Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Kesslerová (* 1934)

• narodila se 31. ledna 1934 v Pustině

• její život ovlivnil selský původ, rodiče měli velké hospodářství

• vystudovala pedagogické gymnázium v Jihlavě

• od roku 1952 učila na umístěnku na základní škole v Třešti

• její manžel byl vedoucí kulturního domu v Třešti, podílela se na kulturních akcích

• stala se členkou sboru loutkového divadla

• její nejčastější role byl Kašpárek

Kuřata, kachňata, housata a spousta dobytka. Tak vypadalo dětství malé Anežky Kesslerové, která se rodičům Marii a Josefu Smejkalovým narodila roku 1934 v Pustině. Celé její dětství je tak spojené s Velkomeziříčskem, kterému zůstala věrná i v dospělosti. Ačkoliv pocházela ze statku, už od dětství si velmi přála stát se učitelkou. Možná i proto, že vyrůstala se spoustou sourozenců. 

„Mládí bylo velmi krásné. Měla jsem osm sourozenců, byli jsme pořád v takovém houfu. Naši sedlačili, měli pro tehdejší dobu až moc hektarů, dělalo jim to velmi často obtíže. Byli jsme pořád v práci, od nejútlejšího mládí,“ vzpomíná pamětnice na třicátá léta v Českomoravské vrchovině, kde vyrůstala s dvěma sestrami a šesti bratry. Pět z nich bylo mladší než ona. Ačkoliv museli doma všichni hodně pomáhat, vzpomínky na dětství má pamětnice krásné. Snad i díky rodičům. „Ctila jsem je a ctím do dneška, i když už dávno nežijí. Protože to byli lidé, kteří mi tím vzorem opravdu byli, co do chování i do smýšlení,“ vysvětluje. Dodává ale, že tehdejší výchova byla daleko přísnější, než jakou zažívají děti v dnešní době. „Byli jsme vedení odjakživa k poslušnosti a brblali jsme jen potichu. Vlastní názor nebyl, co řekli rodiče, to platilo. Ale zároveň nás nijak nedrezírovali, hádky u nás nebyly.“ Přiznává ovšem, že poslušnost, ke které byli sourozenci Smejkalovi vedeni, byla někdy možná až příliš. Obdivuje proto děti, které se dokážou ozvat. 

Představy o kantořině byly mylné

Děti měla ráda odjakživa, a proto už v dětství pomýšlela na dráhu učitelky. Povolání neměla ale spojené jen s učením. „Představovala jsem si, jak učešu špatně učesanou holčičku, protože jsme kdysi měli ve třídě holčičku, která měla neposlušné vlásky a byla pořád rozcuchaná. A já jsem to dávala za vinu té mamince. Říkala jsem si: ‚Až já budu paní učitelka, tak ty holčičky učešu.‘ To byla mylná představa, to bych si nikdy nemohla dovolit,“ směje se při vzpomínce na naivní představy o učitelské práci. A ačkoliv měla selský původ, který jí byl mnohokrát připomenutý, na dráhu kantořiny se nakonec vydat mohla. Její kroky tak nejprve zamířily na gymnázium ve Velkém Meziříčí, kde se mimo jiné učila i anglicky. Když ale na poslední dva roky přešla na pedagogické gymnázium do Jihlavy, škola angličtinu studentům zakázala. „Řekli, že žádný západní jazyk nepotřebujeme, takže jsem nemohla pokračovat,“ vysvětluje pamětnice. Gymnázium tak musela dokončit bez „nežádoucích“ jazyků.   

„Před maturitou jsme si nemohli vybrat, kam se pak vydat. Ročník před námi šel celý do pohraničí, náš ročník nechávali tady v okolí, další ročník zase musel do pohraničí. A já jsem se dostala do Třeště, protože si na mě měla dohlídnout dělnická třída,“ vzpomíná na své první místo, kam se v roce 1952 dostala na takzvanou umístěnku. Se školou v Třešti byla až na krátkodobé působení v jiných obcích a na dobu své mateřské dovolené spojena až do důchodového věku. 

V srdci Vysočiny také poznala svého muže, krátce poté, co začala vyučovat na místní základní škole. Stejně jako ona, i on měl politický škraloup. Na rozdíl od selského původu své ženy ale Jan Kessler pocházel z rodiny úspěšného řemeslníka. „Jeho tatínek měl truhlářství, byl moc oblíbený, protože vyráběl vynikající poctivý nábytek. V mládí byl dlouhou dobu ve Vídni, získal tam grif k tomu řemeslu. A stolařil, dokud mu řemeslo nevzali komunisté,“ vysvětluje původ svého muže. Mladý Jan tak kvůli svému původu nejprve nemohl odmaturovat. Dovolili mu to až v pozdějším věku. S přípravou na maturitu mu tak jeho žena pomáhala až po svatbě. Navzdory všem útrapám, které jim komunisti ohledně vzdělání způsobili, i na tohle období Anežka Kesslerová vzpomíná s láskou. „Dostala jsem se do nekomunistické rodiny a bylo mi tu dobře, i s těmi komunisty,“ krčí rameny s úsměvem. S manželem měla dvě dcery, díky nimž se dnes může těšit ze čtyř vnoučat a několika pravnoučat.

