Jan Kavan

„Soustředili jsme se potom na mediální politickou kampaň venku. Oslovili jsme novináře, předplatitele Palach Pressu, vlády, argumentovali jsme oprávněně, že jsou perzekvováni lidé, kteří neporušili mezinárodní právo. Že neporušili Helsinský pakt, který legalizoval výměnu informací všemi způsoby včetně tištěných informací, že se oni nedopustili žádného na Západě vnímaného trestného činu. Že je to perzekuce lidí, kteří mají jiný politický názor, protože chtějí získat informace, které nejsou v československém mediálním světě. Měli jsme velkou podporu ve Francii, protože dva z jejích občanů byli zatčeni. Podpořila nás tam nejen vláda a velké noviny, ale i velké odbory, podařilo se nám tam dělat obrovské demonstrace, publicita byla veliká. V Anglii menší, ale i tak byla v Anglii mediální kampaň značná, v Rakousku byla velká. Husák se tehdy snažil Rakousko navštívit, toho jsme také využili. Soustředili jsme se na to, abychom mobilizovali všechny naše přátele od novinářů po politiky a akademiky, aby protestovali proti uvěznění těchto lidí. Měli jsme podporu od prezidenta Francoise Mitterranda, rakouského kancléře, britská vláda nám moc nepomohla, ale ostatní ano. Myslím, že ta kampaň přispěla k tomu, že ze zatčených neudělali velký proces, který plánovali. Nejdřív měl být Jiřina Šiklová a spol. a Jan Ruml a spol. Ale k procesu nedošlo a po roce byli bez procesu propuštěni, někteří ještě o dva měsíce později.“

„Ještě dříve, kdy to zařizoval Petr Pithart, jsme vyvezli film se záznamem z jednání XIV. sjezdu KSČ, toho ilegálního sjezdu. Krátký úryvek z toho jsem stačil dát britské televizi, ale obrovské kotouče velkého materiálu, než jsem to stačil uschovat, nechal jsem je přes noc v autě. To jsem měl zaparkované před barákem, druhý den ráno, když jsem šel pro to, byl kufr vylomený a filmy někdo ukradl. Nabízel jsem odměnu v okolí, když to někdo vrátí. Myslel jsem, že to ukradl anglický zloděj, a myslel si, bůh ví, co to bude. Jistě to pro něj bylo nesrozumitelné české povídání, ale nikdo se neozval. Myslím, že o žádného zloděje nešlo, že to byla akce Státní bezpečnosti, která mě v Anglii občas sledovala. To taky zabralo hodně místa, protože těch filmů jsme vyváželi hodně, zvláště po založení Charty 77. Nejdřív to byly filmy osmičky, šestnáctky, později videokazety, jak se to vyvíjelo. Posílali jsme do Prahy kamery a filmový materiál na rozhovory s mluvčími Charty 77. Natáčeli jsme například sledování Václava Havla z toho domečku na kuřích nohách v Trutnově nebo se podařilo natočit sledování Jiřího a Franty Kriegla, což bylo fantastické. Oni se spolu sešli a za každým z nich šli estébáci. Pak na filmu bylo vidět nejen Hájka s Krieglem, ale i to, jak se spojily ty skupiny, co je sledovaly, jednak pěšky a jednak v autech.“

„Na tu první cestu, můžu se podívat do pasu, jsem si moc neměnil vzhled. Před první cestou jsem si nechal narůst vousy, ale moc si na to nepamatuju. Pak když jsem jel do Prahy v roce 1987, poprvé po smrti mé matky a babičky, to jsem začal měnit vzhled hodně. To jsem si pořídil čočky místo brýlí, paruku, kterou mi udělal holič z mých vlasů. Vypadal jsem odlišně od fotek, které mohla mít StB. Po informacích, které jsem získal po roce 1989, mou identitu nezjistili.“ – „Říkal jste, že jste byl trochu nervózní, že jste během první návštěvy vycházel jenom v noci?“ – „Během první návštěvy v srpnu 1970 jsem byl nervózní, bylo to poprvé, co jsem něco podobného dělal. Netušil jsem, jak je to nebezpečné, obavu jsem ale měl. Dokonce, to jsem si neověřoval, ale je to vysoce pravděpodobné, jednou po dvou nebo třech dnech, když už mě nebavilo trávit tolik času v hotelu, tak jsem, myslím, že to byla schůzka s Petrem Pithartem, šel jsem na ni. A na ulici jsem viděl vyděšený, zkoprnělý výraz chlapíka, v němž jsem poznal vysokoškolského komunistického funkcionáře, který se jmenoval Ondrouch. Díval se, jako by viděl ducha, takže měl jsem obavu, že mě poznal, bylo to na dálku, nepřiblížil se, jenom na mě koukal. Šel jsem pryč, neříkám, že mě to vyděsilo, ale měl jsem potom velkou obavu a pohyb na ulicích jsem během dne značně omezil. A pak, a k tomu mě vyzval i Petr Pithart, jsem odjel zpátky co nejdříve.“

