Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Konstantin Karger (* 1929  †︎ 2024)

Každé zlo a každé bezpráví má svůj začátek a konec

  • narozen 8. prosince 1929 v Bušíně na Šumpersku

  • spojka odbojových a partyzánských skupin

  • bratranci Jan a Alois Kargerovi u olšanské partyzánské skupiny

  • strýc Jan Karger v Olšanech ukrýval uprchlého sovětského zajatce Alexeje Polešikova

  • Konstantin Karger pracoval v olšanských papírnách

  • celý život bydlel v Bušíně

  • zemřel v srpnu roku 2024

Na jaře roku 1944 na Zábřežsku a Šumpersku rozjelo gestapo rozsáhlé zatýkání. V celém kraji navodilo atmosféru strachu a desítky odbojářů skončily v nacistických věznicích. A právě v tomto roce se tehdy čtrnáctiletý Konstantin Karger stal spojkou mezi jednotlivými odbojovými skupinami a partyzány. Pod rouškou tmy se vydával na nebezpečné cesty přes les, aby předal důležité informace.

Přišel o maminku

Konstantin Karger se narodil 8. prosince 1929 v Bušíně jako starší ze dvou dětí rodičům Konstantinovi a Julii Kargerovým. V obci stojící v horském údolí Bušínského potoka bydlela rodina v podnájmu, než se v roce 1934 přestěhovala do nově postaveného domu s kovárnou, v níž otec provozoval svou živnost. Pamětník v obci docházel do školy a také do katolické sportovní organizace Orel.

Kromě osmadvaceti se ze šesti set šedesáti devíti obyvatel Bušína v roce 1939 všichni hlásili k československé národnosti. Přesto Bušín stejně jako okolní české obce po mnichovské dohodě spadl v říjnu 1938 do pásma zabraného nacistickým Německem. Název obce se změnil na Buschin a stala se součástí nově zřízené říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland). Obcí projížděly kolony s německými vojáky a Konstantin Karger vzpomíná, že na ně s ostatními chlapci stříleli z praku. „Letělo to dost daleko. Asi jsme i někoho trefili, protože taky zastavili. Jenže jsme vždycky utekli. Nikdy se nestalo, že by po nás vystřelili.“ 

Správu nad obcí pak jako obvodní a policejní úředník převzal Němec Rudolf Hörbe a již následující rok v obci proběhlo několik domovních prohlídek a za ruský nápis na tabuli u hřbitova bylo krátce zatčeno několik Čechů. Pro rodinu se však tím nejtragičtějším dnem stal 11. únor 1943. V šestatřiceti letech na mozkovou mrtvici náhle zemřela pamětníkova maminka Julie Kargerová. Zůstal po ní třináctiletý syn Konstantin a devítiletá dcera Julie.

Odvážný strýc z Olšan

V dětství pamětník trávil čas také u strýce Jana Kargera v Olšanech. Otcův nejstarší bratr měl pět dětí, a tak se u nich Konstantin nenudil. Jan Karger, který prošel boji na italské frontě v první světové válce a jako dobrovolník boji na Slovensku v československo-maďarské válce, se stal jedním z prvních členů místní ilegální protinacistické skupiny, spadající do odbojové organizace Národní sdružení československých vlastenců. Do odboje se následně zapojili i jeho synové Jan a Alois. Místní odbojáři rozšiřovali letáky, organizovali sbírky pro rodiny postižené nacistickým režimem, pomáhali uprchlým zajatcům a také shromažďovali zbraně pro případné povstání. Jenže na jaře roku 1944 gestapo rozkrylo odbojovou organizaci na severní Moravě a rozjelo rozsáhlé zatýkání. Dne 14. dubna 1944 auto gestapa zastavilo i před domem Jana Kargera v Olšanech, z něhož následně vyvedli jeho syna Aloise a v zaměstnání v Temenici zatkli také syna Jana. Staršího Jana po výsleších odvezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Aloisovi se podařilo krátce po zatčení uprchnout z obecního vězení v Rudě nad Moravou a jeho otec ho pak poslal do úkrytu k dalšímu odbojáři Štěpánu Mackovi. Ten s rodinou bydlel v odlehlé horské osadě Na Horách (Olšanská hora), kde Alois nějakou dobu zůstal.

