plukovník v. v. Ladislav Kilián

„První dny nebyl žádný výcvik, protože jsme neměli zbraně. Jezdili jsme do lesa kácet stromy na topení. Pak jsem byl zařazen do kulometné roty. Ze začátku jsme prováděli cvičení s dřevěnými zbraněmi, které jsme si sami udělali, protože na celý prapor bylo asi jen patnáct pušek.“

„Nikomu nevěřím a věřit nebudu, že by byl nějaký hrdina, který by neměl žádné obavy. Umírat se nechtělo nikomu. Pocit strachu tu byl, protože tam to šlo naostro. Ale hrdinství bylo to, že se člověk dokázal natolik kočírovat a udržet, že neměl panický strach. Že si byl vědom toho, že má zbraň a že se bude bránit. V tom ani na sebe nedám dopustit. Nikdy jsem nebyl zbabělý. A vždycky jsem do toho šel s odvahou, i když jsem si byl vědom toho, že každou chvilkou mohu padnout.“

„30. ledna 1943 prapor v Buzuluku nasednul do vlaku dobytčáku a odjížděli jsme na frontu. Přesně rok od doby, co jsem odjel z domova. Byla to pro nás veliká radost, když jsme dostali povolení odjet na frontu. Na frontu se jelo za obrovského zpěvu, měli jsme velkou náladu. Město Buzuluk se s námi přišlo skoro celé rozloučit. Na nádraží se s námi loučily spousty lidí.“

„K večeru, se setměním, jsme přišli do Charkova. Ubytovali nás zase v nějaké škole, která byla částečně rozbombardovaná. Když jsme tam uklidili a zalehli, že budeme odpočívat, tak jsme byli o půlnoci poplachem vzbuzeni, protože nepřítel se přibližoval k Charkovu. V noci jsme vyrukovali pochodem směrem k Sokolovu. Byla fujavice, hodně sněhu. Ale už bylo dost teplo, protože sníh byl vlhký…“