„Spojené státy, to byla čirá náhoda. Dostali jsme do SVS pozvánku na léto 1968 do USA na sjezd studentské mládeže v Kansas City. Nikdo tam nechtěl jet. Léto 1968 bylo nejzajímavější období v dějinách Československa, aspoň z mého hlediska. Navrhoval jsem, ať tam jedou hlavní představitelé SVS Jirka Müller a Luboš Holeček, jejich argument proti byl oprávněný, že jsou aktivní den co den v Pražském jaru a neumějí anglicky. Bylo to na mně nebo Karlovi Kovandovi, nevím, proč to Karel odmítnul. Tlak byl na mě, abych tam jel, jel jsem bez jakéhokoliv nadšení. V rámci toho, aby letenka byla co nejlevnější, hradil ji SVS a koupili mně jednadvacetidenní letenku. Nevím, co k tomu chcete ještě vědět? Vystoupil jsem v Americe na tom sjezdu, popisoval jsem situaci Pražského jara, hájil jsem myšlenky Pražského jara a myšlenky studentského a mládežnického postoje uvnitř Pražského jara. Netušil jsem, že za dva dny dojde k invazi [vojsk Varšavské smlouvy do Československa]. Vystoupil jsem znovu, ostře jsem odsoudil invazi, sesypali se na mě novináři, takže jsem mluvil, byl jsem v rozhlase a v novinách. Přijel mimo jiné šéfredaktor týdeníku, vycházel v San Francisku, jmenoval se ‚Rampác‘, jméno šéfredaktora jsem zapomněl, nabídl mi, abych sepsal článek, který by popsal celou genezi studentského odboje až do invaze, a argumenty, aby Američani pochopili, proč došlo k invazi a jaké jsou naše postoje. Výměnou mi jako honorář za článek zaplatil letenku zpátky do Prahy, abych se tam dostal dřív a nemusel čekat další dny. Nabídka se mi zdála jako zajímavá a výhodná a přistoupil jsem na ni. Hned druhý den jsem s ním odletěl do Kalifornie, kde jsem strávil několik dní psaním článku. Tam jsem neviděl nic jiného než redakci a jeho byt.“

