. Idea vychází z Maslowovy pyramidy lidských potřeb a navazuje na skautské ideály a poslání skautingu. Vzhledem k prožitým událostem ve dvacátém století by se skauting měl, podle Jiřího Klabana – Kyba, snažit vychovávat lidi tak, aby dokázali žít šťastně. Neboť ten, kdo je šťastný, nemá potřebu škodit ostatním, a naopak se snaží šířit štěstí kolem sebe. Toto přesvědčení vychází z jeho vlastní zkušenosti, neboť jemu se podařilo, navzdory všem různým režimům a událostem ve 20. století, prožít celý svůj život šťastně a spokojeně, a navíc se snažil dělat pro okolí prospěšné věci, ať už to bylo vedení skautského oddílu v době, kdy byl skauting přísně zakázaný, obnovování roverské činnosti v době, kdy sotva kdo věděl, co s odrostlými skauty - rovery dělat, nebo založení Skautské univerzity Pardubice v době, kdy stál skauting na křižovatce a probíhaly debaty nad jeho dalším směřováním, k jehož podobě přednášky osobností na SKUNIPě nepochybně přispěly významnou měrou. Podobně vnímá Jiří Klaban i problémy třetího světa, a i proto se rozhodl, po vzoru Billa Gatese a Šimona Pánka (mimochodem také skautů) dávat část svých peněz obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni na pomoc v boji proti chudobě.