Jaromír Kincl

* 1930  †︎ 2019

  • „Je to tak zasuté, že opravdu si možná trochu fantazíruju. Trochu pravdy na tom ale bude. Bylo to jako vždycky hledání tématu. A jako vždycky jsme hledali téma, ač nejsme alkoholici, při inspiraci u lahvičky dobrého vína. Tenkrát jsme to nechtěli dělat doma, tak jsme zapadli do jedné dopolední vinárničky. Tuším, že to bylo někde na Starém Městě, a vím, že se tam šlo po schodech do podzemí. Bylo to dopoledne. Seděli jsme tam sami a dali jsme džbáneček vína. Měli jsme takovou praxi, že když jsme nevěděli, kudy kam, tak jsme si zadali nějakou vymezenou sekvenci uvažování a v tom jsme si dali uvažování na volnoběh. Každý, ať vypráví, co si myslí, že by se s tím dalo dělat, ať mu to připadá blbý, nebo ne. Pak že se ukáže, co z toho přežije. Takhle na volnoběh jsme klábosili u džbánečku vína. Pamatuju si, že někdo pravil: ‚To tady budeme takhle do večera? To budeme spát s hvězdičkami.‘ Najednou přišly hvězdičky na pořad a začali jsme improvizovat na téma hvězdičky. Začali jsme si říkat, proč by se nemohlo psát o hvězdičkách, ale co o hvězdičkách? Pak někdo přišel na to, že z hvězdiček je souhvězdí a souhvězdí jsou krásně pojmenovaná, jako třeba Váhy, Malý vůz nebo Střelec. A ten název, že by mohl dávat základ pro příběh toho večerníčka. Rozjet to přes hvězdičky, dostat se k tomu Střelci a ten Střelec potom sám prožije nějaký příběh s hvězdičkami. Říkali jsme si, že by to bylo fajn, ale musíme se nějak dostat na to nebe. Někdo plácnul, proč na nebe, vždyť hvězdičky se odrážejí v řece, ve vodě a v rybníku. Říkali jsme, že nějaký rybník musí být: normální, obyčejný rybník. Jak se bude jmenovat? A už někdo říkal, to by se mohl jmenovat Rákosník. A už jsme říkali, že když je tam rákosí, tak tam zřejmě bude nějaký skřítek, a když je v rákosí, tak by se mohl jmenovat Rákosníček.“

  • „Vznikla historka, proč teda Karel Vlček. Nemohli jsme samozřejmě psát pod titulkem Vladimír Branislav ani Jaromír Kincl, tak jsme si vymysleli Karla Vlčka, protože střihačka Zvědavé kamery se jmenovala paní Vlčková. Vzali jsme si od ní Vlčka a od Karla Kyncla, který s námi spolupracoval, jsme si vzali Karla a vytvořili jsme fiktivního Karla Vlčka. Bylo ale zapotřebí kvůli honorářům nějak to pokrýt faktickým jménem, tedy mým. To jsem musel požádat svaz divadelních umělců o souhlas. Tam jsem dostal písemný souhlas od paní vrchní Jiřiny Švorcové, že můžu používat pseudonym Karel Vlček, pod kterým se pak ty smlouvy odehrávaly. O to jsme se s Bráňou poctivě dělili.“

  • „To bylo setkání s krutou realitou. Pečlivě jsme aranžovali a vytvořili prostředí pro to, jak jsou lidé stádní. Vytvořili jsme neexistující firmu Pymony and Company a neexistující zboží pymony, což mělo být něco mezi jablkem a pomerančem. Otevřeli jsme prodej pymonů v pouličním stánku, kde prodavačku hrála naše kamarádka redaktorka. Vystavili jsme reklamní poutače ‚Italské pymony opět v prodeji‘ a lidi se zastavili a podívali. Řekli si zřejmě, co to je. Postavili se a znáte ten stádný pocit: jeden se zastaví, druhý jde okolo, vrátí se, protože vidí, že tam něco je, taky se zastaví a už vzniká fronta. Jakmile došlo k tomuto úkazu, tak se vynořil Bráňa [Vladimír Branislav] a začal ty lidi zpovídat, na co a proč tam stojí. Když se ukázalo, že to je skrytá kamera, tak Bráňa dostal vynadáno od jedné staré dámy, která mu velmi trefně a spisovně řekla: ‚Srandičky, srandičky, chlapci milí, mladí. Houby znáte, houby víte. Já zase vím, že když někde něco je, tak se na to musím postavit do fronty, proto tady tak stojím. Tak si z toho nedělejte legraci.‘ Pochopili jsme, že některé věci by se dělat neměly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.12.2017

    (audio)
    délka: 01:48:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 13.12.2017

    (audio)
    délka: 01:04:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem kliku, že jsem potkal řadu lidí s profesním i občanským kreditem

Jaromír Kincl na fotografii z 60. let
Jaromír Kincl na fotografii z 60. let
zdroj: archiv Jaromíra Kincla

Jaromír Kincl se narodil 19. října 1930 v Praze. V roce 1949 absolvoval obchodní akademii v Praze. Po skončení základní vojenské služby přijal místo v nakladatelství Naše vojsko, kde pracoval coby plánovač a propagační pracovník. Brzy se stal dopisovatelem Obrany lidu. Ve své publicistické činnosti se zabýval zejména kulturním děním. V 60. letech spolupracoval s divadlem Paravan a příležitostně psal písňové texty (především pro Ljubu Hermanovou). Ve stejné době se seznámil s televizním redaktorem a scenáristou Vladimírem Branislavem. Ze setkání vzniklo přátelství a dlouhodobá spolupráce, především na cyklu televizních pořadů a dokumentů Zvědavá kamera. Působil také jako redaktor časopisu Zápisník. Kvůli spoluautorství několika televizních dokumentů, které se po roce 1968 staly nežádoucími, skončila v době normalizace jeho spolupráce s Československou televizí. Redakci Zápisníku následně dobrovolně opustil. Několik let psal na volné noze v autorském tandemu s Vladimírem Branislavem pod pseudonymem Karel Vlček. Z této spolupráce vzešla například večerníčková postavička Rákosníčka. Následně pracoval jako účetní v n. p. Kniha. Po roce 1989 se krátce do Československé (posléze České) televize vrátil. V roce 1994 odešel do důchodu a věnoval se literární činnosti. Zemřel 26. dubna 2019 v Praze.