„Měli jsme to pak rozdělené po čase. Cyklostyl a knížky, prostě věci většího formátu, jezdily v kempingových vozech domů. A když se vozilo něco ven, těch věcí bylo čím dál tím víc. Jednak samizdaty, knihy samizdatové, myslím, jednak filmy, vyvezli jsme celé bytové divadlo s paní Chramostovou, která hrála Macbeth. Vyvezli jsme i filmový záznam XIV. sjezdu, toho vysočanského komunistického sjezdu, nebo podkladové materiály pro Nobelovu cenu pro Jaroslava Seiferta. To všechno šlo ve vozech, kdežto dopisy s informacemi, co jsem posílal Jiřině Šiklové, Jirkovi Müllerovi, Petru Pithartovi, vezli kurýři. Nebo oni mně posílali nějaké citlivé dokumenty, to nejelo vozem. Vozili je kurýři, měli to většinou nalepené na těle, tak jsme to odlišovali. Pro pašování větších věcí jsme používali kempingové vozy, každý druhý třetí rok jsme měnili vůz. Od cesty k cestě, ale i espézetky a pojišťovací papíry. Měnily se SPZ a zelené karty, což zařizoval Michael Randall, který na univerzitě v Bradfordu uměl vytisknout nelegální zelené karty. Ale používali jsme je jenom na československo-rakouské hranici. Jak se vyjelo z Česka, zničily se a dál se jezdilo na pravé pojišťovací papíry. Každý druhý třetí rok jsme nejen měnili espézetky a kupovali jsme nové auto. Začali jsme volkswagenem, pak jsme měli Ford Transit. Později, když už to bylo obrovské, jsme vozili tuny materiálu tam i zpátky. Přidali jsme k tomu ještě francouzský peugeot, řídili ho francouzští trockisté, to už potom bylo veliké.“ – „Ještě poslední poznámku. Vy jste řekl – do roku 1981. Ale kempingové vozy jezdily až do listopadu 1989 s malou přestávkou po zatčení Jiřiny Šiklové.“ – „Po jejím zatčení jsme nevěděli, kolik toho oni vědí, a musel jsem to přebudovat a najít jiný systém úkrytů. Protože v tom francouzském peugeotu, který oni v dubnu 1981 chytli, tak si zjistili samozřejmě, jak tam systém fungoval. Takže ten systém, to už jsme nemohli používat. Pak jsme jezdili ve velkém kombíku Austin Maxi, ale byl menší než kempingový vůz a množství bylo menší. Postupně jsme to zvyšovali až do roku 1989. Takže to bylo přerušené maximálně na tři čtvrtě roku po zatčení Jiřky Šiklové a těch ostatních.“

„Když jsme přijeli do Československa, chtěla se matka naučit česky a pochopit, o čem je boj za socialismus, o kterém ji přesvědčoval otec. Takže šla dobrovolně do fabriky, pracovala jako soustružnice v Tatře Vagónce, kde najednou zjistila, že česká dělnická třída je poněkud odlišná od toho, o čem vyprávěl můj otec. Pracovala tam nějakou dobu, a že by ji to sblížilo s českou dělnickou třídou, to ne. Ale našla si tam spoustu přátel, kteří jí pomáhali. Ironií je, že když ji vyhodili, přihlásila se na inzerát na práci kreslířky při ministerstvu dopravy, tak tam bylo jakési oddělení, které se zabývalo elektrifikací Československých státních drah. Vůbec tomu nerozuměla, ale potřebovala jakoukoliv práci, protože byla bez příjmu. Popisovala, že jí dali prkno a řekli jí: ‚Udělejte čáru. Máte pevnou ruku, umíte rýsovat, ostatní vás naučíme.‘ Tam pracovala několik let, než na kádrovém oddělení zjistili její nadřízení, že je manželkou velezrádce a ještě k tomu z imperialistické Anglie. Tak ji vyhodili, pak byla dlouho bez práce.“

„Vyprávěl mi o válce jen krátce, jednak jsem byl ještě hodně malý a ne všechno jsem si uměl srovnat. A jednak hodně vyprávění bylo zastíněno vzpomínkou na jeho matku, bratrance a další příbuzné, kteří byli zatčeni v Československu a přes Terezín je odvezli do Osvětimi, kde jeho matka a ostatní zahynuli. Velmi stručně a nerad o tom otec hovořil, bylo vidět, že o tom nechce moc hovořit. Bez ohledu na tento stín občas mluvil o svých zkušenostech na vojně. Měl reputaci ne zcela šikovného a málo disciplinovaného vojáka, na druhou stranu velmi statečného. Dvakrát myslím dostal Medaili za statečnost, včetně za Dunkerque. Jednou myslím naznačoval, že částečně jeho chybou jako velícího důstojníka se jeho jednotka dostala do obklíčení, na druhé straně se z obklíčení probojovala. On měl takových historek víc, ale museli jsme je z něj tahat. On nerad o tom hovořil, nepamatuji se, že by nějak detailně a ochotně o těch válečných zkušenostech hovořil.“

