Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hubert Kirchner (* 1936  †︎ 2022)

• narozen 2. ledna 1936 v obci Kamienice (německy Kamnitz)

• je německé národnosti

• do konce války žil v pruské části Slezska

• v červenci 1945 útěk z Jasienice Górna (něm. Ober Hermsdorf) do Československa

• několik měsíců žila rodina v dnes již zaniklé osadě Hraničky (něm. Gränzdorf)

• několikrát poslaní zpět do Polska, kde je nepřijali

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• po válce pracoval na státním statku

• úřady jim neumožnily dodatečný odchod do NSR

• v roce 1959 se oženil s Němkou Marií Brixovou

• zemřel 23. prosince 2022

Hubert Kirchner se narodil 2. ledna 1936 v německé obci Kamnitz (dnes polské město Kamienice), tehdy ležící v pruské části Slezska hned u hranic s Československem. Stejně jako naprostá většina místních obyvatel byli i jeho rodiče německé národnosti. V březnu roku 1945 padl jeho otec ve wehrmachtu. Matka tak zůstala na konci války sama se třemi malými dětmi. Před postupující frontou proto odešla k prarodičům pamětníka do obce Ober Hermsdorf (dnes polské město Jasienice Górna). Příchod sovětských vojáků rodinu nijak nezasáhl, ale hned po válce si prý Poláci v obci vyřizovali účty s místními Němci. Matka proto i s dětmi utekla do Československa. Několik měsíců pak žili bez prostředků v dnes již zaniklé obci Hraničky (něm. Gränzdorf) v samém srdci Rychlebských hor. Na jaře roku 1946 musela rodina na příkaz úřadu opustit republiku. Z Polska je ale hned vyhnali zpět. V doprovodu ozbrojených četníků je čekala další cesta k hranicím, kde je opět polská strana nepřijala. Jako utečence pak rodinu ani nezařadili do odsunu Němců, a tak již zůstala v Československu.

V pruském Slezsku

Do svých devíti let žil Hubert Kirchner v pruské obci Kamnitz. Obec stála před válkou hned u hranic a svou výstavbou navazovala na Bílou Vodu (německy Weisswasser) v Československu. Rodina měla v Kamnitzu pronajatý domek s kovárnou. Otec prací v kovárně také živil rodinu. Během druhé světové války ale musel narukovat do wehrmachtu a v sedmatřiceti letech v březnu roku 1945 padl někde v Itálii.

Hubert Kirchner nemá moc vzpomínek na svou rodnou obec. V paměti mu zůstaly hlavně ty z konce druhé světové války. Vypráví o průchodu utečenců ustupujících před frontou, o pochodech smrti vězňů z koncentračních táborů procházejících obcí. Už jako malý chlapec si prý uvědomoval, jaké utrpení tito lidé museli prožívat.

V březnu 1945 přijeli pro členy rodiny prarodiče a odvezli je na své hospodářství do tehdy pruské obce Ober Hermsdorf. Dnes se tato polská obec jmenuje Jasienice Górna a přímo navazuje na Horní Heřmanice v Česku. Rodina zde přečkala přechod fronty i konec války. Jediným ohrožením prý tehdy byl výbuch letecké pumy asi dvě stě metrů od hospodářství. Ani na sovětské vojáky nemá pamětník žádné negativní ani pozitivní vzpomínky, protože v obci zůstali jen velmi krátce.

Utečenci

Mnohem horší dny nastaly, když správu nad obcí převzali Poláci. Většina z nich byla v obci nasazena na práci během druhé světové války a ti prý začali pořádat nájezdy na místní Němce. Hodně německých rodin údajně ještě v roce 1945 z obce vyhnali. V ohrožení tehdy byla i rodina Kirchnerových s prarodiči, zastal se jich ale Polák Walentyn Wozný, kterého německé úřady za války nasadily na práci právě k prarodičům.

Matka Gertruda Kirchnerová se přesto v červenci roku 1945 rozhodla se svými třemi dětmi utéct do Československa. „Matku chtěli zavřít, protože jí na šicím stroji chyběl jeden řemen. Nadávali jí, kde je a že ji zavřou. Přišla za námi a řekla, že jdeme pryč, do Československa,“ vzpomíná Hubert Kirchner, který byl tehdy jako devítiletý chlapec nejstarší z dětí. Spolu s nimi se prý do Československa vydalo na čtyřicet Němců. Už předtím obec opustila matčina sestra Otilie Peterová také se třemi dětmi. Měla vlastní hospodářství a Poláci ji na něm prý surově zbili.

