Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Karabel (* 1938)

• narozen 16. února 1938

• rodiče zapojeni do odboje, zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen

• tzv. svatobořické dítě

• po válce žil u příbuzných, vystudoval strojní průmyslovku v Táboře

• od roku 1957 v Karlových Varech

• pracoval u Pozemních staveb

• v 70. letech pracoval v uranových dolech jako konstruktér

V roce 2017 si připomínáme 75 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, nejvýznamnější akce československého zahraničního a domácího odboje během druhé světové války. Češi tehdy dokázali, že nejsou jen loajálním národem, který se snaží vše špatné pasivně přetrpět.

Jedinečný význam atentátu hodnotí i Jiří Karabel z Karlových Varů, a to i přesto, že za tento odbojový čin sám krutě zaplatil. Přišel totiž o rodiče a celé dětství.

Narodil se v roce 1938 ve Voticích u Benešova. Otec František Karabel pocházel z Votic a pracoval jako truhlář. Střídavě vedl truhlářskou dílnu v domě své matky a obsluhoval klientelu v hospodě Na Pinglu v Srbicích v těsném sousedství Votic. Hostinec patřil rodině jeho manželky Jarmily. V létě roku 1942, kdy Protektorát Čechy a Morava sevřelo druhé stanné právo, poskytli ve svém hostinci rodiče malého Jiřího útočiště muži na útěku a tento čin se posléze celé rodině stal osudným.

Rodiče v odboji

Rodiče Jiřího Karabela, velcí vlastenci a sokolové, se jen těžko smiřovali s novým protektorátním zřízením a nacistickou nadvládou, a proto oba vstoupili do ilegální protinacistické sokolské odbojové organizace Jindra. Ta z velké míry zajišťovala podporu a pomoc československým parašutistům a podílela se na přípravách atentátu na Heydricha.

„Všechno začalo, když parašutisté provedli atentát na Heydricha. Záměrně neříkám ‚spáchali‘, jak se často uvádí, protože on si nezasloužil nic lepšího… Němci se pak začali krutě mstít na každém, kdo měl něco jen trochu společného s atentátníky a odbojem.“

Když dopoledne 27. května 1942 v pražské Libni selže před projíždějícím Heydrichem Gabčíkův samopal, vhodí Kubiš pod mercedes speciálně upravenou pumu. Její výbuch zraní nejen Heydricha, ale poraní také Kubiše v obličeji. Krvácející ránu Kubišovi později v úkrytu ošetřuje odbojář MUDr. Břetislav Lyčka. Po protektorově smrti, když gestapo začalo hromadně zatýkat v kruhu sokolské organizace, prchá v červenci 1942 Lyčka z Prahy do Ouběnic na Benešovsku. Jeho cesta vede přes Srbice, kde mu pomoc a nocleh ve svém hostinci poskytnou František a Jarmila Karabelovi.  

„Rodiče v hospodě přes noc ukrývali Dr. Lyčku a otec ho pak další den v noci dovedl do nedalekých Ouběnic do úkrytu k truhláři Vaňkovi.“

Ukradené dětství

Úkryt Břetislava Lyčky byl však prozrazen a on se v obklíčení gestapem sám zastřelil. Okupantská státní policie se dozvěděla i o Karabelových. Gestapo nejprve zatklo otce a malý Jiří zůstává s matkou. Ovšem ne nadlouho. Živou vzpomínkou pro Jiřího Karabela je událost, kdy ještě v srpnu roku 1942 zastavuje tmavý vůz před hostincem Na Pinglu znovu. Tentokrát si gestapo přijelo pro jeho matku.

„Sebrali mě i s maminkou. Protože jsem plakal, tak abych se utišil, hodil po mně v autě jeden gestapák lodičky, co mi ze dřeva vyřezal tatínek. Seděl jsem vedle šoféra a vzadu seděl další gestapák s maminkou. Nedocházelo mi, o co jde. Dovezli nás asi na gestapo do Benešova a tam nás rozdělili. Mě nahnali do autobusu s ostatními dětmi. A já si naposled pamatuji maminku přes autobusové okénko. Měla na sobě tmavý kostým a mezi dvěma gestapáky stoupala po schodech a pak zmizela. Motor nastartoval, autobus hrknul a já jsem se divil a ptal se ostatních, proč nepočkáme na moji maminku… Rodiče mi vždycky říkali, že když se ztratím, tak musím říct, že jsem Jiříček Karabel z Pinglu a lidi mě dovedou domů. Tak jsem v autobuse spustil kravál. Jenže to nefungovalo… a od ostatních dětí jsem dostal přezdívku Jirka Pingl.“

Život v dětských lágrech

Autobus s dětmi „nepřátel říše“ zastavil před pražskou Jenerálkou. V zámečku v Šáreckém údolí nacisté shromáždili skoro padesát dětí, jejichž rodiče byli po atentátu na Heydricha popraveni nebo odvezeni do koncentračních táborů. Sirotci zde strávili pod přísným vojenským dohledem dva roky. 