„To, že mně ten svazek zkomplikoval život na řadu let, to zcela určitě. Já jsem ten svazek, vlastně svazky, jeden je rok 69, jeden 70, tak jsem četl jen jednou, nebo listoval, kdy nám to bylo povoleno jako poslancům. Nedostal jsem ho samozřejmě v kopii k prostudování, natož abych si ho mohl odnést, ale v podstatě jsem ho tak důkladně nečetl. Víc jsem se spoléhal na analýzu Petra Uhla, četl to nesmírně pečlivě, o řadě dokumentů ze spisu, co se v tom spise nalézaly, mě informoval. Stejně jako tehdejšího ministra vnitra Honzu Rumla, s jehož povolením Petr spis studoval. Takže tak detailně ten spis neznám, nepamatuju si, jaké dokumenty tam byly zařazené. Bral jsem to jako estébácký svazek, tak proč bych měl rekonstruovat detaily ze svazku, který sepsali lidi z druhé strany barikády. Tak vážně jsem to zase nebral. Bránil jsem se především jedné věci, to znamená podezření, že jsem spolupracoval vědomě s StB, to bylo pro mě důležité. Nic jiného důležité nebylo, všechno ostatní byly dezinformace, spekulace, to mě zas tak dalece nezajímalo. Souhlasil jsem s Petrem, že všechno ostatní by bylo legitimizovat estébácké materiály, o to jsem neměl žádný velký zájem. Mně šlo o to, aby to šlo k soudu, taky jsem to žaloval, aby to mohlo jít k soudu, aby vyslechl moje svědky, aby uznal, že jsem nespolupracoval. Všechno ostatní bylo naprosto podružné.“

„Takže se tam sešli Luboš Holeček, Karel Kovanda, já a asistent z právnické fakulty Petr Pithart a sepsali jsme prohlášení jménem pražských studentů [prohlášení ke smrti Jana Palacha], které potom předseda SVS, který se neúčastnil formulace tohoto prohlášení, přečetl v televizi. A v rozhlase jsem ho přečetl já. Mezitím jsme byli pozváni do vedení do Strakovky, nebo kde ta schůzka byla, už si nepamatuju. Jednání zorganizoval předseda české vlády, jednal s námi, abychom zastavili demonstraci, kterou jsme připravovali v Praze. Přečetli jsme mu návrh našeho prohlášení, který se mu hrubě nelíbil. Do toho přišla zpráva, přišla zpráva nejdřív k vládní straně stolu a pak deset minut zpráva z SVS k nám, že Palach zemřel. Pochopili jsme, že se něco takového stalo, když předseda české vlády Rázl vybouchl vzteky, že Palach takhle zamíchal kartami. Ale v podstatě to urychlilo to jednání, vedlo to k pro nás přijatelnému kompromisu našich formulací, které byly nesmírně radikální. On, Rázl, věděl, že už to nezastaví, neformální demonstrace už probíhaly, věděl, že přijde i naše formální. Dovolil mně vystoupit v rozhlase a Dymáčkovi v televizi s prohlášením, které vyšlo v tisku, takže je k dispozici.“

„Z Anglie přijel zástupce Nadace Bertranda Russella, myslím, že se jmenoval Showman, pozval nás na mírovou konferenci ve Stockholmu, SVS delegovala Luboše Holečka a mě. Na to jsem se chystal, Luboš byl chytřejší, vzal si do kufříku jen nějaké náčiní, kartáček na zuby a jinak skoro nic. Měl jsem s sebou řadu dokumentů, některé jsem ani nečetl. Byla tam řada stranických dokumentů a útoků na nás na studenty, taky spousta dokumentace SVS, kterou našli při prohlídce, vše našli na Ruzyni a zabavili. Následující den byl výslech na StB v Bartolomějské, a to byl konec léta 1969. Pak už jsem měl jen zájem zjistit, jestli existuje nějaká šance získat pas a studovat v Oxfordu, kde jsem byla zapsán stále jako student s přerušeným studiem na druhý semestr. Na výslechy si moc nepamatuju, byl jsem na ně zvyknutý, nebyly nějaké výhrůžné, nezanechalo to ve mně dodnes dojem. Několikrát jsem tam byl, nic výrazného mě nenapadá, spojil se pak se mnou pan Patejdl. Jednal se mnou jménem, už ani nevím koho, ale evidentně to byl estébák. Snažil se mě přesvědčit, že se za mě může přimluvit, abych dostal zpátky pas a mohl jet do Oxfordu. Měl jsem z toho neodbytný dojem, jak jsem to tlumočil svým studentským kolegům, že mi naznačuje, že výměnou za vstřícnost bych mohl pas dostat. Ale že by mě přímo požádal, to ne. Sešel jsem se s ním asi třikrát.“