Marianne Karešová

„Ve 43. roce mládež se dala do partyzánské činnosti, a to jedenáct mladých studentů, kteří dovedli vykolejit vlak s municí a s vojáky. A byl veliký požár blízko Arrasu. A to byli tři spolužáci z naší školy, jeden kamarád se jmenoval Marcel. Dodneška je po něm ulice ve Francii pojmenovaná. Bylo jim patnáct, šestnáct let, celkem jedenáct mladých. To nás přinutili ve 43. roce, jak byly tržnice, že my jsme museli všichni ze školy účastnit se toho aktu. Všechny je narovnali a Němci do nich stříleli.“

„Jednoho dne manžel se mi nevrátil, tak jsem byla zvědavá. S tatínkem jsem šla hledat manžela a na policii mi řekli, že ho deportovali do Polska, protože rozšiřoval komunismus ve Francii, byl nežádoucí. Tak neměla jsem zprávy, dostala jsem dopis po měsíci, že je v Polsku. No a v šedesátém druhém roce rodiče manžela napsali, že manžel je těžko nemocný, že potřebuje léky. A ty léky se jmenovaly Streptomycin. To ještě nebylo vůbec, jenom penicilin byl na světě. O streptomycin jsem se postarala, recepty poslali, tak jsem se postarala, že se přivez. A on že chtěl by ještě vidět děti. Rodiče mi zakazovali, ale já jsem sbalila děti, vypracovala pasporty a byli jsme rodina, tak jsem jela za manželem.“