Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kasík (* 1918)

• narodil se 3. 1. 1918 v Komárově u Berouna

• vyučil se kuchařem a pracoval v Národním domě v Praze na Vinohradech

• v roce 1938 sice šel k odvodu, ale kvůli podepsání mnichovské dohody nenarukoval

• vrátil se do Komárova a nastoupil do Akciových železáren Komárov jako vedoucí kuchyně

• založil osmičlennou buňku komunistické odbojové organizace Předvoj

• v únoru 1945 byla jejich skupina dekonspirována, jeho spolupracovníci pozatýkáni a na sklonku války 2. května 1945 popraveni

• po válce vstoupil Antonín Kasík do KSČ a až do roku 1967, kdy odešel do důchodu, pracoval u Veřejné bezpečnosti

• v roce 1968 byl proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a vystoupil ze strany

• pětadvacet let od roku 1968 dělal trenéra ve Spartě Praha, později sepsal i kroniku hokejového klubu Sparta Praha

 Antonín Kasík se narodil 3. 1. 1918 v Komárově u Berouna. Vyučil se kuchařem a před válkou pracoval v Národním domě v Praze na Vinohradech.

Odvodem to skončilo

V roce 1938 Antonín Kasík sice šel k odvodu, ale na vojnu se už nedostal, protože přišel Mnichov a republiku rozbili Němci.

„Mnichov jsme vyčítali politikům Francie a Anglie, se kterými mělo Československo mírovou smlouvu o pomoci, ale tehdy se nás ten Chamberlain, a ve Francii to byl Daladier, zřekli jako republiky a tu smlouvu prostě pošlapali. Ta republika prostě byla na holičkách a bylo těžko po prezidentu Benešovi chtít, aby se rozhodoval, zda se republika bude tý německý přesile bránit, nebo ne.“

Po Mnichovu se Antonín Kasík vrátil k rodičům do Komárova, kde nastoupil jako vedoucí kuchyně v Akciových železárnách Komárov. Po okupaci přešla fabrika na válečnou výrobu a Antonín Kasík brzy začal s prvními sabotážemi – házel do kanálu granáty, které se tam vyráběly. Kasíkův otec, který vozil granáty do pracháren k naplnění, zase zdržoval jejich dopravu.

Předvoj

Antonín Kasík později založil ve fabrice dvanáctičlennou buňku komunistické odbojové organizace Předvoj, skládající se jak z vysokoškoláků, tak i z dělníků. Informace dostávali od Antonína Pacovského ze Žebráku. Dále byli ve spojení s nedalekým Újezdem, kde jídlem zásobovali dvanáct lidí schovaných v krytu v lese – dva z nich byli ruští partyzáni a zbytek lidí se schovával před pronásledováním gestapem.

Antonín Pacovský – účetní v továrně, kde Kasík pracoval – jim předával materiály na letáky a deklamace k českému národu, a oni je pomocí sítě spojek distribuovali po okolních vesnicích. Antonín Kasík dále zdržoval dopravu vyrobených granátů, pro odbojáře sehnal mapu vojenského prostoru v Brdech. Jelikož měl jako vedoucí kuchyně přístup k potravinám, zásoboval lidi schovávající se před gestapem v lesním úkrytu.

Neuskutečněná schůzka

V únoru 1945 šel Antonín Kasík spolu s dalším odbojářem Jaroslavem Smetanou na smluvenou schůzku s Pacovským – měli se v sedm hodin sejít na státní silnici Praha–Plzeň mezi Cerhovicemi a Žebrákem. Pacovský býval jindy přesný, tentokrát ale nepřišel. Šli mu sice naproti do Žebráku, ale protože nevěděli, kde bydlí, a nechtěli se ptát lidí, vrátili se domů s nepořízenou. V tu chvíli už jim bylo jasné, že musejí počítat s nejhorším, a zničili tedy všechny materiály.