Zatýkání ale probíhalo v celém kraji a nevyhnulo se ani Bušínu, odkud si gestapo odvezlo několik mužů. Vpodvečer 25. dubna 1944 jejich vůz zastavil i před domem Kargerových v Bušíně. Gestapo ale zamířilo k sousedům pro Františka Cikryta a jeho bratrance Karla Cikryta, kterému se však podařilo na poslední chvíli uprchnout směrem k lesu. Kargerovi se zrovna vraceli s vozem z pole. „Najednou vyběhl Karel Cikryt a utíkal navrch po cestě a padesát sedmdesát metrů za ním tři chlapi a řvali: ,Halt! Hände hoch!‘, jako ruce vzhůru. Museli jsme zastavit, protože oni po něm stříleli přes cestu. A Karel přiběhl támhle na cestu, pootočil se a zařval na ně: ,Prdel mně polubte!‘ Žádnej ho netrefil a za chvíli jim zmizel v lese,“ vzpomíná Konstantin Karger a dodává, že gestapáci pak surově zbili sestru Matyldu a rodiče Karla Cikryta a za to, že ho sestra upozornila na jejich příchod, ji pak půl roku věznili v Malé pevnosti Terezín, kde skončil i František Cikryt. Ten se po útěku ukrýval po lesích u partyzánů, kam později před zatčením uprchli i jeho bratři Antonín a Jan.

Ve čtrnácti letech spojkou v odboji

Život šel dál i přes neustálé obavy z budoucnosti. Otec se tak v roce 1944 oženil s Bertou Rýznarovou z Horních Studének. V tom roce se také tehdy čtrnáctiletý Konstantin stal spojkou mezi jednotlivými odbojovými a partyzánskými skupinami. „U nás v kovárně se scházeli chlapi a mluvili o všem možném. Tátovi jsem pomáhal, a tak jsem ledasco vyslechl. Chlapi se domluvili, že když bude třeba něco předat, budu mít jako kluk větší šanci než nějaký dospělý chlap. Takhle jsem se k tomu dostal,“ vzpomíná Konstantin Karger.

Po nocích přes les vyrážel do okolních vesnic, aby předal zprávu určeným odbojářům a partyzánům. „Musel jsem jít třeba něco vyřídit do Horních Studének nebo tady v Bušíně nebo v Písařově. Vždycky samo sebou potmě v noci a byl jsem čtrnáctiletý kluk. Ze začátku jsem měl strach, ale pak jsem si na všelijaký zvuky a pohyby lesa zvykl. Ale Písařováci mě nikdy nenechali jít zpět samotného. Vždycky dva tři ozbrojení šli se mnou. Měl jsem strach, jak by to dopadlo, kdybychom narazili na četníky. Ale nikdy se to nestalo,“ vypráví pamětník a dodává, že zprávy měly různý charakter. Šlo například o upozornění na udavače.

Konstantin Karger má dodnes v paměti několik mužů, jimž informace předával. Šlo například o již zmíněné Štěpána Macka z osady Na Horách nebo Karla Cikryta z Bušína. Setkal se také s Pravoslavem Vernerem z Hartíkova, u něhož se ve skrýši vybudované pod korytem ve chlévě ukrývalo několik hledaných mužů. Zprávy ale předával také veliteli olšanské partyzánské skupiny Karlu Horkému a vzpomíná si i na jeho zástupce Jana Sedláčka, rodáka z Cotkytle, kterého za komunistického režimu 3. října 1949 popravili za velezradu v olomoucké krajské věznici. „V první řadě to byl hrozně odvážný člověk. Dá se říct až dobrodruh. Za okupace normálně na kole projížděl dědinami. Oblékal se tak, jak se oblékali Němci. Klobouk, vysoké holínky, kalhoty pumpky a sako a na něm odznak s hákovým křížem. Uměl perfektně německy, a když ho zastavil německý četník, tak se vydával za Němce,“ vypráví pamětník o Janu Sedláčkovi, který se za války osobně účastnil několika úspěšných záškodnických akcí. Po převzetí moci komunistickým režimem se zapojil do skupiny bojující proti nové totalitě. V dokumentech jeho plné rehabilitace Vrchním soudem v Praze z roku 1993, získaných od jeho dcery, se píše, že společně s Janem Elnerem, Benjaminem Urbanem a Valentinem Domským od února 1949 v Loučné a Hrabišíně utvořili na popud Alfonse Talandy a dalšího neznámého agenta cizí výzvědné služby ilegální skupinu, která se pokoušela ozbrojenými akcemi svrhnout komunistický režim. Mnozí z pamětníků ale na ně nemají dobré vzpomínky a tvrdí, že svými krádežemi pouze lidi připravili o majetek. Ať už jejich motivace byla politická, nebo jen pro osobní prospěch, následovaly neadekvátní tresty a šestatřicetiletého Jana Sedláčka spolu s jedenačtyřicetiletým Benjaminem Urbanem z Jakubovic u Zábřehu v říjnu 1949 popravili.

