„Němci tehdy byli dost motorizovaní a jezdili na nákladních autech. Tak jsme na ně hrozili. Jako kluci jsme měli takzvané gumšusy, praky, do kterých jsme dávali kameny. Letělo to dost daleko a kolikrát jsme stříleli po Němcích na autech. Asi jsme i někoho trefili, protože taky zastavili. Jenže jsme vždycky utekli. Nikdy se nestalo, že by po nás vystřelili. Byla to dost opovážlivost a rodiče se o tom neradi dověděli.“
„Musel jsem jít třeba něco vyřídit do (Horních) Studének nebo tady v Bušíně nebo v Písařově. Vždycky samo sebou potmě v noci a byl jsem třinácti- čtrnáctiletý kluk. Ale Písařováci mě nikdy nenechali jít zpět samotného. Vždycky dva tři ozbrojení šli se mnou. Měl jsem vždy strach, jak by to dopadlo, kdybychom narazili na četníky. Ale nikdy se to nestalo. Oni ti četníci byli většinou starší chlapi a vyhýbali se tmě a nebyli aktivní.“
„Sázeli jsme brambory na poli. Bylo to zjara. Táta půjčil koně a zůstal na poli a já jsem s koněm a maminkou jeli domů. Když jsme přijeli sem, tak najednou od Cikrytů vyběhl Karel Cikryt a utíkal navrch po cestě a padesát sedmdesát metrů za ním tři chlapi a řvali: ,Halt! Hände hoch!‘, jako ruce vzhůru. A Karel přiběhl támhle na cestu, pootočil se a zařval na ně: ,Prdel mně polubte!‘ Museli jsme zastavit, protože oni po něm stříleli přes cestu. Žádnej ho ale netrefil a za chvíli jim zmizel v lese.“
Konstantin Karger se narodil 8. prosince 1929 v Bušíně na Šumpersku. V roce 1944 se ve svých čtrnácti letech stal spojkou mezi odbojovými a partyzánskými skupinami v okolí své rodné obce. V době, kdy v kraji proběhla rozsáhlá zatýkání odbojářů, se pod rouškou tmy vydával na nebezpečné cesty přes les, aby předal důležité informace. Většinu zpráv mu dával jeho strýc Jan Karger. Ten ve svém domě v Olšanech vybudoval úkryt pro své gestapem hledané syny Aloise a Jana a sovětského uprchlého zajatce Alexeje Polešikova, kteří se jako členové olšanské partyzánské skupiny zúčastnili několika sabotážních akcí. Po válce se Konstantin Karger vyučil kovářem a po absolvování povinné vojenské služby až do penze pracoval v olšanských papírnách. V roce 1957 se oženil s Marií Divišovou, s níž měl tři syny a dvě dcery. Stejně jako celý život, bydlel i v roce 2017 v Bušíně. Zemřel v srpnu roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
