Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kašlík (* 1949)

• narozen 9. března 1949 v Příkazech

• rodiče Josef Kašlík a Jiřina Plachá měli větší hospodářství v Příkazech

• otec Josef Kašlík v padesátých letech odsouzen opakovaně za neplnění dodávek

• roku 1956 vstoupili Kašlíkovi po několika letech odmítání do JZD

• v letech 1963 až 1966 se pamětník vyučil strojním zámečníkem při Moravských železárnách v Olomouci

• roku 1967 narukoval na vojnu k Pohraniční stráži, kde zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• v roce 1980 maturita na střední ekonomické škole, večerní studium

• celý život pracoval v oboru, nejprve v Moravských železárnách a Sigmě Lutín, později jako ekonom soukromé firmy a pracovník finančního úřadu

• působil v kapelách Asteor, Profil, taneční kapele KD Sigmy Lutín, po roce 2000 jako DJ na soukromých oslavách a společenských akcích

• roku 2011 odešel do důchodu, v roce 2023 žil v Příkazech

Dne 20. srpna 1968 uléhal Jiří Kašlík v kasárnách ke spánku. Měl za sebou první měsíc přijímače v Plané u Mariánských Lázní, nedaleko západní hranice. Před půlnocí vojáky základní služby probudil poplach a křik. Pamětník byl rozespalý, nevěděl, co se děje. V hlavě mu rezonoval výkřik některého z vojáků: „Obsadili nás Rusové!“ Nebyl čas přemýšlet. Rychle na sebe naházel oblečení a utíkal za ostatními na seřadiště. Cestou ve zbrojnici vyfasovali ostré náboje, které jindy mohli použít pouze na střelnici. K vyzbrojení je vyzval velitel praporu, který jim zopakoval, že Československo bylo napadeno vojsky Varšavské smlouvy. Jak vyšlo brzy najevo, ani velitelé neměli žádné podrobné informace. Vojáci stáli venku několik hodin, stále nebylo jasné, co se bude dít. Náhle se na kopcích cvičiště, tyčících se opodál, objevily sovětské tanky. Hlavně namířily na kasárny a vyčkávaly. K seřadišti přijel vojenský džíp, z něhož vystoupili nějací výše postavení sovětští vojáci. Odvedli jejich velitele. Jednání trvalo asi dvě hodiny, začínalo svítat. Vystrašení vojáci hledali v očích okolo stojících kamarádů nějaké vysvětlení, všichni vyděšení a zmatení. Náhle do ustupující tmy zazněl výstřel. To jejich velitel neunesl situaci a v nestřežené chvíli se zastřelil služební zbraní…

Za prodej máku do vězení k Baltskému moři

Jiří Kašlík se narodil 9. března 1949 v Příkazech do rodiny Josefa a Jiřiny Kašlíkových jako mladší ze dvou synů. Rod Kašlíků hospodařil v Příkazech přibližně od roku 1850. Rodinnou historii dohledali Kašlíkovi asi do roku 1750. Jejich předkové žili kromě Příkaz ve Vojnicích či Unčovicích. Otec Josef Kašlík převzal rodinný grunt v Příkazech s číslem popisným 101 ve dvacátých letech. Tehdy k němu dal přistavět stodolu, navrženou místním architektem Josefem Brachem. Grunt byl, podobně jako většina tehdejších staveb v obci, ze dřeva a vepřovic. Později byl prohlášen kulturní památkou. Nachází se v těsném sousedství Hanáckého skanzenu.

