Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zastat si svoje
narozen 22. října 1934 v Praze
ze staré zemědělsko-zahradnické rodiny evangelického vyznání
pamatuje atentát na Heydricha i následné prohlídky domů německými vojáky
v mládí sokol, účastník všesokolského sletu roku 1948
pamětník i jeho bratr měli potíže ve škole a na vojně kvůli buržoaznímu původu rodiny – soukromníci
zahradníkem na Pražském hradě v letech 1950 – 1994
mnohonásobný vítěz botanických soutěží
zemřel 20. listopadu 2022
Václav Kefurt pochází ze staré zahradnicko-zemědělské rodiny, která na usedlosti v pražské Troji hospodaří již 300 let. V roce 1950, ve svých 16 letech, nastoupil do Královských zahrad Pražského hradu jako učeň. Odešel o téměř 45 let později jako jejich hlavní zahradník. Klementa Gottwalda viděl až v rakvi. Marie Zápotocká měla hrůzu z mučení na Krymu. Božena Novotná dbala na velikost hradních kedluben. Ireně Svobodové se pro její dobrosrdečnost říkalo „babička“. Za Gustáva Husáka měl Václav Kefurt do Královských zahrad vstup zakázán, přestože byl jejich hlavním zahradníkem. Václav Havel se ho ptal, jak to tam mohl vydržet.
Václav Kefurt se narodil 22. října 1934 jako mladší ze dvou bratrů do staré zemědělsko-zahradnické rodiny, která přes 100 let hospodařila v pražské Troji. Jeho otec Josef i matka Božena, rozená Tláskalová, své syny vychovávali k lásce k přírodě, ke zvířatům, k pracovitosti a k bázni Boží. Byli to vlastenci sociálně demokratického směřování, otec působil jako funkcionář v Sokole, kam pak chodili i oba synové. Zároveň pomáhali na rodinném hospodářství.
„Když byl atentát na Heydricha, hrál jsem si na předním dvorečku. Viděl jsem výbuch a oblak kouře. Jeden německý důstojník a tři vojáci s puškami pak prohledávali jednu usedlost po druhé, rodiče museli otevírat skříně, všechno prolezli. To se opakovalo aspoň dvakrát,“ vzpomíná Václav Kefurt na první dny po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Vyhrožovali, že každý desátý muž z Prahy 8 bude zastřelen. Nakonec k tomu nedošlo. Ale maminky sestřenice – jmenovala se Kuradová a pocházela z Radětice u Bechyně – popravena byla. Jednou nebo dvakrát u ní přespal jeden z parašutistů a nějak se na to přišlo.“
Během války rodina pomáhala, komu mohla – načerno k nim chodili trhovci z Vinohradské tržnice pro zeleninu, aby měli co prodávat. Čtyřem příručím poskytovali ubytování a stravu. Když jejich souseda, pana Trousila, zatklo gestapo z důvodu aktivity v komunistické straně, pomáhali jeho rodině a po jeho propuštění mu nabídli práci účetního.
„Všichni se těšili, že přijedou Rusové, na osvobození. Ale to nadšení lidi přešlo – Rusové se opíjeli, dělali tady divy, šli po ženách. Zavolali na ně ruskou policii, ti je stloukli, naházeli do auta a odvezli. Lidé se jich vyloženě báli. S maminkou, bratrem a jedním učedníkem jsme se schovávali v podzemním krytu tady na zahradě. Přečkali jsme tam noc, slyšeli jsme, jak venku pořád někdo chodí. Celou noc jsme byli vyděšení. Ráno pro nás přišel táta – přes noc byl na barikádách, které také pomáhal stavět. Přes den pak vozil pod Červeným křížem zeleninu na Bulovku,“ přibližuje Václav Kefurt květnové povstání.
Po válce rodina dál hospodařila na své usedlosti, pěstovali zeleninu a květiny. „Před volbami v roce 1946 byly všude vylepené plakáty. Byly slyšet různé narážky, např.: ‚Kdo volí číslo jedna, je blbej jak bedna,‘“ vzpomíná Václav Kefurt. Jak známo, tyto ne zcela svobodné volby vyhrála Komunistická strana Československa, v čele vlády stanul Klement Gottwald. A to až do 14. června 1948, kdy po abdikaci Edvarda Beneše převzal prezidentský úřad.
