Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianne Karešová (* 1931)

• 15. ledna 1931 – narozena v Avionu

• 1943 – nucena sledovat popravu partyzánské skupiny, v níž byli i tři její spolužáci

• 1954 – seznámení s budoucím manželem

• 60. léta – manžel deportován do Polska

• 1963 – Marianne s dětmi odjela za nemocným manželem z Francie do Polska, ale už se nesměla vrátit

• 1964 – odstěhovala se do Československa

• 1980 – svatba s panem Karešem

• 2000 – v pečovatelském domě v Lomnici nad Popelkou

• 2017 – stěhování do domova seniorů v Semilech

Jak velký je rozdíl mezi armádami

Marianne Karešová žila během svého života ve třech státech. Poslední země, do které přišla, bylo Československo. Jako by si však svůj současný život vybrala již v dětství. Už ve škole ve Francii toužila po tom jet do Československa. „Když jsem ukončila školu devítiletou, tak jsme si každý mohl vybrat místo, kam by někdy chtěl jet. Já jsem si vybrala Český ráj. Až mi z toho jde mráz po zádech, že jsem to tak odhadla.“

Narodila se 15. ledna 1931 v Avionu v severní Franci jako druhé dítě do bohaté rodiny. Tam prožívala pěkné dětství až do roku 1940. Vzpomíná si, jak se po městě začátkem druhé světové války začalo pohybovat hodně britských vojáků, kteří se chystali bránit Francii. „Najednou tam už Angličani nebyli. Tatínek nám vysvětlil, že museli odjet do Anglie, protože se už chystá válka.“ Hitler začal okupovat Francii, kde se vytvořila nová kolaborantská vláda. „Roku 1940 koncem dubna vkročili Němci do Francie. Dali nám týden volno ve škole.“

Okupací země se pro Marianne vše změnilo. „Němci i nám dětem nadávali na ulici a honili nás, když jsme šly do školy. Vysmívali se nám. Nesměli jsme chodit po stejném chodníku jako vojáci. Viděly jsme najednou, jak velký je rozdíl mezi anglickými vojáky a německými. Němci byli suroví.“ V zemi byl zaveden lístkový systém na potraviny. Příděly rodině zdaleka nestačily. „Dostávali jsme půl kila chleba na osobu týdně. Přežili jsme díky ovocným sadům.“

Marianne pocházela z křesťanské rodiny a chodila do katolické školy. „Ve škole jsme místo modlitby museli zpívat Deutschland, Deutschland über alles. Na to jsme neměli chuť ani náladu.“ Nacističtí okupanti zakázali rodině i navštěvovat bohoslužby.

V roce 1943 se 11 mladých lidí z Avionu přidalo k partyzánům a podíleli se na vykolejení německého vlaku. Vykolejený vlak způsobil rozsáhlý požár a nacisté se začali mstít. „To nás přinutili v 43. roce. My všichni ze školy jsme se museli účastnit toho aktu. Všechny je narovnali a Němci do nich stříleli... Jeden kamarád se jmenoval Marcel. Dodneška je po něm pojmenovaná ulice ve Francii. Bylo mu asi patnáct let.“ Mezi zastřelenými byli i tři Marianne spolužáci, takže tato událost pro ni byla jednoznačně nejhorším zážitkem z války.

Naděje na konec války přišla v roce 1944, kdy se na severu Francie v Normandii vylodili američtí vojáci. „Tak jsme tleskali a byli jsme rádi. Tři dny jsme pak nesměli do školy, protože se už střílelo na ulicích. Takže jsem nedokončila osmou třídu.“ Konec války nepřišel bohužel tak rychle. Strach se s rokem 1945 stupňoval, protože začalo rozsáhlé bombardování. „Dnem i nocí byly nálety. Nevěděli jsme, jestli to jsou Němci, kteří letí na Londýn, anebo Angličani.“

V květnu 1945 válka konečně skončila. „Po ulicích chodili všichni. My nevěděli, kdo to je. Chodili tam i černoši a dávali nám čokoládu, my jsme nebyli zvyklí na čokoládu.“ Pro mnoho lidí je válečné období dodnes velmi traumatické. „Byli jsme po válce vyšetřováni přes neurologii, jestli jsme schopni studovat.“ Na těžká léta za války Marianne Karešová vzpomíná dodnes. „Někdy se mi zdá o válce... Po válce se nikdy ty rány od Němců nezahojily.“

Po konci druhé světové války dostudovala Marianne gymnázium a chtěla se stát lékařkou. Na medicínu se dostala a dva roky ji studovala. „Po válce nepotřebovali tolik doktorů jako sester. Tak mě vybrali do lékárny.“ Několik let se živila jako lékárnice a v 50. letech působila v hospicu.