Rodiče se poznali už před válkou, pravděpodobně na některé z výstav dobytka, které se konaly v Olomouci i v Příkazech. Jiřina Plachá pocházela z malého hospodářství v Křelově. Cestu dvou mladých lidí rozdělila načas druhá světová válka. Josef Kašlík, v té době již hospodařící na gruntu, musel za války odvádět dodávky Němcům. Šlo o maso, mléko, obiloviny i olejniny, zejména mák, který byl žádanou komoditou. Jednoho roku měl Josef Kašlík větší výnos a mák načerno prodal. Někdo jej však udal a roku 1944 byl odsouzen na několik měsíců do vězení. Trest si měl odpykat až na severu Polska ve městě Sztum. Výkon trestu nastoupil v lednu 1945. Své zážitky rodině příliš nevyprávěl, popisoval spíše strastiplnou cestu zpět. Po osvobození se musel dostat domů pěšky, tratě byly rozbombardované a vlaky na mnoha místech nejezdily. Domů se dostal v červnu 1945. Jiřina Plachá byla od roku 1944 do konce války nuceně nasazena v Německu, ve zbrojní výrobě. Po válce se shledali a v listopadu roku 1945 se vzali.

Otec byl za neplnění dodávek opakovaně vězněn

Jiřina Plachá se přistěhovala na grunt do Příkaz. Postupně se manželům narodily dvě děti, Josef a Jiří. Rodiče hospodařili na polnostech o rozloze asi šestnácti hektarů. Starali se také o koně, krávy, kozy, prasata a další drobné zvířectvo. Na poli dřeli většinu dne, na děti příliš času nezbývalo. Když chlapci povyrostli, chodili rodičům na pole pomáhat. Jako malí si spíše hráli, schovávali se a stavěli různé bunkry. Odmala je vychovávali k práci. Maminka byla silně věřící, každou neděli chodívali do kostela v nedalekém Nákle, pro který pěstovala na zahradě mečíky k výzdobě. Za svobodna zpívala v křelovském kostele. Otec byl členem Sokola. Kašlíkovi nebyli příslušníky žádné politické strany.

Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistů k moci. Jiří Kašlík si vzpomíná, že rodiče se obávali zavádění družstev po vzoru SSSR, které záhy po převratu začalo. V Příkazech bylo jednotné zemědělské družstvo (JZD) založeno roku 1951. Na sedláky, kteří nechtěli do družstva vstoupit, byl vyvíjen nátlak. Lidem v rámci tzv. scelování půdy sebrali úrodná pole, která měli blízko, a nahradili je vzdálenými, neobdělávanými, která nemohla mít stejný výnos. Lidé tak nezvládali plnit povinné dodávky, dostávali pokuty, a když přišli o všechny prostředky, většinou skončili ve vězení. V průběhu celé anabáze jim bylo samozřejmě nabízeno, že když vstoupí do družstva, všechno se vyřeší. Společnost negativně zasáhla i měnová reforma roku 1953, kdy lidé přišli o většinu svých úspor.

Do kolotoče nesplněných dodávek a následných pokut sklouzl také Josef Kašlík. Pole, které mu bylo přiděleno, bylo daleko a v takovém stavu, že oznámil, že o ně, i ze zdravotních důvodů, pečovat nehodlá. Pro neplnění dodávek dostával nejprve pokuty a v roce 1953 byl dva a půl měsíce vězněn v Předmostí u Přerova. Návštěva otce ve vězení patří k Jiřího raným dětským vzpomínkám. Pamatuje si, jak stáli s matkou a bratrem u plotu probíhající stavby cihelny, za kterým pracovali vězni. Mezi nimi i jeho otec, strhaný, vyhublý, ve vězeňském mundúru. Mohl za nimi na pár minut přijít k plotu.

Rodiče už neměli sílu vzdorovat, roku 1956 vstoupili do družstva. Byl proveden inventář mrtvého a živého majetku, stroje odkoupeny za směšné částky. Rodiče museli v družstvu pracovat v rostlinné výrobě. Jejich chlévy upravili a družstvo, které zpočátku nemělo žádné ustájení pro zabavená hospodářská zvířata, k nim na dalších čtrnáct let umístilo prasata.

