Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kefurt (* 1934  †︎ 2022)

• narozen 22. října 1934 v Praze

• ze staré zemědělsko-zahradnické rodiny evangelického vyznání

• pamatuje atentát na Heydricha i následné prohlídky domů německými vojáky

• v mládí sokol, účastník všesokolského sletu roku 1948

• pamětník i jeho bratr měli potíže ve škole a na vojně kvůli buržoaznímu původu rodiny – soukromníci

• zahradníkem na Pražském hradě v letech 1950 – 1994

• mnohonásobný vítěz botanických soutěží

• zemřel 20. listopadu 2022

Rodinné zahradnictví a druhá světová válka

Václav Kefurt se narodil 22. října 1934 v Praze 8 – Tróji do evangelické rodiny. „Víra v Boha a láska k přírodě a k půdě se dědila z kolena na koleno. Moje rodiče tady měli zahradnictví, kde otec zaměstnával čtyři příručí a byl to víceméně rodinnej podnik, kde jsem od malinka v tom prostředí vyrůstal a taky jsem ho miloval. Měl jsem strašně rád kytky, zvířata.“ Vedle zahradnictví měli rodiče také malé hospodářství, kde měli dvě prasata, husy, kozy a slepice. „Maminka mě vedla k tomu, abych i k těm zvířatům přistupoval s láskou. Kytky jsem miloval už od dětství, chodil jsem po stráních a po zahradě, radoval jsem se z každý první rozkvetlý fialky, tulipánu a ze všech ostatní kytiček, i z příletu ptáků.“ Není tedy divu, že ho toto ovlivnilo na celý jeho život a svůj profesní život zasvětil právě zahradnictví.

Do školy začal Václav chodit v roce 1941 v Tróji, už po roce se ale museli stěhovat, protože budovu zabavili němečtí vojáci. Jako malý kluk si pamatuje také na Heydrichiádu. „Tady jsem si hrál u vrat našich a najednou jsem slyšel střelbu. Tak jsem se podíval ve směru tý střelby a za dlážděnkou přes ten kopec vyšlehnul takovej dým. A pak následovala děsná perzekuce. Říkali, že každej desátej muž z Prahy 8 bude popravenej. Chodili tady normálně jeden důstojník a několik vojáků s puškama na rodiče a prohlíželi jeden byt po druhým, skříň po skříni. A některý věci dokonce vyhazovali. Takže to byl krutej zážitek šesti, sedmiletýho kluka na celej život.“

Protože rodiče pěstovali nejenom hodně kytek, ale také zeleniny, pomáhali během války i lidem v okolí. Třeba pan Trousil byl za války propuštěný z práce, a tak ho otec zaměstnal, aby mu vedl účetnictví. Během pražského povstání pak vozili zeleninu do nemocnice Na Bulovce. Po konci války chodil Václav do Sokola, kde se scházeli i o víkendech, hráli hry, a dokonce i cvičili na všesokolském sletu v roce 1948.

Změny pro roce 1948

„V 1948 roce byl převrat komunistickej, ze začátku to jakž takž šlo, pak začala perzekuce soukromníků.“ Protože stále trval lístkový systém, tak rodičům jako soukromníkům vzali lístky a všechno tak museli kupovat na volném trhu. Ani v zahradnictví už nemohli pěstovat, co chtěli, protože měli nařízeno, kolik čeho mají odvádět. „Oni změřili hektary, já nevim, kolik jsme měli tenkrát hektarů dohromady. A z toho hektaru bylo, já nevim kolik desítek, stovek vajec. Tak maminka musela, protože jsme tolik slepic neměli, tak je musela kupovat, abysme [dodávky] splnili.“

V tu dobu už si ani otec nemohl platit zaměstnance a zahradnictví byl čistě rodinný podnik. Václavův starší bratr se u otce dokonce vyučil a v roce 1950 odešel na vojnu. V tom samém roce vychodil školu i Václav a chtěl pokračovat na zahradnické škole v Průhonicích. „V srpnu přišel rodičům přípis, že Průhonice jsou Praha východ a my jsme Praha 8 a že není možný, abych se šel do Průhonic učit. Tak táta řekl, že se budu učit u něj doma. Neměl jsem z toho radost, protože jsem viděl, jak brácha trpěl, protože táta na něj byl daleko přísnější než na ten personál.“ Navíc na rozdíl od bývalých zaměstnanců bratři museli vždy pomáhat i o víkendu a svátcích. „Když jsme si sedli k obědu, tak začali chodit trojský dámy buď pro salát nebo kytičku na stůl. Tak táta jen mrknul, neexistovaly nějaký omluvy, protože to byl zákazník.“