Oba bratři Kefurtové se koncem června 1948, tedy jen pár dnů poté, co Gottwald nastoupil do prezidentské funkce, zúčastnili všesokolského sletu. Jednalo se o první poválečný a zároveň poslední slet organizovaný nezávislým Sokolem, než byl nahrazen komunisty řízenými spartakiádami. Vzhledem k vlasteneckému rázu tohoto spolku není divu, že se do jisté míry proměnil v manifestaci nesouhlasu s čerstvě zavedeným komunistickým režimem. Václav Kefurt šel v průvodu spolu s nejstaršími žáky, jeho bratr u náčelnického můstku vztyčoval vlajky. „Nejdříve si na nás komunisté troufali, sprostě nám nadávali, měli na sobě rudé hvězdy. Ale když bylo k polednímu, tak to v Praze jen hučelo! Křičeli jsme: ‚Ať žije Beneš!‘ Ti byli takhle malí! Hvězdy měli pryč, už si nedovolovali, zmizeli. Na asfalt před tribunu někdo napsal: ‚Gottwaldovi, hrobaři českého národa,‘“ přibližuje Václav Kefurt protirežimní projevy. „Všichni čekali, že to praskne, obzvlášť po tom sletu. Že bude revoluce, že půjdou po Gottwaldovi. Ale bylo to čím dál tím horší.“
Přestože komunisté po únorovém převratu slíbili, že budou soukromníky podporovat, opak byl pravdou. „Nám nevydali přídělové lístky, museli jsme se živit z volného trhu a z toho, co jsme vypěstovali. Zvyšovali daně. V šedesátých letech nás znárodnili.“ Když se jeho bratr Josef v roce 1950 vrátil z vojny, nesměl pracovat v rodinném zahradnictví. „Nasadili ho do továrny, byl tam dva roky. To trestali tátu, že je živnostník.“ Podobné problémy měl i Václav Kefurt – v témže roce skončil školu a měl domluvené místo i bydlení v Průhonicích ve výzkumném ústavu, ale pod byrokratickou záminkou mu úředníci nástup nepovolili. Rovněž mu zakázali se vyučit u soukromníka, jinými slovy – pracovat v rodinném zahradnictví. Avšak díky souhře okolností byl na národním výboru předsedou právě onen pan Trousil, jemuž rodina pomáhala během války. Po krátké výměně názorů na téma osobní cti a pokrytectví komunistů se pan Trousil zasadil o to, aby šestnáctiletý Václav Kefurt mohl nastoupit na jedno ze dvou volných míst zahradníka na Pražském hradě. Psal se rok 1950, Václavu Kefurtovi bylo 16 let.
„Na Hradě to byl strašný režim. Strašný. Všechno dělali tajní, hlídali. Byli hrozně protivní. I se mnou chodil policajt. Seděl před pracovnou přede dveřmi, jakmile jsem vylezl ven, šel se mnou. Nemluvil, nic, jak stín. Přitom všechen personál byl od Beneše, od Masaryka. Neznám člověka, který by tam fandil Gottwaldovi nebo komunistům,“ přibližuje Václav Kefurt první dojmy z Pražského hradu. „Gottwaldová chtěla dohnat Benešovou. Chtěla, aby k ní lidé měli stejnou úctu. Nechala si říkat Milostpaní: ‚Milostivá paní, ruku líbám.‘ To bylo anekdot na její osobu! Zato Gottwalda jsem viděl až v rakvi. Lidé chodili z druhého nádvoří přes Rudolfovu galerii do Španělského sálu. A každý ten blbec, který tam přišel z těch paneláků, přinesl věnec. Celá galerie i Španělák byly plné věnců. Když lidé odešli, tak jsme nastoupili my, s pumpami na zádech, a ty věnce rosili, aby neuvadly. A u toho jsme viděli, jak jej balzamovali,“ uzavírá Václav Kefurt vzpomínky na prvního komunistického prezidenta.
