Jiří Klaban

„V roce ’98, což je 600 let po Karlovi IV., jsme založili Skautskou univerzitu Pardubice. Na univerzitě za deset let proběhlo každý rok pět přednášek – každé dva měsíce byla jedna přednáška. Zvali jsme sem skautské osobnosti, a smyslem univerzity mělo být hledání programu pro skauty pro příští století – byl tady Břicháček, Šolc, Illnerová, Lemberk – ten tu byl dvakrát, Pilka tady mluvil o hudbě, i takovou atrakci jsme tenkrát udělali, že já jsem sehnal kontakt na Tomáše Maršíka, který žije dneska na Aljašce…“

„Původně jsem si vymyslel takovou pohádku pro oldskauty na Pařezskou Lhotu, kam jezdíme na tábory, šťastnou planetu. K tomu mě vedlo to, že na internetu existuje spousta krásných klipů a obrázků z přírody, ale i z lidský civilizace, a že to je ojedinělý. Říká se, že život na modré planetě je zázrak, protože nastavení fyzikálních podmínek je tak jedinečný, že zatím se nenašlo nic dalšího podobnýho, i když to třeba může být pravděpodobný. Takže řada lidí říká, že to je zázrak, že ten život tady existuje. A já říkám, že druhý zázrak by byl, kdyby lidi dokázali vytvořit šťastnou planetu z té modré planety. Když se řekne štěstí, tak to je tak široký pojem, ale existuje psycholog, pan Maslow, který definoval lidské potřeby, a já si myslím, že dostupnost pro splnění těchto lidských potřeb pro všechny obyvatele planety by byl základ pro šťastnou planetu. Takže bojovat o dostupnost těchto potřeb pro všechny lidi na planetě by znamenalo blížit se k ideálu šťastné planety, což je samozřejmě běh na dlouhou trať. A mně připadá přirozený, protože celý život skautuju, že skauting se svými ideály má nejblíž k ideálu šťastné planety.“