Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Patra Karadžu (* 1926)

• narozena 9. srpna 1926 v obci Vovousa v Řecku

• kvůli nástupu druhé světové války vychodila jen dvě třídy základní školy

• fašistická armáda 23. října 1943 vypálila její rodnou vesnici Vovousa

• v řecké občanské válce padli dva její bratři

• v listopadu 1949 absolvovala náročnou cestu do Albánie

• se dvěma svými synovci oddělena od rodičů a sestry, kterým se nepodařilo Řecko opustit

• z Albánie byla propašována nákladní lodí do Polska

• převezena vlakem do Československa

• prvních pět měsíců byla internována v táboře v Mikulově

• do poloviny roku 1953 byla umístěna na zámku v Miletíně

• od května 1950 do roku 2005 pracovala v textilní továrně Juta ve Dvoře Králové

• synovci pobývali v dětském domově v Šilheřovicích, následně odcestovali za otcem do SSSR

• v roce 1950 se provdala za krajana Sotirise Karadžose

• od začátku osmdesátých let se pravidelně vracela za rodinou do Řecka

Patra Karadžu se narodila 9. srpna 1926 do již svobodného Řecka, ale stále ještě do nejisté doby. Sto let společných bojů o nezávislost na Osmanské říši přešlo v čtvrtstoletí vnitřních bojů o vládu nad Řeckem, které vyvrcholily občanskou válkou krátce po druhé světové válce. Bytí v neustálých politických a často násilných přeměnách ji utužilo a připravilo i na životní změnu největší – život v cizí zemi.

 

Poklidný začátek

Domovem byla pamětnici obec Vovousa v okrese Janina na severozápadě Řecka. Horská ves na břehu řeky Aoos, kde žilo před 2. světovou válkou asi devadesát rodin, poskytovala obživu zejména zemědělcům a drobným řemeslníkům. I její rodina se vedle pastevectví živila přidruženou výrobou ze zemědělských produktů, zejména tkaním látek. Patra Karadžu, rozená Chatzi, byla pátým dítětem Angeliki Chatzi a Vasilise Chatzise. Měla ještě tři bratry – Trajanise, Stergiose a Kostase a sestru Mariu.

Přes neutuchající vnitřní konflikty v Řecku prožila pamětnice poměrně klidné dětství. Zapojovala se do běžného chodu domácnosti, a když přišel čas, začala chodit do školy. „My jsme měli na vesnici tenkrát dvě školy. Jedna byla řecká a druhá byla rumunská.“ V druhém případě se jednalo o školu arumunskou. Jednotlivé rodiny se mohly svobodně rozhodnout, do které ze škol děti dají. Rodina Chatzi byli Arumuné. Pamětnice tak chodila do školy arumunské, kde sice také měli hodiny řečtiny, ale jinak veškerá další výuka probíhala v arumunštině. S příchodem války však veškerá výuka skončila, neboť všichni učitelé z vesnice odešli. Pamětnice tak stihla absolvovat jen o něco více než dvě třídy základní školy.

 

Vypálení vesnice

Řecko od počátku války udržovalo politickou neutralitu. Přes následné zabrání vojsky Německa, Itálie a Bulharska i řecký vojenský odpor nedocházelo k výrazným konfliktům s civilním obyvatelstvem. Vovousa, která spadala pod správu Itálie, tak byla do roku 1943 ušetřena velkých bojů a pro svůj zemědělský charakter její obyvatelé dobře přestáli i potravinové blokády, respektive z nich plynoucí hladomory.