Poválečné dětství ve znamení klukovských bitev

Roku 1956 šel Jiří Kašlík do první třídy, nejprve docházel do základní školy v Příkazech, na druhý stupeň se chodilo do nedalekého Nákla. Maminka trvala na tom, aby děti navštěvovaly náboženství. Pamatuje si také přísného pana učitele na prvním stupni, který používal tělesných trestů a rákosky. Jako malí si s kluky nejraději hrávali na vojáky, po válce nalézali různé zrezivělé zbraně a helmy, které jim při hrách sloužily jako věrohodné rekvizity. S pomocí svého spolužáka, jehož otec byl chemik, vyráběli podomácku střelný prach. Jednou se jim „podařilo“ prostřelit kamarádovi tvář. Dnes, s odstupem času, žasne, že své hry přežili. Šplhali také na střechu stodoly gruntu, občas i se psem. Maminka lomila rukama a křičela, že spadnou a zabijí se. Pamětník prožíval klasické venkovské dětství, plné průšvihů.

Jiří Kašlík zažil ještě éru soukromého hospodařeních svých rodičů před vstupem do družstva. Nejraději vzpomíná na dobu žní a mlácení obilí, kdy si z obce půjčovali na grunt parní mlátičku. S kluky skákali po svázaných balících sena. „Já si na to osobně nevzpomínám, ale z vyprávění vím, že když byla mlátička ve stodole – což byla velká a vysoká stodola – a pod tím mlatem byly vlastně ty balíky, tak jsme po nich skákali nahoru. Nad mlatem bylo takový šprlení, desky, trámy. Někde tam byla nějaká díra a my, jak jsme skákali, kutáleli se, tak jsem propadl z toho mlatu a spadl jsem z pěti metrů na zem. Měl jsem tři roky a nic se mi nestalo,“ vzpomíná. Na podzim také chodívali stavět snopy na pole, když se rozmístily, poskytovaly výborná místa k úkrytu.

Na druhém stupni základní školy začal Jiří navštěvovat fotografický a střelecký kroužek v Nákle. K patnáctým narozeninám dostal první vzduchovku. Tehdy s bratrem uspořádali u nich na dvoře kácení máje a pozvali kamarády. Maminka upekla vdolky, na jednom místě zřídili improvizovanou střelnici, pověsili houpačky. Akce měla velký úspěch a možná někdy touto dobou se zrodila pamětníkova záliba v bavení lidí.

Srpen 1968 strávil ve výcvikovém středisku Pohraniční stráže

Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem v Moravských železárnách. Jak dospíval, začal se zajímat také o hudbu. Poslouchal Svobodnou Evropu a Radio Luxembourg, odkud si nahrával první písně, pořídil si kytaru a začal se na ni učit hrát. S kamarády se scházeli na jejich zahradě, sedávali pod vrbou a zkoušeli. Časem začal zahraniční písně přetextovávat, aby je mohli zpívat česky.

Po vyučení strávil rok jako pomocník v kovárnách Moravských železáren, dovednosti, které zde získal, se mu později hodily při opravách gruntu. Roku 1968, na jednom z plesů v nedaleké Senici na Hané, potkal svoji budoucí ženu Marcelu Trnkalovou, která pocházela z Ludéřova. Tehdy se kvůli ní popral s partou místních, před nimiž pak musel prchat dvorky a zahradami. Začali spolu chodit.

V červenci 1968 Jiří narukoval na vojnu k pohraničníkům do Tří Seker u Mariánských Lázní. Už před nástupem si dělal řidičský průkaz u Svazarmu, první dva měsíce výcviku strávil v Polné u Mariánských Lázní, kde jej učili, jak chránit hranice. Znovu prošel řidičským školením na všechna vojenská vozidla. Po měsíci, kdy se stihli s ostatními trochu rozkoukat, přišlo něco, co nikdo nečekal. V noci z 20. na 21. srpna překročila hranice Československa vojska Varšavské smlouvy. Jak je již popsáno výše, vypjatá noc stála život velitele praporu.

Následující dny byly zmatené. Neměli žádné zprávy o tom, co se děje doma, zda jsou rodiny v pořádku. Pošta chodila opožděně. „Za deset dní už jsme šli na roty, každej někam jinam, to nás tam roztřídili, nás tam bylo na praporu asi dvě stě. Na rotu nás šlo asi deset patnáct. Poslali nás do těch Tří Seker na Slatinu, někteří byli psovodi, někteří byli na technický práce, někdo byl kuchař, jiný zase k těm vozidlům. Byli jsme dva noví šoféři,“ popisuje pamětník.

