Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Kirchnerová (* 1939)

• narozena 25. října 1939 v osadě Šentál (německy Schönthal, dnes Krásné)

• pochází z národnostně smíšeného manželství Čecha a Němky

• za druhé světové války padli v řadách wehrmachtu čtyři její strýcové

• díky otcově českým kořenům rodinu nezařadili do odsunu Němců

• příbuzní z matčiny strany odsunuti do Německa

• z politických důvodů vyloučena ze zdravotní školy

• pracovala ve stavebnictví

• v době natáčení v roce 2024 bydlela v Šumperku

Markéta Kirchnerová doma uchovává bohatou sbírku rodinných fotografií. Na jedné z nich je vyobrazen svatební den tety a strýce Eduarda a Elisabeth Kleinerových. Stojí na ní společně se svými svědky a zároveň švagry. Tehdy nejspíš žili v nadějích a očekávání, ale jejich životy zcela zničila druhá světová válka. Všichni muži na fotografii padli v bojích a Elisabeth, stejně jako celá její rodina, musela v roce 1946 opustit domov, aby ji ve vagónu původně určeném na převoz dobytka odvezli do pro ni zcela neznámého světa. Podobný osud měla celá německá část příbuzenstva Markéty Kirchnerové. V řadách wehrmachtu zahynuli čtyři její strýcové a dědeček i všichni ostatní příbuzní museli nastoupit do odsunu Němců.

Z dnes již neexistujícího světa

Markéta Kirchnerová se narodila 25. října 1939 v osadě Šentál (německy Schönthal, dnes Krásné), která spadala pod obec Hraběšice (německy Rabenseifen). Na svět přišla jako druhé ze čtyř dětí rodičům Miloslavovi a Anně Mackovým. V té době rodina bydlela v domě dědečka Johanna Schnaubelta. Tak jako všichni obyvatelé osady i dědeček byl německé národnosti. Dům měli přibližně v polovině osady, v níž tehdy v čtyřiačtyřiceti domech postavených ve strmém kopci bydlelo více než stopadesát obyvatel. Dnes je to jen chatová oblast, kde se jen hrstka lidí hlásí k trvalému bydlišti.

Rodným jazykem Markétina otce ale byla čeština. Severozápadní Morava sice patřila do Sudet, to jest pohraniční oblasti Česka, kde do roku 1946 převažovalo německé osídlení, ale silné zastoupení zde měla i česká menšina, a to zejména na Zábřežsku a částečně na Šumpersku. I když zde existovalo výrazné rozhraní mezi českými a německými oblastmi, jen s minimem národnostně smíšených obcí, Češi často pracovali u Němců a naopak. Někteří Češi pak v obcích zůstávali a vzali si manželky německé národnosti, mluvili pak jazykem svých sousedů. To byl i případ Miloslava Macka, který v patnácti letech odešel z čistě českých Jakubovic do služby v německé obci Frankštát (německy Frankstadt, od roku 1947 Nový Malín). Právě tam se seznámil s Annou, která sloužila na stejném hospodářství. V únoru 1939 se vzali. To už čtyři měsíce tato oblast spadala do Říšské župy Sudety, po mnichovské dohodě Němci zabraného pohraničí.

Válka brala lidské životy

V Šentálu rodina bydlela do roku 1941, kdy se přestěhovali do pronajatého výměnku právě v blízkém Frankštátu. V Evropě už dva roky zuřila druhá světová válka a muži německé národnosti podléhali branné povinnosti. Markétina maminka pocházela z šesti sourozenců. Měla bratra Franze a čtyři sestry Marii, Bertu, Elfriedu a Elisabeth. Franz i všichni manželé sester museli narukovat do wehrmachtu. Přežil jen strýc Josef Lack. Franz Schnaubelt padl ve svých devětadvaceti letech 2. dubna 1944 v bojích u moldavského Kišiněva, Johann Wanke 28. června 1943 ve svých devětatřiceti letech a domů se už nevrátili ani Josef Mükusch a Eduard Kleiner. Po Johannu Wanke zůstaly dvě dcery, po Josefu Mükusch dcera a dva synové.

Báli se, co přijde

První výrazné vzpomínky Markéty Kirchnerové se váží až ke konci války. Krátce před příchodem sovětských vojsk do Frankštátu se rodina rozhodla pro útěk k dědečkovi do odlehlého Šentálu, kam se uchýlily i ostatní matčiny sestry se svými dětmi. Za domem pak vykopali díru, kterou přikryli větvemi a chvojím, do níž se ženy ukryly ze strachu před násilnostmi. „Rusi, jak postupovali nahoru, tak se zajímali, kde jsou ženy od dětí. To mně potom naši povídali. Ale prošlo to normálně. Něco prohledali. Nevím, jestli hledali jídlo nebo něco jiného a potom odešli pryč. Ti vojáci šli Šentálem nahoru a probrali každý dům,“ vzpomíná Markéta Kirchnerová.