Zásadní změna přišla po stažení Itálie a obsazení uvolněných území německými vojsky. Probíhaly častější kontroly a celé rodiny či vesnice byly brány do zajetí nebo popravovány i jen pro domnělou podporu partyzánského odporu. „Když Němci přišli, střelili a hodili třicet čtyřicet mladých do jednoho hrobu.“ Pamětnice vzpomíná, jak se proto před každou inspekcí německých jednotek schovávali do hor. „Němci jednou přišli a starým lidem, kteří zůstali ve vesnici, řekli, ať jejich mladí přijdou, a pokud nepřijdou, vesnici podpálí.“ Když se Němci znovu po pár měsících vrátili, byli obyvatelé Vovousy opět schovaní v horách. Němečtí vojáci proto 23. října 1943 vesnici vypálili. Nedotčeno zůstalo jen asi pět domů, ve kterých byli staří a nemocní vesničané, kteří před Němci nemohli utéci do hor. Někteří vesničané následně odešli za příbuznými i stovky kilometrů, jiní jako rodina pamětnice zůstali a přečkali zimu ve Vovouse. Díky partyzánům z Národně osvobozenecké fronty (EAM) a postupu spojenců se během podzimu 1944 postupně z Řecka stáhla bulharská i německá armáda.

 

Občanská válka

Již od počátku světové války se mnoho rodin stěhovalo do větších sídel. „Ti, co byli k fašistům, se většinou odstěhovali do města.“ Většina z těch, co zůstali na vesnici, se zase přikláněla k domácímu odporu, zejména pak k partyzánům z vojenského křídla Komunistické strany Řecka (KKE), tzv. Řecké lidové osvobozenecké armádě (ELAS), která byla součástí EAM. Nejinak tomu bylo u rodiny Chatzi. Všichni bratři pamětnice se přidali k jednotkám ELAS a stejně tak za ně bojoval manžel její sestry. Nepřehledná situace ovlivněná jak vnitropolitickými silami, tak i mezinárodními zájmy, pro které se Řecko stalo jedním z prvních bojišť poválečného soupeření „Západu“ s „Východem“, nenahrávala poklidnému vývoji a obnově válkou zničeného Řecka. Nejvíce to samozřejmě doléhalo na chudší část obyvatelstva, stejně jako na rodinu Patry Karadžu. Když se na jaře 1946 začala zejména z bývalých jednotek ELAS formovat opoziční vojenská síla proti po válce nastolené monarchisticko-fašistické vládě, přidali se k jednotkám Řecké demokratické armády (DSE) opětovně i všichni tři bratři a švagr pamětnice.

Občanská válka měla první rok více podobu partyzánské války ze strany DSE, ale již v roce 1947 se změnila ve válku konvenční. Zázemím a materiálně podporovaly DSE zejména Jugoslávie, Albánie a Sovětský svaz (SSSR), díky nimž začali mít komunisté výrazně navrch. Ani významnější podpora monarchistů ze strany Anglie a USA zdaleka nevedla k jejich převaze. Paradoxně tak byla pro DSE počátkem konce v červnu 1948 roztržka mezi Jugoslávií a SSSR o dalším způsobu podpory řeckých komunistů. Vedení DSE převážně věrné Sovětům ztratilo podporu Jugoslávie a tím i hlavní materiální zázemí. V srpnu a září 1949 byly hlavní síly DSE eliminovány či zahnány do Albánie a formálně byla válka ukončena příměřím 16. října 1949. Následovaly velké čistky, nucené přesidlování a zabavování majetku ze strany vládnoucí monarchistické vlády. Pamětnice vzpomíná na popravy příslušníků a přívrženců DSE v blízkém městě Janina a na jejich statečnost, která se nesla v duchu hesla „Všichni do války. Vše pro vítězství“. „Když je vezli na popravu, tak oni zpívali a volali, že nelitují, že dávají za svobodu život.“

 

Cesta do emigrace

Důsledkem teroru v průběhu občanské války a zejména po jejím skončení bylo organizování emigrace příslušníků DSE a jejich rodin do spřátelených zemí socialistického bloku. Zatímco vojáci byli většinou přemisťováni na dálněvýchodní území Sovětského svazu, jejich rodiny pak končily zejména v Jugoslávii a menší část v dalších socialistických státech jako bylo Polsko, Bulharsko či Československo. I rodina Chatzi se rozhodla emigrovat a připojit se v zahraničí ke svým příbuzným. Až o několik let později se teprve pamětnice dozvěděla, že do Taškentu se dostal jen její nejstarší bratr Trajanis a švagr a že dva její bratři v občanské válce padli. „Když padli bratři, nemohu na ně zapomenout, bylo to špatné, že dali život, ale dali krev za chleba. Dříve se v Řecku žilo opravdu těžce.“

