Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Ladislav Kilián (* 1922  †︎ 2006)

• narozen 13. ledna 1922 v Praze

• 1925 odchází s rodiči do SSSR

• v roce 1941 se dobrovolně hlásí do československé armády

• v únoru 1942 se v Buzuluku připojil ke Svobodově armádě

• v lednu 1943 poslán na frontu do Charkova, účastnil se bitvy o Kyjev a bitvy u Sokolova

• v bojích u Rudy zraněn na ruce

• přes Dukelský průsmyk se v roce 1944 dostal do Liptovského Mikuláše

• 10. května 1945, při osvobozování Prahy, obsadil se svou jednotkou Pražský hrad

• matka a bratr se do Československa vrátili v roce 1948

• po válce nadále působil v československé armádě

• zemřel 16. října 2006

Ladislav Kilián se narodil 13. ledna 1922 v Praze. V Praze rodina Kiliánových žila velmi chudě, v jednopokojovém bytě na Palmovce. Otec byl původem ze severních Čech a byl zaměstnán v ČKD jako klempíř-pokrývač. V roce 1925 nebo 1926 se Kiliánovi připojili k akci mezinárodní dělnické pomoci Sovětskému svazu a rodina odjela velkým transportem do Saratovské oblasti SSSR u kazachstánských hranic. K tomuto kroku se rozhodli z obavy před rostoucí nezaměstnaností v Československu a ze sympatií s komunistickými ideály.

Z Československa byl vypraven celý vlak podobně smýšlejících občanů, kteří zakládali komuny na různých místech Sovětského svazu. Rodina Kiliánových v Saratovské oblasti byla součástí komuny Reflektor, jejímž úkolem bylo vytvořit podmínky pro hospodaření a zemědělství na panenské půdě. Členové komuny se ocitli poblíž železniční stanice bez jakéhokoliv zázemí, a tak činnost komuny započala stavbou zemljanek. Po několika letech rodina z komuny odešla do Stalingradu, kde byl otec zaměstnán v závodě Rudý říjen, po několika měsících byl však povolán jako odborník zpět do komuny. To způsobilo v rodině velký rozkol a málem došlo k rozchodu rodičů. Maminka, která si jako jediná ponechala československé občanství, se již zpět do komuny vracet nechtěla. Až cestou na nádraží, odkud měla se syny odjet do Československa, se rodiče usmířili a rodina nakonec odjela zpět do komuny Reflektor. Život v komuně nebyl jednoduchý, vzhledem k odlehlé poloze a špatné dopravní infrastruktuře nebyl odbyt pro produkty Reflektoru a zároveň nebylo možné dovážet suroviny pro složitější výrobu. Do okresního města Jeršov vzdáleného 20 km se jezdilo na sáních tažených koňmi, což v zimě znamenalo několik hodin jízdy v třicetistupňových mrazech. Nejbližší větší město byl až Saratov vzdálený 180 km.

V komuně nebyla žádná osobní auta, pouze dva nákladní vozy, před válkou přibyly také kombajny a mlátičky. Obyvatelé komuny hospodařili na rozsáhlém území mnoha tisíc hektarů půdy, chovali velké množství krav a asi pět tisíc ovcí. Jídla měli dostatek, obilí byl dokonce nadbytek. V rámci komuny si obyvatelé postavili i vlastní moderní mlýn, jehož technologie byly přivezeny z Československa. Potíže měli obyvatelé komuny s nedostatkem oděvů. Většinu kožených výrobků – do místního podnebí nezbytné válenky, kožichy a ušanky – si sice obstarali sami, nebyly však například boty.

Rodina Kiliánových se neměla nejhůř, lidé v okolí se měli i hůře. Každý rok si například Kiliánovi v Reflektoru vykrmili prase. Malý Ladislav nastoupil v šesti letech do první třídy ve škole v komuně a později v Jeršově nastoupil na místní střední školu – desetiletku. Ačkoliv byla škola ve správě železnice, nešlo o školu železniční, nýbrž o humanitně orientovanou školu s maturitou. V den napadení Sovětského svazu (22. 6. 1941) Ladislav Kilián maturoval a stejně jako všichni chlapci z desáté třídy se ihned dobrovolně přihlásil do sovětské armády.