„Pak nás jednoho dne v noci převezli do Svatobořic na Hodonínsko. Moc se nám to nelíbilo, ubytovali nás do heraklitových baráků. Starší děti pracovaly ve zbrojovce a nám menším nosily hračky, tedy pojistky od granátů. Mimo tábor jsme všichni chodili v útvaru za doprovodu esesáků a esesaček. Jednou jsem od jedné dozorkyně koupil kamenem do hlavy. Něco se jí nelíbilo, všichni přede mnou se skrčili, ale já to nestihl. Trefila mě a já do rány dostal infekci. Ošetřoval mě tam Dr. Jirka, to byl taky vězeň. Měl jsem ovázanou hlavu a utěšovali mě, že vypadám jak pilot…“

Od dubna 1944 se dětem „novým domovem“ stal tábor, tzv. Kinderheim, ve Svatobořicích, původně zřízen pro rodinné příslušníky a příbuzné osob, které odešly bojovat proti hitlerovskému Německu do zahraničí. Děti musely přivyknout nedostatečné stravě a špatným hygienickým podmínkám, Jiří Karabel vzpomíná na množství vší a štěnic. Budovy tvořily bloky ne nepodobné jiným nacistickým koncentračním táborům. Starší děti po příchodu z práce nahrazovaly těm nejmenším rodičovskou péči. Jiří Karabel vzpomíná na patnáctiletou Irenu Hešovou, která mladším dětem ve Svatobořicích doslova nahrazovala matku.

O rozptýlení dětských vězňů se čas od času postaraly vězeňkyně ze sousedních bloků, které nacvičily různá představení. Je s podivem, že dozorcům tábora nevadily poměrně vlastenecky laděné kusy, například opereta od Rudolfa Piskáčka Perly Panny Serafínky a také Tylova Fidlovačka. Dospělé ženy v táboře se snažily v tajnosti děti vzdělávat. Zjara roku 1945 byly děti před postupující frontou evakuovány do pracovně-výchovného tábora v Plané nad Lužnicí. Cestou vlakem přes Brno ještě zažily letecký nálet.

„Němci nás zase pod samopaly vedli na vlak. V Brně na nádraží na vlak nalítli kotláři – američtí letci, a tak jsme museli rychle do krytu. Když bylo po všem a my jsme vylezli, náš vlak jsme ani nenašli. Zůstal jsem tam jen v tričku…“

V táboře v Plané nad Lužnicí otřesné hygienické podmínky a nedostatek jídla alespoň trochu vyvažoval volnější režim. Stávalo se, že místní lidé přinášeli dětem k plotu lágru jídlo na přilepšenou.

Rodiče, ten pojem měly děti zapomenout

„Jednoho rána, to bylo už v květnu 1945, jsme se probudili a nikde žádní esesáci. Já měl náhodou v Plané nad Lužnicí tetu, otcovu sestru. Ta si mě se strýcem odvedla a vlastně se stali mými rodiči. Protože v lágru mi za tu dobu moje vlastní rodiče vymazali z hlavy. Nevím, jak se jim to povedlo, nikdo mi tehdy neřekl, co se s nimi vlastně stalo… a když mi říkali po válce, že už nejsou, tak mi to připadalo jako samozřejmost.“

Rodiče František a Jarmila Karabelovi byli za svoji sokolskou odbojovou činnost a pomoc MUDr. Lyčkovi popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu. Jejich jména se tak zapsala na smutný seznam 294 v Mauthausenu popravených československých vlastenců, příbuzných a podporovatelů parašutistů.

Po válce

Od května do prázdnin roku 1945 absolvoval Jiří Karabel zkrácenou první třídu a bydlel u strýce a tety v Plané nad Lužnicí.

„Pak mě moje ‚noví rodiče‘ zase šoupli k babičce do Votic.“

V prvních mírových letech Jiří Karabel, jeden z nejmladších dětských vězňů, často sloužil při vzpomínkových a pietních akcích. Dnes s odstupem času vzpomíná na manipulaci a nucené přednesy poplatných textů před nejrůznějšími pomníky.

„To se na člověku podepíše, celý život jsem vybočoval. Ve škole, na vojně a pak i v práci se ta moje minulost, kterou jsem si nevybral, táhla za mnou. Ale vůbec to nevyčítám rodičům, ti udělali to, co bylo správné, ale spíš mě mrzí, co následovalo potom, po válce, kdy ze mě udělali tu cvičenou opici. Jako dítě jsem tomu nemohl čelit…“ 

Později vystudoval strojní střední školu v Táboře. Na umístěnku se dostal na západ tehdejšího Československa, do Karlových Varů, kde se usadil a pracoval u Pozemních staveb a jako konstruktér v uranových dolech na Jáchymovsku.

Dnes žije s manželkou v centru Karlových Varů. Na otázku, jak po více než sedmdesáti letech hodnotí atentát na Heydricha, Jiří Karabel odpovídá:

„Byl to obrovský odbojový počin. Hodně se mluví o tom, jestli to mělo svou váhu a účel, a já říkám, že mělo. I když jsem to odnesl na vlastní kůži, rodičů si za jejich odvahu nepřestanu nikdy vážit. To, co museli oni a jim podobní prožívat, si v dnešní době nedokážeme představit.“

Použitá literatura:

Čvančara Jaroslav: Děti nepřátel Říše, 2. vyd. 2013.