Šlo o rotu Pohraniční stráže nacházející se blízko západní hranice. I sem dorazili sovětští vojáci. „Vylezli na ty ‚kačeny‘, kde byli pohraničáci, a sundávali je dolů. Na sousední rotě nechtěli kluci ty dvacetimetrový kačeny opustit, hlídali sousední hranice, a tak jednoho dokonce zastřelili. Na jiné sousední rotě byly zase nějaký přestřelky, Rusáci stříleli po těch vojácích, bundesgrenzschutz,“ vzpomíná na zprávy, které se k nim dostávaly. Asi za čtrnáct dní dostali Sověti rozkaz se stáhnout a zakopat se kilometr a půl nebo dva kilometry od hranic.

Naštěstí jsem nikdy nikomu neublížil

Služba u Pohraniční stráže byla jedna z nejnáročnějších, psychicky i fyzicky. Po srpnu 1968 dramaticky vzrostl počet pokusů o překročení hranice. „Když někdo utekl, vězeň, nebo se někdo chystal na čáru a věděli o tom, zavolali nám a my jsme pomáhali s esenbákama kolem hranic dělat zátahy, chytat ty lidi. Dneska se za to stydím, ale tehdy nikdo netušil, jak to je, jak to bude a jak to všechno skončí. Plnil jsem svou službu. Ještě že jsem na nikoho nestřílel, že jsem nikoho nezranil,“ vzpomíná. V průběhu vojny jezdil s gazem, nejčastěji vozil vojáky se psy na místa zásahů, když vyráželi zadržet lidi pokoušející se překročit hranici. Míval službu i na strážních věžích a jezdíval doplňovat zásoby do nedalekých Tří Seker nebo Mariánských Lázní. Vozil také do školy děti velitelů, kteří zde s rodinami žili.

Až do května roku 1969 platila zesílená ochrana hranic. Vycházky vojáci neměli vůbec, byl proto rád, že se při povinném zásobování s gazem či nákladním vozem V3S dostal z pohraniční roty a mohl někdy mluvit s lidmi zvenčí. Když se pak konečně dostal domů, přivezl si na vojnu kytaru a malé rádio, na kterém pak při nočních službách potají chytal Svobodnou Evropu. Vzal si také fotoaparát, který pečlivě schoval, u Pohraniční stráže byl totiž přísný zákaz fotit. Netrvalo dlouho a prozradilo se, že u sebe fotoaparát má. Byl předvolán k veliteli, který chtěl vidět, jaké fotky fotí. Nakonec mu poručil, aby mu za trest udělal portrétní fotku na novou průkazku KSČ pro sebe i pro některé z vojáků. Pak už mu fotit nikdo nebránil. Jako jeden z mála tak mohl toto prostředí zdokumentovat. Fotil hlavně kamarády se psy, ale i strážní věže a okolí.

Po narození dětí vstoupil do KSČ, ze strany později odešel

Po návratu z vojny založil v Příkazech s kamarádem Milanem Dragounem bigbeatovou kapelu Asteor. Hrávali pod záštitou SSM a místního Svazu žen, kde působila od konce šedesátých let Jiřího matka. Rodiče si po pár letech na nový stav zvykli. Jiří Kašlík vzpomíná, že i jeho otec nakonec oceňoval, že na poli mohli trávit méně času. Bratr Josef byl předsedou místní buňky Socialistického svazu mládeže (SSM). Jiří Kašlík po návratu z vojny dále pracoval v Moravských železárnách. S Asteorem vystupovali na plesech, čajích a podobných akcích. Jako každé hudební uskupení, které chtělo vystupovat veřejně, museli se zúčastnit tzv. přehrávek. V případě Asteoru se soudruhům nezdál pouze fakt, že baskytaristovi ještě nebylo osmnáct let. Sdělili proto kapele, že vystupovat mohou, ale zdarma. O rok později přehrávky absolvovali znovu, tentokrát už dostali i povolení vystupovat za honorář. Jiří Kašlík psal i nadále české texty k zahraničním písním, které slýchal na Svobodné Evropě, hráli tak světový repertoár a soudruzi jim nemohli vytknout, že nezpívají v češtině. Brzy byli velmi oblíbení, na jejich vystoupení jezdívali do Příkaz lidé z širokého okolí.