Jenže nakonec ani tento plán vyučit se u otce nevyšel. „3. září mně přišlo, že se u soukromníka nemůžu učit, zkrátka chtěli zlikvidovat soukromníky.“ A tak se Václav vydal se svým otcem na pracovní úřad, kde jim bylo řečeno, že jsou poslední dvě volná místa, a to v zahradách na Pražském hradě. Tak se hned vydali na Hrad na kádrové oddělení, kde s nimi všechno sepsali a slíbili, že jim dají vědět, jestli bude Václav moci nastoupit. „Jeli jsme pak na národní výbor v Praze 8, kde byl v tu dobu předsedou pan Antonín Trousil. Ten, co mu táta za války pomáhal. Jak slyšel, že tam jsme, hned přišel a táta mu říkal: ‚Podívej, jak jsem dopadl, ani kluka mi nenechaj vyučit.‘ A on řekl: ‚Kluci, běžte domů, on se učit zahradníkem bude.‘ Tak touhle protekcí jsem se dostal na Hrad, jinak jako syn soukromníka bych se tam nikdy nedostal.“

Vyučení zahradníkem

Protože měl Václav zahradnický obor rád, a navíc všechno už znal z domova, nebylo pro něj učení žádná velká práce. Navíc na Hradě byli stále velcí odborníci ještě z dob první republiky, takže se měl od koho učit. „Měl jsem doopravdy štěstí, že jsem přišel do dobrejch rukou, ty lidi byli doopravdy hodný.“

Když skládal závěrečné zkoušky, byl předsedou zkušební komise vrchní zahradník z Lán pan Kramer. Václav udělal zkoušky nejlépe ze všech a udělal tím panu Kramerovi takovou radost, že od něj dostal sekvoj. Z Číny jich na Hrad přišlo celkem pět – čtyři tam jsou vysazené a jednu dostal právě Václav.

Na Pražském hradě pak Václav zůstal i jako zaměstnanec a zažil tam prezidenty od Klementa Gottwalda až do Václava Havla. „Já jsem s těma prezidentama moc nepřišel do styku, ale většinou s paničkama. Ty měly tu reprezentaci, rodinu, měly různé potřeby, tak se obracely na mě.“

 

Klement Gottwald

Když byl prezidentem Klement Gottwald, vzpomíná, že byli všude lidé v civilu, kteří Václava hlídali na každém kroku, protože neměl prověření pro to, aby se pohyboval po místnostech Pražského hradu. „Bylo to strašně utažený, nevěřili nikomu, nebyli uniformovaný, všude samej civil, všechno prohlíželi.“

Zejména pak vzpomíná na Gottwaldův pohřeb. „Když zemřel […], tak nás telefonicky všechny zavolali, že máme okamžitě nastoupit do práce. Ten průvod šel širokou chodbou do Španělskýho sálu a čtvrtým nádvořím nějak vycházel ven. No a my jsme museli tu širokou chodbu vyzdobit vavřínama a udělat tam špalír výzdoby květinový. No ale nejdřív to museli čalouníci pokrýt černým hávem. A když už byli skoro hotový, tak přišel Čepička a řekl: ‚To černý dólu, musí to bejt červený.‘ Tak my jsme čekali snad do půlnoci.“ O přestávkách, kdy průvod k rakvi nechodil, byl Gottwald balzamovaný a zahradníci kropili věnce ve Španělském sále, aby nevadly.

Antonín Zápotocký

„Po Gottwaldovi přišel Zápotocký, a to byl obrovskej obrat, protože ty civilové už tam nebyli a dali tam vojsko, dali tam vnitřní stráž. Byli to sice prověřený kluci, ale byli to vojáci, byli to normální lidi, nebyl problém. A Zápotocký chodil hodně po zahradě.“

Během úřadu Antonína Zápotockého musel Václav narukovat na vojnu do Českých Budějovic, a protože byl zaměstnancem Hradu dostal se do poddůstojnické školy. Na školu nerad vzpomíná, ale nakonec v ní zůstal i jako instruktor. „Když skončila vojna, tak náčelník školy poslal na Hrad dobrozdání, že jsem byl vzornej voják a že jsem se slušně choval. Když jsem přišel do civilu, tak mi závodní rada dala 300 korun na oblečení a pan prezident mi dal knížku Barunka s věnováním.“

Václav také pamatuje, jak byl na schůzi ROH, na které je Antonín Zápotocký uklidňoval, že se žádná měnová reforma nechystá. „Tady všichni vyděšený sousedi, že bude měna. Přišel jsem ze schůze a říkal jsem: ‚Teď tam říkal prezident, že měna nebude.‘ A ráno byla měna. Strejda tady z toho statku hořejšího, tak ten mi říkal: ‚Ty hajzle komunistickej, ani mi nechoď na oči.‘ Já jsem mu [prezidentovi] věřil, a to mě děsně zklamalo, děsně mě to zklamalo.“

Antonín Novotný

„Po něm pak přišel Novotnej, to ta kultura těch zahrad zase ještě vzrostla. Protože on chodil do Hradu pěšky, tak běda, kdyby byl nepořádek. A dělal se den otevřených dveří, že byla otevřená Královská zahrada, Zahrada Na Valech.“ Na manželku prezidenta Novotného Boženu ale Václav moc rád nevzpomíná, protože jim neustále připomínala, že byla vedoucí zemědělské výroby ve Veleni a jaké oni tam měli kedlubny, že to teda oni nemají.