S Antonínem Zápotockým přišla v březnu 1953 obrovská změna: „Z Hradu zmizeli fízlové.“ Mezi zaměstnanci byli Antonín Zápotocký i jeho žena Marie poměrně oblíbení. „Nebuzeroval,“ shrnuje Václav Kefurt. Tato opatrnost byla na místě – vnitrostranické čistky byly v padesátých letech rampantní. „Drželi se stranou, bylo vidět, že mají strach. Oni zkrátka nevěděli, kdo z nich tu ťafku dostane. Z těch komunistů si tenkrát nebyl nikdo jistý, to bylo znát a vidět. Měli strašný strach,“ přibližuje své dojmy z atmosféry na Hradě v padesátých letech Václav Kefurt. A tak druhý dělnický prezident chodil mezi lid a na všelijaké schůze.
„Z jejich strany bylo velice slušné jednání. Až na jednu věc. Měli jsme schůzi, a Zápotocký říkal: ‚Soudruzi a soudružky, neexistuje, aby byla měna. Neexistuje. Naše měna je podložená prací a zlatem,‘ a takovéto kecy. Já jsem přišel domů, doma jsem to říkal rodičům a sousedům. A ráno byla měna. Doma mi dali: ‚Ty spratku komunistický, tys takhle agitoval!‘ A já jen: ‚To říkal pan prezident, já u toho byl!‘ On snad o tom vůbec nevěděl. Aspoň mi to říkal Jaroslav Procházka, ten byl pak předsedou České národní rady. Tou dobou byl referentem na Hradě, chodil nás nepartijní do zahrady školit. Když jsem ho doprovázel k vratům a zamykal, tak mi říká: ‚Václave, já jsem taky z evangelické rodiny. Moji rodiče chodí na Vinohradech do kostela.‘ Ten mi tvrdil, že Zápotocký nevěděl, že měna na druhý den bude,“ vzpomíná Václav Kefurt na měnovou reformu z června 1953, tedy tři měsíce po nástupu Antonína Zápotockého do úřadu.
„Marie Zápotocká mi vyprávěla, jak to bylo na Krymu. Jezdili na prázdniny na Krym, na dovolenou. Jak tam mučili lidi, že je nechali sednout na bambus a ten je prorůstal a takové. Měla z toho hrůzu. Ukazovala mi tady, nad kolenem, jak seděla na židličce, přišla vlna, srazila ji, a jak tam má ještě modřinu od té židličky,“ uzavírá s rozpačitým úsměvem Václav Kefurt své dojmy z manželů Zápotockých. Jeho rozpačitost je pochopitelná – oba manželé byli během druhé světové války vězněni v koncentračních táborech (A. Zápotocký 1939 – 1945 v KT Sachsenhausen, M. Zápotocká 1941 – 1945 v KT Ravensbrück), avšak sami napomáhali KSČS realizovat vnitrostranické čistky. Byli to právě Zápotocký se ženou, kteří v roce 1951 hostili Rudolfa Slánského a jeho paní, zatímco mu prohledávali vilu – při odchodu ze zmiňované návštěvy pak Slánského zatkli. V éře monstrprocesů padesátých let měli sami strach z toho, zda se právě oni neocitnou v nemilosti. Drželi se stranou.
„V padesátém sedmém přijel Chruščov a Bulganin, byla obrovská recepce. Taková řada – bufet, na co jste si vzpomněla, to tam bylo. První, na které jsem byl i se svojí paní, téhož roku jsem se oženil a měli jsme syna. Stáli jsme na metr od Chruščova. A tam se Zápotocký bavil s lidmi nebo s někým, a tihle dva [Chruščov a Bulganin] už chodili s Novotným,“ vzpomíná na návštěvu nejvyššího sovětského státníka té doby Václav Kefurt. O čtyři měsíce později, v listopadu 1957, prezident Antonín Zápotocký ve věku 72 let zemřel. Byť se v Praze počítalo s tím, že novým prezidentem se stane tehdejší předseda československé vlády, slovenský, avšak centralistický politik Viliam Široký, nařízení z Moskvy znělo jinak. „Vláda byli trpaslíci. Vláda dělala, co řekl ÚV, a ÚV řekl to, co nařídil Chruščov.“ A Chruščov nařídil, že prezidentem se stane Antonín Novotný.