Celá cesta z Vovousy až do Mikulova se odehrála v listopadu 1949. Část na území Řecka až k albánským hranicím absolvovali v průběhu 12 nocí. „Museli jsme chodit jenom v noci, protože fašisti byli třeba jen kilometr dva od nás.“ Pamětnice vzpomíná, jak nejmenším dětem museli píchat morfin, aby je křikem neprozradily. Její mladší synovec má kvůli tomu dodnes zdravotní problémy. Původní skupina, se kterou se Patra Karadžu vydala, čítala asi 70 lidí. V průběhu cesty se však díky tmě či odchycení části lidí skupina několikrát rozdělila a pamětnice tak nakonec překročila hranice ve skupině jen asi 15 lidí. Po cestě byla zadržena a znásilněna její sestra a její rodiče zůstali v Řecku s ní. Jak se později pamětnice dozvěděla, rodiče i se sestrou zavřeli po odchytu do vězení. „Tenkrát byli ale na peníze. Moje maminka měla sourozence, a ti je z vězení vykoupili. Nevrátili se ale na vesnici, kde jsme žili, protože se báli.“ Několik let potom žili ve městě a až s uvolněním v polovině padesátých let se znovu vrátili do Vovousy.

Pamětnice tak pokračovala k hranicím jen se dvěma svými synovci. „Zrovna se stalo přitom rozdělení, že jsem synovce za ruku vedla já.“ Skupina pamětnici přesvědčovala, ať se vrátí i s dětmi domů, že jí s nimi v horách nebudou moci pomáhat. „Nebála jsem se, že zůstanu sama s dvěma dětmi, ale kdyby mne ráno našli vojáci, kdo by mne bránil.“ Pamětnice se rozhodla, že s dětmi hranici překročí a i za pomoci třináctiletého chlapce se jí to nakonec podařilo. Byla to však velice strastiplná cesta. „Když jsme šli v těch albánských horách, Sněžka je proti tomu hadr, tak já jsem musela mít mladšího synovce v puse a druhého za ramena, abych se vůbec dostala s nimi nahoru.“ Staršímu ze synovců omrzl při přechodu hor obličej. Byli však už za hranicemi v Albánii, nemuseli se bát, že je někdo ve dne objeví či se prozradí díky rozdělanému ohni, a tak se synovce podařilo v jedné rodině u ohně uzdravit.

Albánie jim zůstala domovem jen sedm dní. „Partyzány ubytovali zvlášť ve škole a nás ostatní po různých rodinách.“ Zatímco část partyzánů přepravili do Taškentu, ostatní nalodili na nákladní loď a převezli během dalších dvanácti dní do Polska. Cestovali lodí, která byla deklarována jako nákladní loď vezoucí obilí, ale zvláště při obeplouvání Řecka se museli skrývat v podpalubí, aby je nezahlédli a nezastavili. „Byla to sice nákladní loď, ale uvnitř byla porodnice, chirurgie, všechno jsme měli. Po cestě se narodily i děti.“ Cesta okolo Gibraltaru do Polska tak uběhla v relativním klidu a pohodlí. V polském přístavu je přemístili do vlaků a část z nich převezli do Československa.

 

Dobrovolná internace

Pamětnice spolu s mnoha dalšími byla umístěna v karanténním táboře v Mikulově. Bývalá kasárna byla sice uzavřeným objektem, ze kterého nikdo nemohl volně odcházet, ale jinak měli v táboře veškeré možné pohodlí a péči. „Díky československé vládě měl každý oblek na ramínko, šaty, prádlo, boty, jídlo, doktora. Všechno, co bylo potřeba.“ Ve třinácti velkých ubytovacích objektech byly zvlášť umístěny matky s dětmi, zvlášť partyzáni, zvlášť svobodní muži, zvlášť starší lidé apod. Jinak se mohli ale v rámci tábora volně pohybovat a rodinní příslušníci se i navštěvovat na ubytovacích objektech. Pamětnice byla jako nejbližší příbuzná svých synovců ubytována v domě matek s dětmi. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem a jeho rodinou, kteří do jejich ubytovny docházeli za její budoucí tchyní, jež se zde starala o své nezletilé děti.