Zahnali je za ostnatý drát

Krátce poté se rodina vrátila zpět do Frankštátu. O rok později musela naprostá většina původních obyvatel bezmála dvou a půl tisícové obce nastoupit do odsunu Němců. Mackovi mohli kvůli otcově československé národnosti zůstat. „Šli průvodem pěšky, děti měly ty svoje panenky a já jsem vyběhla ven, chtěla jsem jim jít naproti, a to jsem nesměla a musela jsem couvnout a jít domů a jen to pozorovat ze zahrady, jak ten průvod odsunutých Němců šel pěšky přes celou vesnici až do lágru dole na Lužích. Tam byla postavena provizorní ubytovna, kde přebývali, než je odvezli na vlak.“ Stejně tak i dědečka a další příbuzné před nástupem do vagónů krátce soustředili ve sběrném táboře v Šumperku „na Lužích“ (ulice Vikýřovická). „Chodila jsem tam s maminkou donést dědečkovi nebo těm lidem, co potřebovali,“ vzpomíná Markéta Kirchnerová na návštěvy tábora obehnaného ostnatým drátem, do jehož vnitřních prostor je ale hlídka nikdy nepustila.

Maminka Anna zůstala v Československu z celé rodiny sama. Její otec i všechny sestry s dětmi skončili v jedné ze západních okupačních zón Německa. „Všichni byli naráz pryč. Je to škoda, že to tak muselo dopadnout,“ dodává Markéta Kirchnerová, jejíž rodina se tehdy přestěhovala do spodní části obce, kde dostali dekretem do užívání dům, který vzhledem k jeho zdevastovanému stavu nikdo jiný nechtěl. Celý dům museli nejprve opravit, ale přesto nakonec nezbylo nic jiného než ho zbourat a na jeho místě postavit nový.

Neuměla česky a pak zase německy

Malá Markéta měla po válce nastoupit do školy, ale neuměla mluvit česky. Tehdy se také změnila běžná řeč v domácnosti Macků. Matka se musela češtinu doučit a v domě se pak na příkaz otce místo předtím běžně němčiny mluvilo jen česky. Markéta se tak češtinu velice rychle naučila a po čase dokonce zapomněla svoji rodnou řeč. A to byl také důvod, proč nikdy nenavštívila své příbuzné v Německé spolkové republice.

Z piety k zavražděných

Po odsunu Němců do Nového Malína přicházeli noví osadníci. „Vycházeli jsme dobře a osobně jsme neměli problém, ale byli to cizí lidé, kteří měli jiné zvyklosti, jinou řeč, náboženství. To se všechno promítalo,“ vzpomíná Markéta Kirchnerová, která dodává, že nově příchozí neměli vztah k pro ně cizí obci, což se změnilo až s příchodem nové generace.

Velká část novousedlíků pocházela z komunity tzv. volyňských Čechů, kteří od druhé poloviny devatenáctého století žili na území Volyně spadající nejprve pod carské Rusku a poté pod polskou republiku. Několik těchto rodin pocházelo z Českého Malína, který 13. července 1943 nacisté vypálili a jeho obyvatelstvo drastickým způsobem zavraždili. Právě z piety k 374 zavražděných Čechů obec Frankštát v roce 1947 změnila název na Nový Malín. Vedle Macků se tehdy nastěhoval Václav Uhlíř, který tuto tragédii přežil jen díky tomu, že i přes četná střelná zranění bez hnutí proležel celou noc a Němci ho tak považovali za mrtvého. V Českém Malíně ale zahynula jeho maminka Anastázie, manželka Anna, tříletý syn Viktor a čtyřletá dcera Luba. Než se Václav Uhlíř dostal do Frankštátu, prošel několikaměsíčními boji v řadách 1. československého armádního sboru.

Kvůli nástěnce ji vyloučili ze školy

Po základní škole Markéta studovala zdravotní školu v Šumperku. Na začátku třetího ročníku ji ale ze školy vyloučili. Na nástěnku totiž umístila školníkem podanou vlajku carského Ruska, což vedení školy považovalo za urážku Sovětského svazu. To už totiž v zemi několik let neomezeně vládla komunistická strana. Šestnáctiletá Markéta proto nastoupila do zaměstnání v okresním stavebním podniku a při práci ještě vystudovala stavební průmyslovou školu. Poté pracovala pro Vítkovické stavby, kde se stala vedoucí provozu. Právě v zaměstnání se seznámila s Jaromírem Kirchnerem, za nějž se provdala a s nímž měla dcery Hanu a Magdalénu. Jejich manželství se ale rozpadlo.

Markéta Kirchnerová se nezajímala o politiku, nijak výrazně se neangažovala a nikdy nevstoupila do komunistické strany. Ve vypjatých dnech v druhé polovině léta roku 1968 ale vylepovala plakáty a psala hesla proti okupačním vojskům Varšavské smlouvy, která vpadla do země, aby na dlouhá léta pozastavila jakékoli snahy o obrodný proces. Jak sama říká, dělala to ale na příkaz nadřízeného. „Tak jsem na Vítkovických stavbách plakáty napsala. A potom jsme šli ven a ty hesla jsem psala na plot protějšího závodu. Psala jsem vápnem a Rusáci jezdili okolo: ‚Vy ne druzja, vy okupanti.‘ A potom to tam zůstalo, protože to nešlo dolů. Tak museli celej plot zbourat a udělat novej.“

Z Vítkovických staveb se Markéta Kirchnerová vrátila zpět k okresnímu stavebnímu podniku a poté pracovala až do penze na stavebním úřadu v Šumperku. V době natáčení v roce 2024 bydlela v Šumperku.