Začátek šedesátých let se v Československu nesl ve znamení krachu třetí pětiletky. Velkolepé plány XI. sjezdu KSČ z roku 1958 o rozvoji národního hospodářství v letech 1961 až 1965 vzaly za své a již v prosinci 1962 byla třetí pětiletka zrušena. „Na Novotného byla spousta narážek. Říkal, že vbrzku bude masa dost, lidi si z toho dělali legraci. Tou dobou jsem už dělal vedoucího zahrady, takže s Boženou Novotnou jsem přišel hodně do styku. Cokoliv potřebovala, ona nebo celá její rodina, to jsme dodávali my. Na Orlíku měli chatu, tu jsme taky obstarávali,“ přibližuje Václav Kefurt režim, v němž i na Pražském hradě platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu.
„Když přišla nějaká návštěva a řekla třeba: ‚Tady to je hezký koberec,‘ tak [Božena] ho nechala stáhnout a dala jim ho. Nebo když končila recepce a byly tam azalky, které jsem přebral po mých předchůdcích – to byly staleté rostliny –, nechala návštěvu olamovat květy. Takhle ona postupovala. Když se vrátili z Indie ze státní návštěvy, vrchní dekoratérka mě poprosila o něco exkluzivního. ‚Mám tady cimbidia, dej to tam na výzdobu, ale řekni jí nějak opatrně, aby to nerozdala!‘ To byly cimbidia, které přišly letecky z Berlína [v březnu 1939] na oslavu Hitlera [při příležitosti podpisu výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava]. Můj předchůdce z ní ulomil nějaké bulvy, než je poslali zpátky. Takhle jsme přišli k cimbidiím na Hradě, jsou tam dodnes a je to rarita, jsou to původní divoké orchideje. Asi po třech měsících přišla Novotným návštěva, že se půjdou podívat do zahrady. Jenže kolegovi se ze skleníku pořád ztrácely květy, fikusy a palmy dovezené z Holandska, tak ty skleníky začal zamykat. Božena návštěvu provádí, bere za kliku, ale do skleníku se nedostane. Někdo z té návštěvy prý řekl: ‚Oni to před vámi zamykají!‘ Baba se naštvala, zavolala technickou strážnici a ti museli zámek otevřít násilím. Druhý den na nás řvala, jak si to představujeme, že byly zamčené skleníky. Otočila se na mě, a říká mi: ‚Vám to může být jedno, já si rozdám zahradu i s vámi!‘“ vzpomíná Václav Kefurt na postoj manželů Novotných, především pak Boženy, k vzácným květům, k majetku státu i k lidem.
„Postupně, jak to přebíral Dubček, popularita Novotného upadala. Když ho zbavili funkce, všichni jsme se s radostí dívali, jak stahují prezidentskou vlajku.“ Stalo se tak v březnu roku 1968. Na návrh prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka byl prezidentem zvolen Ludvík Svoboda.