Navíc se o ní také říkalo, že o co si návštěva řekne, to rozdá. Václav tak měl strach půjčit dekoratérce své vzácné orchideje. Jednomu kolegovi se zas ze skleníku ztrácely palmičky, které se dovážely z Holandska. „Tak na sobotu a na neděli ty skleníky zamknul. A Novotnejch měli návštěvu, tak se chtěla paní Novotná ukázat, vzala je do zahrady a skleník zavřenej. A ta návštěva prej řekla: ‚Oni to před váma zamykaj?‘ No tak to udělala cirkus hroznej, musel přijít zámečník a otevřít násilím dveře.“

V období prezidenta Novotného byl také Václav roce 1967 jmenován vedoucím užitkové zahrady.

Ludvík Svoboda

Naopak na další první dámu Irenu Svobodovou vzpomíná Václav rád. Znal ji totiž už před tím, než s manželem přišla na Hrad, protože jí přesazoval citróny a různé kytky. „Byla to strašně hodná paní, která už založila ty [SOS dětské] vesničky.“ Chodilo za ní taky spoustu návštěv, pro které připravovali v zahradě dárky. Na rozdíl ale od předešlé paní Novotné, paní Svobodová vždycky přišla a všechno zaplatila. Navíc přebytky, které se nespotřebovali, nechávala posílat do domova důchodců. A v zahradách také zavedla prodej veřejnost. „To bylo neštěstí pro nás, protože ty babičky chodily i ve dvě nebo v jedenáct nebo chtěly kytku z aster, takže se muselo přes celou zahradu jít pro astry. Ale bylo to přání paní prezidentový, tak jsme to dělali.“

Gustáv Husák

„Pak byl Husák, ten zase se jako bych řekl bál…“

Václav vzpomíná, že i mezi kolegy byli tací, co byli horliví soudruzi, ale bylo jich málo. „Před těma jsme si dávali pozor na hubu.“ Konkrétně si pamatuje na jistého pana Burdu, který byl členem KSČ a každý týden chodil na schůzi. „Chodil vyloženě jako proletář v montérkách. My jsem tam tenkrát neměli ty moderní hnojiva, tak jsme taky krom kravince a hnoje z jatek brali i krev, která se nechala zkvasit a ta se přidávala do kompostu. Jak chodil v montérkách, tak kolega namočil papír do tý krve, to strašně smrdělo, a dal mu to do kapsy. Já, když jsem jel domů z práce, tak jsem si na to vzpomněl na Strossmayerově náměstí, a tak jsem vybouchnul smíchem, že mě průvodčí řekl: ‚Když se neumíte chovat, tak vystupte.‘ Ale to prostě nebylo k vydržení.“

Václav Havel

„Přišel převrat a na Hrad přišel pan Havel a s ním tam byl pan Žantovský, kníže byl kancléřem, byla tam paní Čáslavská. […] Paní Havlová měla zájem o zahradu a chodila tam, byl to úplně jinej vztah.“

Když Václav slavil šedesáté narozeniny, zavolal mu ředitel hospodářské správy, aby v sobotu v devět ráno přišel ke vchodu do Královské zahrady. „Přivedl mě k panu prezidentovi, abych s ním posnídal. Tak jsem s ním posnídal, pohostili mě a pan prezident mi poděkoval za celoživotní práci, kterou jsem pro tu zahradu udělal. To byla pro mě tedy úžasná pocta, protože nevim, kdo to ještě jinej kromě mě měl.“

Za prezidenta Havla se stal Václav ještě s kolegou Josefem Tomkem vedoucím celých zahrad Pražského hradu. Za svou kariéru také reprezentoval hradní zahrady na mnoha mezinárodních výstavách, ze kterých si odnesl na dvě stě osmdesát medailí. Hlavní zásada při pěstování rostlin podle něj je to, že člověk nesmí být líný. „Neříct ‚Já to udělám zejtra.‘ To neexistuje, tu kytku musíte pohnojit a zalejt teď.“

„Co se týče vztahu k podřízenejm, tak jsem byl takovej trouba vedoucí, nechodil jsem v plášti, normálně v montérkách a dělal jsem s nima. To se mi doopravdy vyplatilo, i ty největší lemplové, když viděli, že vedoucí dělá, tak se snažili taky. Nikdy jsem nedal svýmu podřízenýmu práci, kterou bych nezvlád sám. Nikdy.“ A ještě dodává: „Důležitý je mít ty lidi kolem sebe rád, pakliže je nemáte rádi, tak to nemá smysl. I lidi, který mi kolikrát ublížili, tak jsem se snažil to dát dohromady a už na to nemyslet. A zkrátka důležitý je, aby člověk s těma lidma vycházel a měl je doopravdy rád. To se mi celkem dařilo.“ Václav se zkrátka celý život snaží dělat všechno poctivě a nic neodbýt, přesně tak, jak k tomu byl od mala vedený.