Když pak Antonín Kasík přišel druhý den ráno do práce, byli už všichni jeho spolupracovníci – i Jaroslav Smetana – pozatýkáni gestapem. Byla odhalena celá berounská větev Předvoje, protože u jednoho z odbojářů gestapo našlo seznam členů. Antonín Kasík nakonec zatčen nebyl, poněvadž na seznamu nebyl a nikdo ze spolupracovníků ho nevyzradil.

„Měl jsem strach. Ten tejden, co to zatýkání probíhalo, jsem prakticky nespal a furt jsem poslouchal, jestli zastaví auto u baráku – abych mohl utéct. Měl jsem strach, poněvadž jsem si byl vědom, že to gestapo zatkne nejen mě, ale i moje rodiče – a ti o ničem nevěděli. No, nestalo se tak, minulo mě to.“

Odhaleno bylo i všech dvanáct lidí, kteří se schovávali v krytu v lese a Antonín Kasík jim dodával jídlo. Poprvé je ovšem viděl až po odhalení skupiny, kdy s nimi byl proveden veřejný soud v okresním městě Hořovicích. Dříve se o to z  konspiračních důvodů nezajímal. Místo krytu měl vyzradit nějaký odbojář z Příbrami. Mnozí z odbojářů Předvoje byli 2. května 1945 popraveni. Jaroslav Smetana přežil.

Znovu do boje

Po tomto rozsáhlém zatýkání Antonín Kasík na šest týdnů s odbojovou činností přestal, ale když viděl, že Němci válku prohrávají, začal zase ilegálně pracovat – připravoval letáky a prohlášení k národu a distribuoval je pomocí nových spojek do obcí a do fabrik. Dostal pokyn, aby se snažil napojit na plzeňský odboj. To šlo ale těžko, protože tam nikoho neznal, a neuspěl.

„Začátkem pětačtyřicátýho roku už jsme jako odbojáři dostávali pokyn, abysme připravovali revoluci, abychom Němce prostě zlikvidovali. Tak jsem se snažil nacházet vojáky, který by mohli se zbraní v ruce bojovat proti Němcům. A když potom v květnu vypuklo povstání v Praze, tak jsem vypravil jednotku, která šla Praze na pomoc, a vybavil jsem ji potravinama. To bylo asi třináct vojáků z první republiky, který odvezl náklaďák z fabriky. Ta komárovská jednotka se umístila asi na třetím místě v Praze, bojovali dobře ty kluci. Nikdo nepřišel o život, vrátili se všichni s velkou slávou.“

Republika potřebuje lidi

Po válce šel ještě na půl roku na vojnu, angažoval se v organizacích odbojářů – a protože „republika potřebovala lidi na různý místa“, vstoupil Antonín Kasík do KSČ, pracoval u Veřejné bezpečnosti na „úseku ekonomiky“ a podle svých slov vyšetřoval, když se někde neplnily plány. U Veřejné bezpečnosti pracoval až do roku 1967, kdy odešel do důchodu. V roce 1968 byl proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a v témže roce vystoupil ze strany.

 „Měl jsem dostat byt, protože jsem se oženil po válce. Měl jsem dostat byt, ale protože jsem byl proti vstupu armád Varšavský dohody, tak jsem byt nedostal. Sranda byla, že kádrovák mně zavolal domu: ‚Hele, přijeď si pro dekret.‘ A než jsem z domova přijel na Letnou pro dekret, tak bylo po bytě. Nějaký dobrodinci se za to přimluvili a pošpinili mě, že jsem byl proti vstupu vojsk, tak jsem pak i ze strany vystoupil.“

Pětadvacet let pak dělal trenéra v hokejové Spartě a založil tam turnaj Memoriál režiséra Martina Friče: „V té době byla takovejch dobrovolnejch spolupracovníků v tělovýchově celá řada, to dneska ti sportovci postrádaj. Dneska má každej nataženou ruku co za to, kdežto tenkrát jsme to dělali z lásky ke sportu.“ Později sepsal kroniku hokejového klubu Sparta Praha.