„30. ledna 1943 prapor v Buzuluku nasednul do vlaku dobytčáku a odjížděli jsme na frontu. Přesně rok od doby, co jsem odjel z domova. Byla to pro nás veliká radost, když jsme dostali povolení odjet na frontu. Na frontu se jelo za obrovského zpěvu, měli jsme velkou náladu. Město Buzuluk se s námi přišlo skoro celé rozloučit. Na nádraží se s námi loučily spousty lidí.“
„K večeru, se setměním, jsme přišli do Charkova. Ubytovali nás zase v nějaké škole, která byla částečně rozbombardovaná. Když jsme tam uklidili a zalehli, že budeme odpočívat, tak jsme byli o půlnoci poplachem vzbuzeni, protože nepřítel se přibližoval k Charkovu. V noci jsme vyrukovali pochodem směrem k Sokolovu. Byla fujavice, hodně sněhu. Ale už bylo dost teplo, protože sníh byl vlhký…“
„Měli jsme maturitní večírek. Během něho nás zastihla rozhlasová zpráva, že Sovětský svaz byl napaden a že je válka. Potom jsem čekal. Pracoval jsem a až po Novém roce ve dvaačtyřicátém roce jsem byl vyzván na okresní vojenskou správu, kde mi bylo sděleno, že půjdu do armády.“
„První dny nebyl žádný výcvik, protože jsme neměli zbraně. Jezdili jsme do lesa kácet stromy na topení. Pak jsem byl zařazen do kulometné roty. Ze začátku jsme prováděli cvičení s dřevěnými zbraněmi, které jsme si sami udělali, protože na celý prapor bylo asi jen patnáct pušek.“
„Nikomu nevěřím a věřit nebudu, že by byl nějaký hrdina, který by neměl žádné obavy. Umírat se nechtělo nikomu. Pocit strachu tu byl, protože tam to šlo naostro. Ale hrdinství bylo to, že se člověk dokázal natolik kočírovat a udržet, že neměl panický strach. Že si byl vědom toho, že má zbraň a že se bude bránit. V tom ani na sebe nedám dopustit. Nikdy jsem nebyl zbabělý. A vždycky jsem do toho šel s odvahou, i když jsem si byl vědom toho, že každou chvilkou mohu padnout.“
Ladislav Kilián se narodil 13. ledna 1922 v Praze. Jako malý odjel s rodiči v rámci akce Mezinárodní dělnické pomoci do SSSR. V roce 1941, ihned po napadení SSSR Německem, se přihlásil dobrovolně do sovětské armády a byl přidělen k formující se československé armádě. V únoru 1942 se v Buzuluku připojil ke Svobodově armádě, v lednu 1943 byl poslán na frontu do Charkova. Účastnil se bitvy u Sokolova, v hodnosti podporučíka osvobozoval Kyjev. V bojích u Rudy byl zraněn na ruce. Přes Dukelský průsmyk v roce 1944 se dostal do Liptovského Mikuláše. Při osvobozování Prahy 10. 5. 1945 obsadil se svou jednotkou Pražský hrad. Jeho matka a bratr se do Československa vrátili v roce 1948. Po válce nadále působil v československé armádě. Ladislav Kilián zemřel 18. října roku 2006.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