Na jevišti jsem trpěla

Tehdejší politické uspořádání rodinu Kesslerových ale ovlivňovalo i dál. Časem se ukázalo, že představa malé Anežky česající ve škole vlásky rozjíveným žačkám byla od reality kantorského zaměstnání ještě dál, než se mohlo na první dojem zdát. Učitelé se totiž museli povinně starat o kulturní dění v obci. „Kdo přišel do školy a začal kantořit, tak se do toho dění automaticky zapojil. To znamená, že jsem pracovala třeba s ochotníky. S čím jsem mohla pomoct, s tím jsem pomáhala. Ale velmi nerada jsem vystupovala,“ vzpomíná na padesátá léta v Třešti. Spojení s místní kulturou později posílil i její muž, který v mládí ochotničil a brzy po jejich svatbě se stal vedoucím kulturního domu v Třešti. „Dělal spoustu výstav. Každý rok jsme měli výstavu malířů a fotografů, nejen našich, ale i z ostatních států. Proto jsme byli ve styku se zahraničními umělci,“ vybavuje si pamětnice. Se spoustou umělců ze zahraničí je v kontaktu dodnes, dopisují si. 

Kromě výstav byla základním stavebním kamenem třešťské kultury i loutková divadelní představení. A i když byla Anežka Kesslerová velká trémistka a na jevišti podle svých slov trpěla, loutky vodila ráda. „Byla jsem členkou loutkového divadla, několik let jsme hráli. Vodila jsem loutky a mluvila za ně. Když bylo něco s Kašpárkem, tak vždycky Kašpárka,“ vzpomíná. Manželé Kesslerovi se tak díky své práci stali neoficiálními garanty třešťské kultury. Anežce Kesslerové proto neutekla jediná přednáška, divadlo nebo koncert, které její muž v domě kultury pořádal. „Záviděla jsem kolegyním, které si vybíraly, na co půjdou. Já musela povinně na všechno,“ směje se po letech. Manželé si ale těžkosti padesátých let uvědomovali i bohatému kulturnímu dění navzdory. „Všechno bylo dost napnutý, hodně lidí, kteří se nezdáli mocipánům, bylo hlídáno. Nebylo to moc pěkný, taková nesvoboda a přetvářka,“ vybavuje si i těžší momenty, které byly součástí každodenního života v dobách socialismu. 

Nevěřila jsem, že se komunismus nevrátí

Nesvoboda a přetvářka byly neodmyslitelnou součástí také každých voleb, na které si Anežka Kesslerová během svého vyprávění vzpomněla. „Plenta sice byla vždycky, ale za tu uvědomělí komunisté nešli. Dávali bez mrknutí to, co se po nich chtělo. A kdo šel za plentu, tak na něj se dávalo pozor, tohle se hrozně moc hlídalo,“ vybavuje si zdánlivou maličkost, která ale v tehdejší době mohla ovlivnit život každého jedince. „Komunismus vládl všem a všemu,“ říká smutně. Člověk, který chtěl v klidu vykonávat svou práci, si zkrátka moc vyskakovat nemohl. „Když jsem nechtěla kantořiny nechat, tak jsem kolikrát ohnula hlavu. Nebyla jsem výbojná, promlčela jsem to. Obdivovala jsem kantory, kteří se dokázali ozvat a nenechali si všechno líbit. Bylo to obdivuhodné, ale já se nedokázala ozvat. To mi moje povaha nedala,“ vysvětluje svůj tehdejší postoj. Jestli by na něm něco dnes změnila, ale už nedodává. Konec nesvobody v podobě sametové revoluce nicméně vítala s radostí, i když poměrně nedůvěřivě. „Vůbec jsem nevěřila, že by to byla nějaká trvalá věc. Tak strašně moc dlouho ten komunismus trval, že jsem si myslela, že to nebude mít skončení,“ vzpomíná na události, které přišly, když jí bylo pětapadesát let. „Dlouho jsem nemohla uvěřit, že je to pravda a že se to opravdu nevrátí. Ty manýry a jak se zacházelo s kantory a ostatními lidmi, to nebylo pěkný,“ dodává. 

Dnešním mladým lidem tak přeje, aby nikdy nezažili útlak, ve kterém spoustu let musela žít ona. I když má k současné generaci i své výhrady. „Děti byly dřív rozhodně ukázněnější a klidnější. Pak se jim ta morálka hodně uvolnila a začaly být hubaté a prostořeké a trvá to dodneška, nebo se to ještě stupňuje. Nezávidím učitelkám, protože vychovávání dnešních dětí je daleko složitější než dřív,“ myslí si. Svobodu jim ale přeje. „Moc jim přeju, že se mohou správně vyjadřovat a že jim nikdo neláme páteře, jako lámali nám. A to je velmi v pořádku,“ zakončuje své vyprávění.