Nejčastěji ale zprávy přes pamětníka posílal jeho strýc Jan Karger. Na konci října 1944 se z Malé pevnosti Terezín vrátil jeho syn Jan, který se vzápětí přidal k partyzánům, kde už působil jeho bratr Alois. Četníci hledali také jejich sestru Marii, protože nenastoupila na nucené nasazení v nacistickém Německu. V domě pod podlahou proto Kargerovi z Olšan vytvořili kryt, kde se všichni hledaní v případě nenadálé kontroly gestapa ukryli. Do něj nakonec přibyl i uprchlý sovětský zajatec Alexej Polešikov, kterému rodina poskytla azyl. „V krytu se dalo jen ležet nebo sedět. Několikrát tam bylo gestapo na prohlídce a nepřišli na to,“ vypráví Konstantin Karger.

Bratři Alois a Jan Kargerovi se zúčastnili několika záškodnických akcí olšanské partyzánské skupiny. Podle dochovaných dokumentů byli například 6. dubna u přerušení telefonního vedení na silnici mezi Bludovem a Chromčí nebo u pokusu o vykolejení vojenského osobního vlaku u stanice Komňátka o třináct dní později. Dne 20. dubna 1945 se podíleli na útoku na bývalého Ortsbauernführera (vůdce sedláků) Heinische v Bukovicích. Došlo tehdy k přestřelce, postřelení Heinische a k vážnému poranění již zmíněného partyzána Jana Sedláčka. „Když přišli partyzáni se zbraněmi, tak Heinisch vytáhl svou čtrnáctiletou dceru a schoval se za ni. Často jsme o tom s bratranci mluvili,“ vypráví Konstantin Karger.

V Bušíně už zůstal

Ještě na konci ledna 1945 v Bušíně zatkli několik mužů a žen, jejichž rodinní příslušníci se ukrývali mezi partyzány, a několik týdnů je drželi ve vězení. Koncem dubna a začátkem května pak obcí projížděla ustupující německá vojska. Ještě 7. května 1945 při přestřelce nad Bušínem zahynul dvaadvacetiletý partyzán Josef Králíček. O den později do obce vstoupili sovětští vojáci.

Po osvobození pamětník absolvoval jednoroční učební kurz v Rudě nad Moravou a podal si přihlášku na gymnázium. Otec si ale přál, aby se stejně jako on vyučil kovářem, a tak zůstal v jeho dílně. V letech 1951 až 1953 absolvoval u protiletadlového dělostřelectva povinnou vojenskou službu. Po návratu až do penze pracoval v olšanských papírnách.

V Bušíně zůstal celý život. V roce 1957 se oženil s Marií Divišovou, s níž měl tři syny a dvě dcery. Vždy doufal v pád komunistického režimu a pravidelně poslouchal rozhlasovou stanici BBC. Dočkal se na konci roku 1989. „Celá léta jsem byl přesvědčen, že každé zlo a každé bezpráví má svůj začátek a konec,“ dodává na závěr Konstantin Karger.

BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.

SokA Šumperk, Kronika Olšan.

SokA Šumperk, Kronika Bušína.

Rodinný archiv rodiny Zemanových. Soupis činnosti partyzánské skupiny z Olšan, dokumenty k rehabilitaci Jana Sedláčka, potvrzení o partyzánské činnosti Jana Sedláčka.