Hisham Kassem هشام قاسم

„Strávil jsem noc na policejní stanici. Druhý den se můj právník spojil s generálním prokurátorem a řekl: 'Není důvod požadovat kauci, musíte ho propustit.' Tak jsem šel za státním zástupcem a ten mi řekl: 'Je ale proti vám vzneseno nové obvinění. Urazil jste policisty. A přečetl ty urážky.' V tu chvíli jsem věděl, kam směřujeme. Nechtěli proti mně politické obvinění, chtěli to klasifikovat přestupek. Řekl jsem: 'Dobře, mám dvě žádosti. První - zajistěte paměť kamer na policejní stanici. Ty poskytnou konečné slovo, jestli jsem někoho urazil, nebo ne. A za druhé - pokud mě chcete zatknout, nechci být zavřený na té stejné policejní stanici, protože je jasné, že je tu problém. Buď jsem je urazil a oni mají na mě vztek, nebo jsem je neurazil a oni se to na mě jen snaží hodit.' A on řekl: ,To zní rozumně.' A zavřeli mě do cely na státním zastupitelství, o samotě. Nebylo tam nic na spaní, myslel jsem si, že až přijde můj advokát, tak ho požádám, aby mi koupil koberec, a když ne, tak budu muset spát na podlaze. Ale po deseti minutách přišla policejní jednotka a řekla: 'Pojďte s námi.' Šel jsem s nimi dolů, nemělo smysl klást odpor, kolem nebyly žádné kamery. Když jsem sešel dolů, viděl jsem, že tam stojí šéf policejního sboru prokurátora, a dva policejní generálové z policejního sboru mu něco vyčítají. Jeden z nich mu říkal: 'Tak pro koho pracujete? Pro policii, nebo pro prokuraturu?' Když mě uviděli, odešli a já se ho zeptal: Když mě uviděli, odešli a já se ho zeptal: Když mě uviděli, odešli a já se ho zeptal: 'Promiňte, jsem ve vaší vazbě. Kam mě vezete?' A on jen pokrčil rameny a pokynul - nevím. Byla to půlhodina strachu. Nevěděl jsem, kam jdeme. Hlavou se mi honily myšlenky na Džamála Chášukdžího. Nikdy totiž nevíte, kde někomu rupnou nervy a diktátor udělá hloupou chybu. Později toho bude litovat, ale vás to bude stát život.“

„Seděl jsem tam a policista mi řekl: ,Váš typ podnikání je velmi citlivý. My v žádném případě neporušujeme vaše práva, jen bychom vás rádi poznali. A pamatujte si, že nejde o žádné obtěžování.´ Řekl jsem: ,Ano, jistě, jen do toho.´ Začal klást otázky: ,Víte o nějakých mezinárodních organizacích, které působí v Egyptě?´ Řekl jsem: ,Ano, Human Rights Watch, když přijedou do Egypta, obvykle operují z mé kanceláře.´ A on měl dvě možnosti. Bouchnout rukou a říct - jak se opovažujete? Nebo najít cestu, jak z toho ven. Řekl: ,A jak jste se s nimi seznámil?´ Řekl jsem: ,Prostřednictvím Egyptské organizace pro lidská práva.´ A on řekl: ´Vy jste jejím členem?´ Chtěl jsem říct - nedělejte ze mě hlupáka, víte, že jsem jejím členem. Ale já řekl: ,Ano, jsem členem a velmi aktivním.´ A opět to bylo ve velmi uvolněném tónu. On řekl: A kdo je váš generální tajemník?´ Opět našel způsob, jak se z konfrontace vyvléknout. Každopádně to šlo tímto směrem, a když skončil, řekl: ,Dobře, teď mě znáte a v jakékoliv situaci se ocitnete, budete jednat se mnou.´ Odešel jsem a při první návštěvě jsem řekl otci, co se stalo. Jelikož byl soudce v důchodu a sám si těmito věcmi prošel, dal mi asi nejlepší radu v životě. Ne nutně, že bychom se ve všem shodli, můj otec byl velmi přísný člověk, člověk se mu musel buď vzepřít, nebo ustoupit. Ale tentokrát mi řekl: ,Velmi brzy po tobě budou chtít, abys pro ně pracoval. A to je to nejhorší, co se ti může stát, být udavačem. Pracovat proti svým kolegům, když na to přijde.´ Řekl: ´Je to tvůj život. Nemůžu tě do ničeho nutit. Ale jestli se na tu konfrontaci necítíš, odejdi z toho podnikání hned a oni na vás za půl roku zapomenou. Ale ať uděláš cokoli, neubližuj sám sobě tím, že bys byl udavač.“

„Byly doby, kdy jsem měl zakázáno tisknout v Egyptě. Docílili toho hrubou silou. Zavolali si tiskaře a řekli mu - jestli budeš tisknout Cairo Times, půjdeme po tobě. Když po tobě jdou, znamená to finanční úřad, úřad práce, všechno. Začnou kontroly, nejspíš najdou nějaký problém a mohou ti zavřít podnik. Byly chvíle, kdy jsem postával s tiskařskými foliemi a stodolarovou bankovkou v ruce a hledal baťůžkáře, který by mi ty folie odvezl na Kypr, abych nemusel cestovat. Občas to někdo za sto dolarů udělal, když jsem mu ukázal, že jsou to obyčejné filmy a že si je někdo vyzvedne na letišti. Vždycky jsem ale měl k dispozici vízum na Kypr. Kyperská ambasáda to chápala, nemusel jsem chodit na pohovory. Pokaždé, když jsem jel, jsem jen poslal pas a měl hned připravené vízum. Takže když jsem nenašel baťůžkáře, koupil jsem si letenky a v hotelu už mě taky znali. Přistál jsem v Larnace, taxíkem jel do Nikósie, rovnou do tiskárny, dal jim ty folie, šel do hotelu, ráno se probudil, koupil si čerstvou košili a třeba kartáček na zuby, vrátil se do tiskárny a počkal, až budou hotovi. Oni ty kopie pak poslali kargem a já si vzal taxíka na letiště a odletěl do Egypta. A v mnoha případech to kargo stejně zabavili. Ale já jsem trval na tom, že budu tisknout dál. Což pro mě znamenalo velké finanční škody. Ale vytrval jsem tak dlouho, dokud to už opravdu nepřestalo být z finančních důvodů možné. To bylo v červnu 2003. Zlomilo mi to srdce, brečel jsem jako dítě.“