Seznámení s manželem a odjezd do Polska

V roce 1954 se Marianne v tanečních seznámila s polským pianistou. „To byla láska mého života. Rodiče mi bránili, že se za něj nemám vdávat, že nic o rodině nevím. Já jsem si stála za svým. Už jsem byla plnoletá, tak jsem se vdala.“ Mladým manželům se brzy narodily dvě děti. „Já se divím, že ty dvě děti jsme zplodili, protože manžel pracoval v noci. V klubech hrál na zábavách. A já jsem pracovala přes den.“

Mariannin manžel byl komunista a pro Francii, která v ideologickém boji studené války stála na straně USA, byl potenciálním nebezpečím. „Jednou se mi manžel nevrátil, tak jsem ho šla s tatínkem hledat a na policii mi řekli, že ho deportovali do Polska, protože rozšiřoval komunismus ve Francii.“ Marianne byla samozřejmě zděšená, zůstala sama s dvěma malými dětmi. „Nejdřív jsem neměla žádné zprávy. Po měsíci jsem od něj dostala dopis, že je v Polsku.“

Situace se ještě více vyhrotila v roce 1962. „Rodiče manžela napsali, že manžel je těžce nemocný, že potřebuje léky.“ Z Polska poslali recepty a Marianne se podařilo lék ve Francii sehnat a poslat ho manželovi. Po nějaké době se manžel ozval znovu, že by se rád setkal s dětmi. „Rodiče mi to zakazovali. Já jsem sbalila děti, vyřídila pasy a byli jsme rodina, tak jsem jela za manželem. Ta poctivost se mi nevyplatila.“

V roce 1963 přijela tedy Marianne s dvěma dětmi do komunistického Polska, které vůbec neznala. „Měla jsem na půl roku pobyt v Polsku, neuměla jsem mluvit, neuměla jsem jíst ani děti ne... Ty začátky byly hrozné.“ Rodina bydlela u manželových rodičů. Marianne si s sebou přivezla svoje diplomy, které nechala přeložit. Problém byl v tom, že neuměla polsky, takže do lékárny ji nevzali. „Dneska mluvím polsky, ale mluvím stejně česky a polsky.“

Proč jsem tak zaujatá?

Po pár měsících se chtěla s dětmi vrátit zpět domů, ale nebylo jí umožněno opustit Polsko. „Musela jsem tam s dětma zůstat. To bylo šílené.“ Našla si práci u zdravotní služby a jezdila se sanitkou. Vydělávala jen tolik, kolik tehdy stačilo na jídlo pro jednu osobu, ale ne pro ni a pro děti. Do toho ji brzy potkala další tragédie. Po nějaké době její manžel zemřel. Zůstala tak sama s dětmi v úplně cizí zemi bez možnosti odejít. Hodně jí pomohli tchán s tchýni, kteří se o ovdovělou snachu a vnoučata postarali. „Děti se adaptovaly. Rychle uměly polsky, takže mě učily polštinu moje děti.“

Jako cizinka byla v komunistickém Polsku okamžitě podezřelá a pravidelně musela chodit na výslechy k tajné policii. „Ptali se mě, proč jsem tak zaujatá. Proč píšu takové ošklivé dopisy rodině. Všechny moje dopisy měli a ty, co jsem dostávala od rodičů, tak byly proškrtané.“ Mariannin manžel i jeho rodiče byli komunisté. „To jedno jediné mám za zlé komunistům, že mi zakázali odjet.“

Marianne požádala tchána o pomoc. Potřebovala dostat lepší práci, aby se mohla postarat o děti. Tchán se za ni přimluvil a za dva týdny Marianne volali, zda by byla ochotná jít za prací do Československa. „Tak to jsem jásala. Ten stát mi byl pořád blízký. Měla jsem strýce, který byl Čech a měl velký cirkus. Druhá teta si vzala taky Čecha. Taky jsem měla ve škole holky české.“

V roce 1964 nastoupila Marianne v Praze do kurzů češtiny a polštiny a pak získala v Čechách místo jako vedoucí internátů. Měla na starosti tři dívčí internáty u čokoládovny v Lomnici nad Popelkou. U této práce zůstala deset let. Děti bydlely dál v Polsku a ona za nimi každý týden jezdila.