„Jako první tam byli parašutisté. Vyskákali z letadel, obsadili Hrad,“ přibližuje srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy Václav Kefurt tak, jak ji zažil na Pražském hradě. „Nikdo jim nedal ani napít. Tak pili vodu z fontán na jízdárenských terasách. To byla voda z rybníka, ten vodovod postavili za Rudolfa II. Když naši viděli, že tam pijí, instalatéři kašny zavřeli. Tenkrát i ti fízlové a jejich ženy – některé z nich pracovaly v zahradě – byli proti tomu vpádu. Bylo to nejkrásnější období, jaké jsem na Hradě zažil,“ vzpomíná Václav Kefurt, tou dobou sedmatřicetiletý. „Soustavně zasedala vláda. Paní Svobodová přivedla do zahrad plukovníka, vedoucího vojenské kanceláře prezidenta. Chodili jsme po zahradách a měl jsem mu ukazovat, jaké škody tam Rusové nadělali. Polámali tam ledacos.“
Ireně Svobodové se pro její dobrosrdečnost mezi zaměstnanci Hradu říkalo „babička“. Za druhé světové války byla aktivní účastnicí protinacistického odboje, první návštěvu gestapa zažila již v roce 1939. S dcerou Zoe se po většinu války schovávala na Vysočině, odkud se zapojovala do protinacistické činnosti. Syn Miroslav byl zatčen a vyslýchán gestapem, v roce 1942 zavražděn v KT Mauthausen. Armádní generál Ludvík Svoboda byl za první světové války legionář, během druhé světové války organizoval na východní frontě samostatný polní prapor složený z dobrovolníků československých občanů. Známé byly jeho rozpory s Klementem Gottwaldem. V roce 1952 byl zatčen v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským na základě materiálu, který proti němu připravil Bedřich Reicin. Rehabilitován byl v roce 1954 díky Chruščovovi. Během svého působení na Hradě se zasazoval o rehabilitace odsouzených během politických procesů v padesátých letech. „Byli úžasně skromní. Dávali kytice na hrob Masaryka, kytice posílali i Haně Benešové,“ shrnuje Václav Kefurt.
Manželé Svobodovi, jakožto příznivci pražského jara, odsuzovali sovětskou invazi v srpnu 1968. „Změna nastala následující rok, v létě 1969. Prezident Svoboda nám zajistil dovolenou v Jugoslávii, jeli jsme na Makarskou. Tam jsem poprvé slyšel, jak děti těch fízlů říkaly, že to bylo správné, že sem přišli před rokem Rusové. Na první výročí invaze v srpnu 1969 pak byla výzva, že kdo nesouhlasí s režimem, ať jde do práce pěšky. Jezdily úplně prázdné tramvaje. Chodil jsem denně pěšky z Troje na Hrad.“ Ani tento protest nebyl národu nic platný. V dubnu 1969 byl odvolán Alexandr Dubček a prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal Gustáv Husák. Reálná moc prezidenta Svobody byla čím dál tím zanedbatelnější.
Přestože v červnu 1972 dostal Ludvík Svoboda mozkovou příhodu, byl v březnu 1973 opět zvolen prezidentem. Až po plicní embolii z dubna 1974 byl zbaven úřadu prezidenta zvláštním ústavním zákonem. V květnu 1975 se prezidentem stal advokát Gustáv Husák.
„On se bál. Všude v Královské zahradě byly kamery. Jeho nejbližší spolupracovníci měli zvláštní průkazky. Cizí lidi do zahrad nesměli, ani za mnou,“ komentuje nástup Gustáva Husáka Václav Kefurt.
Zahrady Pražského hradu jako by zrcadlily otevřenost či uzavřenost celého režimu. Klement Gottwald je nejenže pro veřejnost uzavřel, ale pro jistotu nechal tzv. Prezidentský domeček, jenž se v Královských zahradách nachází a kde bydleli všichni komunističtí prezidenti, obehnat plotem. Za Antonína Novotného se veřejnosti zahrady otevřely o svátcích. Za Ludvíka Svobody byly otevřeny denně, plot kolem Prezidentského domečku zmizel a nábytek z dob Masaryka, který z něj vystěhovala Marta Gottwaldová, do něj Irena Svobodová nechala navrátit. „Jakmile nastoupil Husák, ty zahrady zase zavřel,“ glosuje Václav Kefurt.
