„Jednak to byla trasa Břeclav–Brno, tam ty nálety pravidelně lítaly, ty svazy, a sypaly to na Zbrojovku, jednak tam byla brněnská Zbrojovka, letiště velké, tak to tam sypaly ty bomby... Ale v Bučovicich přímo spadly za celou válku dvě malé bomby, a to jsme byli v krytě u babičky, zahrada, stodola a tam pod tou stodolou jsme měli kryt, tam jsme se schovávali, když byl nálet, jenomže vždycky ty nálety přešly a nic... Ale jednou byl nálet a tam spadla jedna bomba vedle, to byla paní Budíková, do zahrady, tam byl altán, to zpřevracela ten nábytek, ten altánek na střechu, nikomu se nic nestalo, až na to, že ta paní Budíková nechtěla do krytu nikdy – stará paní – tak stará paní, možná podle nás, my jsme byli děcka, tak 50–55 roků, a ju to zabilo, protože ten šrapnel z bomby proletěl oknem do té kuchyně a ona tam byla, tak ju to zabilo.“
„S babičkou jsme chodili na dřevo do lesa u Bučovic, hodně lesů a partyzánů tam byla fůra, ale Němci tam na silnicích stavěli protitankové zátarasy. Kopali díry, tam nastavěli jakési ty a potom ty klády přes tu cestu to tam... My jsme tam s tou babičkou chodili na dřevo, a teď Němec s flintou hlídal ty ruské zajatce a oni to tam kopali. A babička, staří lidé uměli perfektně německy, dneska už to není pravda... Ta babka měla pod tou sukňou dlouhou kapsu, tak jak to bývalo, a měla tam chleba, tak to vytáhla, toho Němce s kvérem se ptala, jestli to může hodit tomu ruskému zajatci. ,Ja, Mutter...‘ Jako dneska vidím, jak to tam házela, ti Rusi děkovali.“
„A jejich otec byl policista, jediný policista v Brumovicích, tehdy to tak bylo, měl doma samopal, pistolu, pušku, granáty, tak nás tenkrát vytáhl do toho lomu, nebo pískovna, tak nám předváděl, jak se s tím manipuluje, tak my jsme tehdy jako kluci měli možnost vystřelit ze samopalu, z pušky, a granáty tam házel tak za sebe, jenom se otočil, to bouchlo.“
Bylo to pěkné a teď je na vás, abyste to řídili dál
Miroslav Karmazin-Pin se narodil roku 1934. Válku prožil v Bučovicích u Vyškova. Po osvobození byl členem tamějšího skautského oddílu. V roce 1946 se jeho rodina přestěhovala do Frýdku, přihlásil se tedy do frýdeckého 2. oddílu. Vzpomíná zejména na tábory v Brumovicích vedené Jaroslavem Kocichem-Tájou. Po vyučení pracoval až do důchodu ve Slezanu.