Všichni v táboře prošli zdravotními prohlídkami a po několikaměsíční karanténě byli rozmístěni do různých koutů republiky. „Každý pátek byla schůze a tam říkali, kde jsou čí rodiče, sourozenci, kdo padl v občanské válce, kdo žije a kde. Tam jsme museli jít žít.“ Pamětnice se o žádných svých příbuzných nedozvěděla, a tak byla i se svými synovci a stejně jako rodina jejího budoucího manžela 28. dubna 1950 převezena na zámek Miletín nedaleko Dvora Králové. „Prvního máje jsme byly holčice oslavovat první máj a druhého května jsme nastoupily do Dvora Králové do fabriky.“ Jejím pracovištěm se na dalších padesát pět let stal textilní podnik Juta, kde tak bez jednoho roku pracovala do svých osmdesáti let.

Jak bylo tehdy u řeckých přistěhovalců zvykem, byly vždy se začátkem školního roku všechny děti, které se narodily ještě v Řecku a byly školou povinné, odděleny od svých rodičů a umístěny v dětských domovech. Stejně tak byl v září 1950 do dětského domova v Šilheřovicích přemístěn starší synovec Chronis Drujas. Mladší synovec Stergios Drujas žil zatím celoročně v Miletíně, ale když se dostal do školního věku šesti let, byl i on umístěn do dětského domova v Šilheřovicích. Nadále však s pamětnicí trávili všemožné prázdniny a ta je i v domově navštěvovala. Blízký vztah i pravidelný kontakt si udrželi, i když měla později Patra Karadžu vlastní děti. Oddělování dětí bylo činěno zejména z podnětu KKE, která se za podpory československé vlády snažila o dogmatickou výchovu, která by děti v budoucnu přivedla do jejich řad. Výchova dětí řeckých emigrantů, které se narodily v Československu, byla již většinou plně ponechána na jejich rodičích, a tak i vlastní děti pamětnice vyrůstaly již plně v její péči a chodily jen do českých škol.

 

Život v Československu

Pamětnice vzpomíná na počátky života v Československu s nadhledem i vděčností. Všude v zaměstnání i běžně na ulici se k ní Češi chovali příjemně a vstřícně. Dobře se sžívala s českým prostředím, už jen proto, že se jí tu žilo i jako emigrantce neporovnatelně lépe než v Řecku. Nejvroucněji pak vzpomíná na svého tchána, který jí poskytl pocit rodinného bezpečí a sounáležitosti. „Tchán mě měl rád víc než dceru. Dal mi do života, jak se mám chovat, co mám dělat.“ Pamětnice se postupně učila, jak žít v českém prostředí. Počínaje takovými praktickými drobnostmi, jako byl nákup, protože v Řecku na vesnici ženy běžně vůbec nenakupovaly, přes pracovní postupy v zaměstnání až po samotný český jazyk. „My jsme měli souseda doktora, a ten uměl řecky. Dobrovolně se přihlásil a každou neděli od osmi do dvanácti nás učil česky. Nic za to ale nechtěl ani od státu, ani od rodiny.“

Krátce po příchodu do Miletína se provdala za Sotirise Karadžose a v roce 1951 se jim narodila dcera – první ze tří dětí. „Tenkrát bylo jen šest neděl mateřské dovolené. Buď jsme mohly porodit v práci a zůstat doma, nebo si to vzít před porodem. Jen kdo byl finančně zajištěný, mohl si vzít rok neplaceného volna.“ Za podpory rodiny manžela zůstala s prvním dítětem doma celý rok, ale u ostatních už byla doma jen placených šest týdnů. Celá její nová rodina pracovala také v Jutě. Manžel si dokonce zvyšoval na škole v Karlových Varech vzdělání. Dobře se tak v relativně brzké době propojovali a sžívali s českou společností i se Dvorem Králové, do kterého jim bylo umožněno se přestěhovat již v roce 1953.