Paradoxní, nebo možná naopak pro režim charakteristická situace nastala, když sám Václav Kefurt, po více než 25 letech působení jako zahradník na Pražském hradě, do zahrad nesměl. „Měl jsem zákaz vstupu do Královské zahrady. Zároveň jsem byl předseda inventurní komise. Řekl jsem, že inventuru nepodepíšu, když to nevidím. Tak mě tam vzali, když byl Husák v Lánech. To bylo kvůli klukovi. Prvorozený syn byl na vojně v Rakovníku. A v návštěvní místnosti pořádal bohoslužby. To víte, malér jak hrom. Jeho velící důstojník za mnou přišel: ‚Vždyť mě vyrazí. Já mám pár let do důchodu, tohle nemůže dělat!‘ Manželka jen plakala. Jeli jsme tam po práci, nechal jsem si zavolat syna. Vzali mu zbraň, nechali ho štípat dříví, mýt nádobí. Domlouval jsem mu. Samo sebou, že mě měl za zbabělce. On byl hrdina a rád trpěl. Ale na Hradě jsem se znal s důstojníky hradní stráže, a to víte, oni taky občas něco potřebovali. Tak to nějak všechno ztichlo, syna dali do JZD. V Mníšku bylo rekreační středisko pro důstojníky, sekal tam trávu, pásl králíky. Náčelník, který to tam měl na starosti, mu nadával ‚ty svině klerikální,‘ když se ožral,“ vysvětluje Václav Kefurt, proč jako jeden z nejzkušenějších zahradníků do zahrad nesměl.
„Na demonstrace jsem nechodil, staral jsem se o své povinnosti v zahradách. Ale zúčastnil jsem se všech protiakcí na Hradě. Už týden předtím chodili různí agitátoři a pomlouvali Havla: ‚Nevěřte mu, jeho rodiče spolupracovali s Němci.‘ Ale žádné pomstychtivé tendence tam pak ze strany Havlů nebyly,“ vzpomíná Václav Kefurt na sametovou revoluci. „S paní Olgou jsem přicházel do styku hodně často. Říkala o mně, že jsem zahradník profesor. Byla hodná, starala se o školu v Hostivicích, provázel jsem ty děti po zahradách,“ vzpomíná Václav Kefurt na Olgu Havlovou, o níž jako o jediné z manželek mluví jako o paní prezidentové.
„Měl jsem štěstí, majordomus byla herečka Věra Křesadlová, pozdější manželka Miloše Formana. A ta mi říkala: ‚Když budete mít něco jó nutného, tak mi to řekněte. Já když Vendu ráno oblíkám, tak se to s ním dá krásně vyřídit,‘“ přibližuje Václav Kefurt změny, jež nastaly na Hradě po nástupu divadelníka Václava Havla v prosinci 1989. „Přišel jsem totiž na to, že salát, aby neměl v sobě škodliviny, musíte uříznout večer, ne přes den. Prezidentu Havlovi kontrolovali stravu, měřili to lakmusovými papírky. No a Křesadlová mi říká: ‚Vy jste tak poctivý. Ale včera byl Vašek na Radnických schodech v hospodě s vojákama, sežral tam tři guláše a nikdo mu to neměřil.‘“
Avšak po téměř 45 letech v zahradách Pražského hradu toho měl Václav Kefurt „dost“. „Já jsem to dělal poctivě, ale už mi to lezlo na nervy. Pořád někoho usměrňovat – ten vynechal nebo ten přišel opilý, furt něco. A po revoluci mi v dezolátním stavu vrátili po otci dům a pozemek v Troji,“ odůvodňuje Václav Kefurt svůj odchod do důchodu v roce 1994. „Ve čtvrtek mi volal ředitel hospodářské správy. ‚Zítra jste tu naposledy, byl bych rád, kdybyste přišel v devět hodin do brány ke Královské zahradě.‘ Tak jsem tam přišel a on mě odvedl k prezidentovi na snídani. Ten mi poděkoval za práci. Potěšilo mě to. Ptal se mě na moji práci, na kolegy. Ptal se, jak jsem to tam mohl vydržet,“ popisuje Václav Kefurt svůj poslední pracovní den na Pražském hradě a poděkování, jehož se mu dostalo od Václava Havla.
„Bylo to všechno pěkné. Byl jsem v Erfurtu, kde jsem dostal první zlaté medaile za fíkusy. Nesčetněkrát jsem dělal expozici zahrad Pražského hradu, která se střídavě konala v Bratislavě a Olomouci. Jenom za astrie jsem dostal devětaosmdesát medailí. Nakonec jsem tam byl strašně rád,“ uzavírá Václav Kefurt, který v době natáčení v roce 2022 žil i s rodinou ve svém domě v pražské Troji.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Dominika Andrašková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)