Jiří Kašlík

* 1949

  • „Otec musel za Hitlera dodávat Němcům olejniny, hlavně mák, jak jsem se dočetl. Jeden rok měl z máku nějaký větší výnos, tak to někde načerno prodal. Pak se to dostalo ještě dál a nějaká paní prozradila, od koho to je. Samozřejmě ho za to Němci odsoudili a měl nastoupit do kriminálu. V roce 1944 byl odsouzen, měl nastoupit asi na tři měsíce za ty šmeliny s mákem do kriminálu. Pořád žádal o odložení, protože měli hospodářství, že to musí obdělávat. Jednou se mu to podařilo, pak ještě podruhý. Pak to tak nějak vyšumívalo, ale oni si říkali s kamarádem, který za to byl také trestaný, nebyl z Příkaz, že by si to radši měli jít odsedět, než je chytnou, protože už neměli povolení zůstávat doma hospodařit, už to přetáhli. Tak se dobrovolně přihlásili soudu a měli jít sedět až někam do Polska, k Severnímu [Baltskému] moři, do nějaké věznice. Tak nastoupili, odvezli je tam vlakem a bohužel tam potom zůstal od ledna 1945 do června 1945. Nastoupil dobrovolně v lednu 1945, vrátil se až v červnu 1945, protože po válce je sice pustili, věznici osvobodili, ale musel z toho Polska pěšky. Protože bylo všecko rozbitý, pěšky až od toho Severního [Baltského] moře mu to trvalo šest měsíců, nebo čtyři měsíce. Trmácel se domů, měl pár zranění – kolena, kloubů, protože někde pomáhal, aby se v Polsku uživil. Vrátil se až po šesti měsících, v roce 1945.“

  • „Už ta noc byla hrozná, protože už 20. srpna, když jsme šli spát na večerku, nás v jedenáct v noci budili, že jsme přepadení Rusama, že se musíme jít bránit. My, co jsme měli samopaly mimo strážní službu, jsme měli jenom slepé náboje, na cvičáku jsme stříleli slepýma. Samozřejmě jsme se učili střílet i ostrýma, ale to jsme museli na střelnici. A na cvičáku, to byly dva takový velký kopce, jsme se učili zakopávat a tak, ale měli jsme ty slepý náboje, když se střílelo. Tu noc nás poslali do zbrojnice a fasovali jsme ostrý do samopalů, do zásobníků. Dva ostrý zásobníky a teď jsme se museli seřazovat na tom ‚buzerplacu‘, na tom praporu, vlastně to byl takovej větší prapor. Stáli jsme tam od půlnoci do jedné a velitelé furt nevěděli, co se děje. My už jsme samozřejmě byli připravení, že se budeme bránit, protože velitel praporu řekl: ‚Budeme se bránit.‘ Kolem třetí čtvrté hodiny už se začínalo rozednívat a my jsme tam pořád stáli a nevěděli jsme, co bude. Najednou jsme slyšeli takovej kravál zdálky, to už jely tanky. Už tam byly ve čtyři hodiny ráno, až na té západní čáře. No a teď jsme viděli, jak se trošku rozšeřilo, že tanky vjely na ty dva kopce, bylo jich asi šest. Postavily se a těmi laufy namířily dolů na kasárny, zastavily se a čekaly, co bude. A teď najednou přijel po asfaltové cestě nějakej džíp s velitelem. Přijel do toho praporu, setkal se s naším velitelem praporu a že se teda musíme vzdát, že to je blbost, že nás jdou osvobodit od toho, co se tady děje. Velitel praporu, protože nás nutil se bránit a nafasovat ostrý, nám potom musel přikázat, abychom se zase odzbrojili, vrátili to do skladu a kdesi cosi. Ta diskuse probíhala snad do pěti, do šesti do rána. Pak jsme akorát viděli, že se tam něco fakt divokýho děje, pak jsme slyšeli ránu a velitel praporu se zastřelil.“

  • „Vlastně neměli peníze, kvůli těm zvýšenejm dodávkám masa, mléka a obilí. Nesplnili je a museli platit pokuty. Na pokuty neměli, protože pak se to nějak přepočítalo, ty peníze, že pak nějak dělali sami, těžce to táhli. Protože už většina zemědělců vstoupila, už se jich bránilo jen pár, tak ty dodávky zvyšovali, zvyšovali a pro nezaplacení pokut musel jít otec do vězení. Takže mu vyměřili napřed měsíc, nevím, kde to byl. Pak si pamatuju, že dostal dva a půl měsíce za pokutu, kterou nezaplatil kvůli nedodávkám, a byl odsouzen do věznice v Předmostí u Přerova. Vzpomínám si, že nás tam maminka táhla, já jsem měl tři roky a brácha pět. Tu návštěvu si pamatuju, že tam stavěli nějakou cihelnu a my jsme mohli přijít k tomu plotu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 13.11.2023

    (audio)
    délka: 02:32:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec patřil mezi sedláky perzekvované za války i za komunismu

Jiří Kašlík na vojně, 1968, Tři Sekery u Mariánských Lázní
Jiří Kašlík na vojně, 1968, Tři Sekery u Mariánských Lázní
zdroj: Archív pamětníka

Jiří Kašlík se narodil 9. března 1949 v Příkazech rodičům Josefu a Jiřině Kašlíkovým jako mladší ze dvou synů do zemědělské rodiny. Rodinné hospodářství bylo po roce 1948 zabráno v rámci kolektivizace spolu s majetkem. Otec byl předtím vícekrát odsouzen do vězení za neplnění dodávek. Oba rodiče pak pracovali pro družstvo v rostlinné výrobě. Jiří Kašlík se vyučil strojním zámečníkem při Moravských železárnách. V červenci roku 1968 narukoval na vojnu k Pohraniční stráži do Tří Seker u Mariánských Lázní. V přijímači prožil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Po vojně spoluzakládal kapelu Asteor v Příkazech, ve které působil v letech 1970 až 1973. Roku 1974 se oženil s Marcelou Trnkalovou z Ludéřova, narodili se jim dva synové, Jiří (1975) a Daniel (1976). Tou dobou vstoupil do KSČ, později ze strany vystoupil. V letech 1974 až 1980 pracoval v Sigmě Lutín jako údržbář. Působil v taneční kapele kulturního domu Sigmy Lutín a později i v souboru dechovky. Roku 1980 odmaturoval na večerní ekonomické škole a v letech 1980 až 1992 pracoval už v oboru v n. p. Oseva v Olomouci. S kamarádem založil kapelu Profil, která fungovala čtrnáct let. Po rozvodu se koncem sedmdesátých let vrátil do Příkaz. Z druhého manželství s Evou Stručkovou se narodila dcera Tereza (1994). V letech 1992 až 2000 pracoval jako ekonom pro soukromou firmu v Příkazech, poté odešel na Finanční úřad v Olomouci, kde zůstal do svého odchodu do důchodu v roce 2011. V roce 2023 žil v Příkazech.