 

Emigrace a reemigrace, návštěvy a návraty

Zakonzervování situace v Řecku a postupné usazování řeckých komunit v emigraci vedly k tlakům na propojování či spojení roztroušených rodin. Od roku 1955 bylo z Československa umožňováno vycestování celých rodin zejména do Taškentu v středoasijské části Sovětského svazu. Organizované transporty se týkaly i synovců pamětnice. „Děti jsem neposlala. Měly tenkrát tuberkulózu a tchán říkal: ‚Neposílej děti, nám tu nepřekáží.‘“ I díky podpoře rodiny a zázemí se oba synovci přestěhovali za otcem do Taškentu až v době své plnoletosti. V roce 1970 pamětnice i se svým manželem a dětmi synovce i bratra Trajanise v Taškentu navštívila. Vzpomíná na dobrodružnou cestu vlakem i na údiv z mnohých kulturních rozdílností, kupříkladu na rozdílné způsoby stolování. Nejvíce jí ale z návštěvy utkvěla vzpomínka, která pro ni zosobňuje obtížný vztah synovců s jejich rodiči. „Teto, zítra půjdeme na tržnici. Tam koupíš úplně všechno. Jen mámu a tátu tam nekoupíš.“ Složitost vztahů synovců s jejich matkou se odrážela i později, kdy došlo k osobním setkáním. V osmdesátých letech, kdy probíhal tlak na odchod Řeků ze Sovětského svazu, se jeden ze synovců přestěhoval s rodinou do Německa a druhý do Jugoslávie, respektive v devadesátých letech zpátky do Řecka. „Než na něj matka napsala majetek, tak za mámou chodil a bral ji na zimu k nim do Athén. Ale když ho na něj přepsala, tak ji v zimě poslal zpátky na vesnici, kde neměla ve svém věku jak topit. Ona si vzala majetek zpátky a on se od té doby k ní nehlásil. Je pravda, máma jim lásku nedala, ale ona také nebyla vinna, byla válka.“

Osobní kontakty s rodinou v Řecku měla pamětnice až od poloviny šedesátých let. Na Vánoce 1963 ji navštívila ve Dvoře Králové její maminka a zůstala tu až do jara 1964. Přestože byla návštěva provázena těžkou nemocí a následnou smrtí tchána, a i když odmítli přijet její otec i sestra, vzpomíná na návštěvu maminky s velkým nadšením a pýchou. Sama se mohla do Řecka podívat až po zhroucení vojenské junty a zrušení monarchie v roce 1981, po které byl umožněn návrat emigrantům i válečným veteránům z DSE. Pamětnice od té doby své příbuzné v Řecku hojně navštěvovala, ale nikdy už nezatoužila se do své rodné země přestěhovat a ani nikdo z jejího potomstva tak dosud neučinil. Po pozdější smrti rodičů i přes úmrtí manžela a svůj vysoký věk nadále pravidelně sestru navštěvovala a hmotně ji podporovala. Na počátku nového tisíciletí už však síly docházely. „Marihulo, já už nemůžu, dělala jsem padesát pět let, ale jestli chceš, já si tě vezmu k sobě. Neslibuji ti hory doly. Když já budu jíst suchý chleba, suchý dám i tobě, ale když budu jíst maso, dám tobě také maso.“ Sestra nabídku k přestěhování do České republiky odmítla a dožila v rodné Vovouse, kde zemřela loňského roku (2018).

Patra Karadžu je stále vitální devadesátnice, jež se po právu vyhřívá na pospolitosti své milované rodiny, která si uchovává lásku k rodnému Řecku i k České republice, k níž cítí vroucí vztah díky poskytnutému útočišti - druhému domovu. Ale zejména si uchovává lásku k životu a víru v dobrotu srdce. „Pokud jsou lidé ochotní, jde všechno přežít a zapomenout na špatné.“