To už nebyla láska, ale přátelství

V internátě měla Marianne domluvenou práci na pět let. Po jejich uplynutí se jí povedlo domluvit dalších pět let, ale pak už by se musela vrátit do Polska. V Československu se jí líbilo, a tak se rozhodla zde zůstat. Proto se v roce 1980 provdala za kamaráda pana Kareše, který byl o 23 let starší. „Už to nebyla láska, to bylo opravdu velké přátelství. Neměli jsme žádné velké radosti v manželství, protože manžel už měl sedmdesát let.“ Po 13 letech manžel zemřel a Marianne opět zůstala sama. Prodala dům, ve kterém s manželem v Lomnici bydleli, a koupila si pro sebe jen garsonku.

Po sametové revoluci se Marianne Karešová mohla konečně podívat i do Francie, kterou musela v 60. letech nedobrovolně opustit. Mezi lety 1990 a 2000 tam několikrát zaletěla na návštěvu. „Náklady tehdy byly velké. Letenka stála dvacet jedna tisíc.“ Jejím domovem už však byla Česká republika, i když občanství má dodnes dvojí – české i francouzské.

V 90. letech byly čokoládovny, ve kterých Marianne pracovala, privatizovány západními investory. Ti pocházeli z Belgie, Francie a Švýcarska, a tak majitelé využili toho, že Marianne umí francouzsky. Nějakou dobu tedy působila jako tlumočnice. „Měla jsem výbornou paměť na telefonní čísla. Pamatovala jsem si všechna čísla a předčíslí do ciziny.“ Po nějaké době dostala ještě nabídku na vedení začátků výroby, objednávek a inventur. „Třináct druhů jsem znala, všelijaké receptury na clubky, esíčka, tatranky. Všelijaké druhy pečiva, to dodneška všechno znám, co se do toho dává.“ Při práci Marianne vychodila i pekařskou školu, aby se v oboru vyznala.

Chci umřít v České republice

V roce 1997 opustila čokoládovny a vrátila se k zdravotnické práci. Ještě pár let pracovala jako zdravotní sestra v LDN. V roce 2000 se sama rozhodla odejít do pečovatelského domu v Lomnici nad Popelkou. „Řekla jsem si, že už stárnu, a je potřeba se někam umístit. Tak jsem si dala žádost do pečovatelského domu v Lomnici. Tam jsem byla sedmnáct let.“ Ráda jezdila na výlety svým autem, a když se jí začal zhoršovat zrak, auto prodala a jezdila na výlety autobusem a vlakem. 

V lednu 2017 spadla Marianne z postele, kterou si pořídila pár týdnů předtím k Vánocům. Při pádu si zlomila obratle a musela se léčit v nemocnici v Liberci. „Dala jsem povel jednomu známému, ať zlikvidují můj pokoj. Všechny mé knihy dali do knihovny v Liberci. Nábytek na charitu. Jen moje osobní věci mi nechali. To jsem jim podepsala.“ Děti, které stále žijí v Polsku, chtěly Marianne odvézt k sobě. „Řekla jsem jim, ať to nechají být, že chci umřít v Český republice, protože je to moje druhá vlast.“

Po propuštění z nemocnice se Marianne přestěhovala do domova seniorů v Semilech. „Teď jsem spokojená. Zůstaly mi ale rány z dětství, co už se nikdy nezahojí. Nikdy bych nechtěla prožít znovu tu okupaci.“ Na svůj pestrý život vzpomíná ráda. „Prožila jsem v mládí demokracii, pak okupaci, pak byla liberation, což znamená osvobození, potom byl komunismus, potom byla znovu demokracie. Jsem ráda, že jste mladí a máte život před sebou v té demokracii.“ Dnešní generaci doporučuje: „Učit se, učit se, kolik řečí znáte, tolikrát jste člověkem.“

Mariannin syn vystudoval důlní inženýrství a dcera medicínu. Od dětí má celkem pět vnoučat. Jedna vnučka žije v Holandsku a druhá ve Valencii. „Mám telefon, tak děti mi telefonujou. Mám hodiny. V sobotu syn, v neděli dcera, vnučky v pondělí... Vedu si agendu, píšu si, kdo mě navštíví, kdo mi píše a tak. Říkám si, že si to třeba nebudu jednou pamatovat.“