Měsíc pak rodina strávila v obci Horní Heřmanice hned za hranicemi, než přišel příkaz k opuštění republiky. Celá skupina německých utečenců se proto vydala do Kladska. V obci Nové Vilémovice (německy Neuwilmsdorf) je zastavil místní český starosta a nabídl jim, ať zůstanou v blízké osadě Hraničky (německy Gränzdorf). V této malé osadě uprostřed Rychlebských hor tehdy žilo něco kolem sto padesáti německy hovořících obyvatel. Kirchnerovi se tam nejprve ubytovali v sále místního hostince a pak spolu se třemi rodinami v malé jednotřídní škole. Zcela bez prostředků tam zůstali několik měsíců. V květnu 1946 přišel další rozkaz k okamžitému odchodu z Československa. Opět se celá skupina vydala do Kladska. „Poláci nás tam jednu noc nechali a pak jsme se museli s doprovodem vrátit. Šli jsme zase do školy v Hraničkách. Stihli jsme jenom uvařit a sníst brambory a přinesli nám německy psaný rozkaz, že máme okamžitě zmizet z Československa. Tak jsme šli do Bernartic a zastavili jsme u hranic s Polskem. Až k hranicím nás doprovodili s puškou a nasazeným bajonetem. Na hranicích jsme čekali, co bude. Najednou zmizeli Poláci, zmizeli žandáry a hotovo. My jsme tam zůstali sami. Tak jsme se vrátili,“ vypráví pamětník.

Celá rodina se pak vrátila do Hraniček. Nebyli nikde zaregistrovaní, a tudíž ani nedostávali přídělové lístky. Zůstali tak zcela odkázáni na milodary ostatních a matka si sem tam přivydělala šitím. Následně však naprostou většinu místních Němců odsunuli do Německa. Hubert Kirchner vzpomíná, že jim pak hodně pomohla rodina Schlegelových, která jako jedna z mála do odsunu nemusela.

Kirchnerovy do odsunu Němců také nezařadili. Nejspíš z důvodu, že pocházeli z pruské části Slezska, a tudíž chyběla jejich registrace na československých úřadech. Po několika měsících pobytu v Hraničkách se rodina přestěhovala do nedaleké obce Horní Fořt. Matka tam našla práci v pastvinářském družstvu, protože měli po odsunu Němců nedostatek pracovních sil. Do práce v družstvu se musel zapojit i tehdy sotva náctiletý Hubert.

Osada Hraničky pak zpustla. Příchod nových osadníků do osady ležící na hranicích úřady zakázaly a prázdné domy byly vydrancovány a vykradeny. Zkázu dokončili vojáci československé armády, kteří na přelomu 50. a 60. let minulého století domy rozbořili. Zůstal jen dům rodiny Schlegelových, na kterou právě Hubert Kirchner s vděčností vzpomíná. Franz Schlegel se stal také posledním obyvatelem této osady, ve které žil ještě v roce 2001. Přesto je to i dnes hezké místo. V nadmořské výšce sedm set metrů se náhle uprostřed lesa vynoří rozlehlé louky s remízky, v nichž se nacházejí obvodová zdiva bývalých stavení.

Odchod nepovolen

V lednu roku 1948 se rodina přestěhovala do Tomíkovic. Matka tam nastoupila v místním pastvinářském družstvu a posléze státním statku. Na rozdíl od jiných německých rodin nemuseli na práci do vnitrozemí, organizovanou v rámci rozptýlení zbylých Němců. „Matka se nějak šprajcla, tak nás nechali tady,“ dodává pamětník. Hubert Kirchner v Tomíkovicích konečně po třech letech opět nastoupil do školy. Měl za sebou jen dva a půl roku německé školy a neuměl česky. Šel přitom rovnou do čtvrtého ročníku. Ve škole prý tehdy děti mluvily mnoha jazyky, protože jejich rodiče přišli do pohraničí nejen z českého vnitrozemí, ale také z Rumunska, Podkarpatské Rusi a Polska. Místní učitel byl prý ale velmi trpělivý a šikovný, a i když Hubert Kirchner školu končil již v šesté třídě, mluvil dobře česky a zvládl také učivo základní školy.

V roce 1951 rodina zažádala o odchod do Německa, kde měli většinu příbuzenstva. Mezi nimi i prarodiče z Ober Hermsdorfu (Jasienice Górna). Sestru matky, která se svými dětmi a Kirchnerovými absolvovala celou anabázi s útěkem a vyháněním, úřady tehdy do Německa pustily. Měla tam totiž svého manžela, který v Německu zůstal hned po návratu z fronty. Rodině Kirchnerových ale odchod zakázali z důvodu nedostatku pracovních sil na státním statku. Na něm také Hubert Kirchner pracoval až do penze.

V roce 1959 se pamětník oženil s Marií Brixovou, která byla také německého původu. Její rodina pocházela z nedalekého Bílého Potoka (německy Weissbach) a také ji nezařadili do odsunu Němců. Doma pak manželé mluvili svým rodným jazykem, což přinášelo nemalé problémy jejich pěti dětem. „Když šla jedna z dcer, Silva, do školky, tak neuměla česky. Byla tam uklízečka a ta uměla výborně německy, tak překládala,“ vzpomíná Hubert Kirchner, který v době natáčení v roce 2014 žil v Kobylé nad Vidnávkou ležící jen třicet kilometrů od jeho rodné obce. Hubert Kirchner zemřel 23. prosince 2022.