Jiří Kašlík působil v Asteoru v letech 1970–1973. Roku 1974 se oženil s Marcelou Trnkalovou a přestěhoval se do Náměště na Hané. Začal pracovat v Sigmě Lutín, kde mu domluvil zaměstnání jeho tchán. Od roku 1975 se přes protesty manželky a tchyně připojil k taneční kapele Kulturního domu Sigma Lutín, zpíval zde i s dechovkou. Roku 1975 se manželům narodil syn Jiří a o rok později syn Daniel. Po roce se do poloviny domu přistěhovali rodiče jeho ženy, což brzy přestalo dělat dobrotu. Na naléhání tchána Jiří Kašlík vstoupil někdy v této době do KSČ, ale asi po třech letech ze strany vystoupil, nelíbilo se mu, že má platit členské poplatky, ani to, že strana se začala vměšovat do jeho soukromého života a probírat jeho manželské problémy. Jednoho dne vrátil stranickou knížku.

Návrat na rodný grunt

V letech 1976–1980 studoval večerně střední ekonomickou školu v Olomouci. Problémy v manželství vyústily v roce 1979 v rozvod. Jiří Kašlík se vrátil na rodný grunt do Příkaz, kde dosud hospodařil jeho bratr Josef. Rodiče už tou dobou byli na výměnku. Bratr bohužel spoustu věcí v rámci rekonstrukce bytu začal, ale nedokončil. Stavení bylo nutné začít opravovat. Bratr navíc v předchozích letech dostal mozkovou mrtvici a nebyl už schopen se o dům starat. Rodiče jej tedy přepsali na Jiřího.

Roku 1980 založil s kamarádem z Lutína kapelu Profil, která fungovala následujících čtrnáct let. Začal pracovat v olomoucké Osevě na oddělení financování a plánování. Grunt rekonstruoval po částech asi deset let. Práce zpomaloval i fakt, že se jedná o kulturní památku. Čas dělil pamětník mezi zaměstnání, vystupování s kapelou a práci na domě. Listopadové události roku 1989 sledoval Jiří Kašlík spíše zpovzdálí, velkou radost z převratu měl jeho bratr Josef, tehdy už vážně nemocný. Sledoval všechny zprávy a sdílel radost s bratrem, se kterým rodný grunt obývali společně s rodiči. Josef Kašlík ml. bohužel měsíc po Listopadu dostal druhou mrtvici a zemřel. Kromě euforie z nově nabyté svobody tak Kašlíkovi prožívali smutek ze ztráty člena rodiny.

Jiří Kašlík začal v roce 1992 pracovat pro firmu v Příkazech jako ekonom. Roku 1993 se oženil podruhé, svou manželku Evu Stručkovou potkal v době zaměstnání v olomoucké Osevě. Roku 1994 se jim narodila dcera Tereza. Manželé se po dvaceti letech rozešli. V letech 2000–2011 působil na Finančním úřadě v Olomouci jako referent vyměřovacího oddělení. V tomto období začal hrát na různých akcích jako dýdžej, nejprve pro své známé a později i pro veřejnost. Jeho grunt je dosud místem setkávání nejen pro místní.

O pole zabavená do družstva Kašlíkovi po revoluci nežádali, protože už by na nich neměl kdo hospodařit. Zůstalo záhumenkové pole, které v současnosti Jiří Kašlík pronajímá kamarádovi, a zahrada, o kterou se stále stará. V roce 2023 žil se svou družkou v Příkazech.