Ladislav nebyl ihned odvelen, pracoval v kolchozu a čekal na povolávací rozkaz. Před válkou byl tajemníkem Komsomolu, jeho otec nikdy funkcionářem nebyl. Začátkem roku 1942 mu přišel povolávací rozkaz. Měl radost, že jde konečně bojovat. Ačkoliv měl on, jeho bratr i otec sovětské občanství, hlásili se k československé národnosti. Z toho důvodu mu bylo nabídnuto působení v nově vznikající československé jednotce v Buzuluku, asi 400 km na sever od Reflektoru. Po sedmidenní cestě vlakem dorazil do Buzuluku 7. února 1942. Hned na nádraží v Buzuluku se setkal se dvěma československými vojáky v anglických uniformách a byl jimi poprvé v životě osloven „pane“, čímž se cítil být uražen. Velitelství československé jednotky sídlilo v bývalé škole, jednotka měla přibližně 100 mužů. Kilián se stal prvním členem jednotky se sovětským občanstvím. Ačkoliv na něj československá jednotka nedělala příliš dobrý dojem, po vstupním pohovoru s Ludvíkem Svobodou se rozhodl, že v oddíle zůstane – členství v československém oddíle bylo dobrovolné. Hned druhý den v Buzuluku se popral s vojákem, který mluvil nelichotivě o sovětské armádě a přikláněl se na stranu Spojenců. Během přijímacího protokolu také došlo na trapný moment, kdy Kilián netušil, co znamená kolonka „náboženství“, nakonec k podivu všech přítomných mu byl v registračních formulářích přidělen status „bez vyznání“.

Československý oddíl se rychle rozrůstal a brzy se přestěhoval do prostor uvolněných po polských jednotkách. Útěchou pro Kiliána bylo, že sousedem v armádní ubikaci mu byl komunista Karel Markus, s nímž měli společné známé (např. komunistického funkcionáře Kolského).

První dny v armádě neprobíhal žádný výcvik. Vojáci zejména jezdili do lesa kácet stromy na topení apod. Výcvik vojáci začali s dřevěnými zbraněmi, které si sami vyrobili. Na celý prapor bylo zpočátku asi jen 15 pušek, ty byly určeny především pro hlídku. Ladislav Kilián byl přidělen do kulometné roty a krátce poté zařazen do zkrácené, dvouměsíční poddůstojnické školy, tu absolvoval v Buzuluku a po jejím skončení byl ustanoven jako velitel kulometného družstva. Družstvu bylo přiděleno 12 těžkých kulometů, šlo o staré ruské zbraně.

Příslušníci československého oddílu měli slušné vybavení, anglické uniformy, ruské válenky, anglické přilby a sovětské zbraně. Potraviny dostávali dle letecké normy, nicméně příslušníci sovětské armády měli lepší příděly.

Vojáci se velmi těšili na frontu a přesně rok po Kiliánově nástupu do armády, 30. ledna 1943, k tomu konečně došlo. Na frontu se jelo se zpěvem. Když přijeli k frontě, šli ještě pěšky do Charkova. V Charkově si měli vojáci původně ještě odpočinout před nástupem na frontu. Dostali k dispozici školu poškozenou bombardováním, avšak když ji uklidili a zalehli k odpočinku, byli vzbuzeni – nepřítel se blížil k Charkovu a bylo potřeba se připravit. Vyrazili tedy ve vánici směrem k Sokolovu. Když přišli k Sokolovu, bylo rozhodnuto, že bude třeba zaujmout obranu na řece Mža v prostoru Sokolovo. Třetí rota, k níž Kilián patřil, měla bránit osadu Bělgorod.

Ještě před bojem přišel československé jednotky vyzkoušet velitel frontů, generál Golikov. Kiliánova četa byla vybrána k přezkoušení. Provedli cvičný útok na osadu a dostali velké uznání, byli vyhodnoceni jako výtečně připravení do boje.

Kiliánova rota měla stanoviště za řekou, a nepřítel až k nim nedošel. Byli rozčarovaní, že první rota byla v bojích a oni pořád čekali. Později dostala Kiliánova rota úkol krýt ústup a odejít z Bělgorodu jako poslední. Oddíl nestačil ustoupit po posledním volném mostu, který dal vyhodit do povětří Ludvík Svoboda, když řeku přešel se svou jednotkou. Museli vodu přeplavat, čímž se zdrželi a odtrhli se od své čety. Nevěděli, kam mají jít. Dostali se až poblíž ustupujících sovětských oddílů, zde Kilián poprvé viděl Kaťušu. Připojili se k Sovětům a ustupovali společně, a když překonali řeku Don, setkali se opět se svým československým oddílem. Později byli vojáci staženi z fronty do vesnice Veseloje a Kilián zde byl vybrán do důstojnické školy. Zkrácenou, šestiměsíční důstojnickou školu pak ukončil ve městě Novochopersk, kam se přemístil jejich prapor a začala se zde formovat první československá brigáda.

Již jako podporučík a velitel kulometné roty se dostal do první československé brigády a odjel s ní opět na frontu, kde se zúčastnil bojů při osvobozování Kyjeva. V Kyjevě slavila brigáda úspěch bez větších ztrát, Němci panicky ustupovali – hrozilo jim obklíčení. Později se Kilián se svou jednotkou dostal do Vasilkova, kde působil ve vedení KOPL (Kanón obrany proti letounům).

Z Vasilkova se jednotky přesunuly do Rudy. Při útoku na osadu Ruda byl Kilián těžce raněn, ale z boje odešel, až když velitel roty, kapitán Růžička, převzal vedení nad Kiliánovou četou. Kilián byl raněn do ruky a měl přelomené obě kosti. Růžička mu nařídil, aby doručil na velitelství praporu rozkaz k dělostřelecké palbě na okraj osady. Rota byla pod nepřetržitou střelbou německé armády a nemohla se hnout z místa. Měli velké ztráty a postupně byly vyřazeny skoro všechny kulomety. Kilián měl sice velký strach, ale nakonec se zvednul a utíkal k velitelství. Ocitnul se vprostřed palby, a když palba zesílila, padl na zem, kvůli zranění padal na záda, čímž nejspíš vzbudil dojem, že je zasažen, a palba ustala. Později se znovu zvedl a dorazil na velitelské stanoviště a rozkaz předal. Pak ztratil vědomí.

Cestou na ošetření byl naložen společně se svým spolubojovníkem Jendou Horáčkem, který během převozu zemřel s hlavou v Kiliánově klíně. Kilián byl operován na Nový rok, ruku mu zachránili a byl evakuován do týla sovětské armády na frontové obvaziště. Odtamtud byl vlakem převezen do špitálu v týle. Ve špitále byl ještě se dvěma dalšími členy československé brigády, Robertem Reichem a panem Šafrem. Společně zažádali o převoz do záložního pluku Buzuluku. Ačkoliv po příjezdu do Buzuluku zjistili, že československé jednotky již odjely, zůstali ve špitále v Buzuluku.

V nemocnici byl Kilián asi půl roku. Když byl opět schopen chůze, ačkoliv ruku měl stále obvázanou, byl odeslán do Jefremova, kde se formovala druhá paradesantní brigáda. Tam se stal velitelem kulometného praporu výcvikového střediska. Pak byl převelen k československé brigádě, která se formovala na téměř osvobozeném území Černovické oblasti (Černivecka oblasť). V Sadaguře (Sadhora) byl velitelem kulometné roty, se kterou poté odcházel na Dukelský průsmyk.

Později byl ustanoven velitelem zvláštního – bezpečnostního a zpravodajského oddílu ministerstva. Oddíl se zformoval v Liptovském Mikuláši a sídlil v Čatlošově vile, kterou obsadil. Zde oddíl cvičil a připravoval se. S tímto oddílem 10. května 1945 v ranních hodinách, jako jediná československá jednotka, přijeli do Prahy a obsadili Pražský hrad.

Dne 9. května 1945 dostal v Brně Kiliánův oddíl speciální úkol: vyhnout se bojům, nenavazovat žádný kontakt s nepřítelem, nepřítele obcházet, docílit Prahy, obsadit Hrad a vyčkat příjezdu československé vlády a ministra národní obrany. Vzhledem k nutnosti obcházet nepřítele se Kiliánův oddíl dostal do Prahy až 10. května 1945. Hrad už byl bez německé armády a byl v držení četníků, kterým Kilián nařídil Hrad opustit. Následně jej obsadil jeho oddíl. Asi kolem desáté hodiny vítal Kilián na kbelském letišti Klementa Gottwalda, Edvarda Beneše, sovětského velvyslance Zorina a Ludvíka Svobodu. Tak pro pamětníka skončila válka.

Po válce zůstal Ladislav Kilián sloužit u zvláštního oddílu, plnil speciální úkoly v osvobozené republice a byl poslán do aplikačního kurzu velitelů praporu v Milovicích. Po absolvování tohoto kurzu působil ve velitelské funkci u Hradní stráže, bylo to v době působení Klementa Gottwalda. S Gottwaldem, který znal i Kiliánova otce, se mnohokrát setkal a hovořil s ním. Později se stal velitelem praporu nejprve v Lipníku a posléze v Nýrsku. Poté jej převeleli do Olomouce, kde se stal velitelem učiliště pohraniční a vnitřní stráže. Odtamtud byl převelen na Hlavní kádrovou správu ministerstva národní obrany, kde se stall náčelníkem kádrů pěchoty. Odtamtud šel do vojenské akademie, po jejímž absolvování se stal náčelníkem pražské posádky a odtamtud šel již do důchodu. Nyní má hodnost plukovník. Má mnoho vyznamenání, avšak nejvíc si váží toho prvního – sovětské Medaile Za odvahu a železného kříže.

Otec Ladislava Kiliána byl povolán do armády v průběhu roku 1942, odmítl vstoupit k československým jednotkám a nastoupil do sovětské armády. Padnul pravděpodobně u Stalingradu, matka dostala pouze vyrozumění: „Váš muž zahynul smrtí chrabrých jako nezvěstný“. Matka byla za války v Reflektoru, bratr sloužil v sovětské armádě a po válce se vrátil do Reflektoru.

Matka s bratrem se vrátili do Československa v roce 1948. Bratr pracoval jako kádrový pracovník na vysoké škole, již zemřel. Maminka byla v důchodu, již také zemřela.

„Nikdy jsem neuvažoval politicky a bojoval především za spravedlivý svět, za lepší život pro pracující lid, aby nebyla nezaměstnanost, aby děti měly co jíst.“